Společnost stárnoucí (PSpol)
Společnost stárnoucí
V roce 1988 konstatoval Harry R. Moody, že jsme „vytvořili společnost, v níž většina obyvatel může očekávat vysoký věk“. To je ta „dobrá zpráva“, jak praví klasický vtípek; ta „špatná“ pak je onen soubor problémů, které s sebou společnost, v níž bude růst průměrný věk, v níž dojde k procesu demografického stárnutí, nutně a nevyhnutelně nese a přinese. Jestliže v roce 1900 byl průměrný dožitý věk Evropana 43 let, v roce 1988 to bylo 77 let (v nejchudších zemích třetího světa je průměrný věk mezi 35–40 lety, tragická situace je v Rusku, kde průměrný věk mužské populace se pohybuje kolem 53–55 let, ženské naproti tomu kolem 72–75 let). Věkový „boom“ je celý situován do 20. století a do zemí industriálně vyspělých a nepochybně souvisí se zlepšením materiálních podmínek lidského života – nakolik tento vývojový trend může platit či dokonce platí o rozvojových zemích, si zde netroufáme soudit.
Základní problémy, jež se uvádějí v souvislosti se stárnutím společnosti, jsou: 1. individuální stárnutí vyžaduje rozvoj gerontologie a rozšíření gerontologických služeb, 2. populační stárnutí vyvolává řadu demografických změn, změn ve struktuře pracovních sil a zaměstnanosti a 3. societální stárnutí vyvolává tzv. chronologické stárnutí kolektivit, tzn. že celé „národní celky“ zestárnou a stávají se tak přirozeně („biosociálně“) zranitelnějšími. Právě societální stárnutí vyvolává vznik „distribučních koalic“, které na stárnutí chtějí profitovat. Vznikl dokonce termín aging a pojem „stárnutí“ se dostal do kategorie pojmů, s nimiž nutno obezřetně – z hlediska politické korektnosti – pracovat.
Komplex problémů je vázán také na rozvoj domácích služeb, na proměnu forem zábavy, úpravu komunikačních prostředků, dodatečné vzdělávání (u nás tzv. univerzity třetího věku) a samozřejmě na zdravotní péči (mluví se o „zdravotnické technologii třetí vlny“). Jistým vnitřním paradoxem konzumní společnosti je to, že sice demograficky stárne a stárnoucí populace dokonce ani není v průměru bědná, a přece jsou trh, reklama i zábava orientovány téměř výhradně na mladou generaci. Nepochybně to souvisí i s tím, čemu se říká juvenilizace stárnoucí populace, která se projevuje ve změně životního stylu starších a starých lidí, kteří se chtějí zábavou i odíváním přiblížit mladé generaci (někdy s výsledky spíše tragikomickými).
Někteří autoři vidí stárnutí společnosti pesimisticky – societálně i individuálně psychologicky. Zejména se ukazuje jako v podstatě sociologicky prokazatelné, že mladá generace není ochotna se spolupodílet na osudu svých předchůdců – mezigenerační kontinuita je jakoby přervána a může být nastolena pouze administrativními dekrety. Na druhé straně ale existuje silný proud, který věnuje pozornost tzv. aktivnímu stáří a který odmítá, že stárnutí – jakkoliv jde o ireverzibilní proces – musí být prožíváno nutně pesimisticky. Čas osamělých babiček a dědečků sedících na zápraží, čas výměnků pozdní modernita spláchla do kanálu dějin. Ale co si se svým stárnutím společnost počne, zůstává stále otázkou – dokonce otevřenou: nedojde ke generačnímu střetu?
Ačkoliv i u nás existují studie o stárnutí populace (např. Ladislav Rabušic, pražská škola sociální demografie), použijeme velmi názorného příkladu japonského – odtud přece pocházejí všechny ty vidiny „asijského tygra“, který si pílí, pracovitostí, nápodobou a disciplinovaností vydobyl pevnou pozici mezi „rozvinutými zeměmi“ (čehož nikdy nedosáhlo Rusko, jemuž hrozí opačný demografický trend, totiž postupné vymírání „slovanské populace“ a jen zcela nepatrný růst průměrného dožitého věku). Podle posledních údajů (2006) je v Japonsku každý pátý člověk starší 65 let. Bude-li trend, kdy se lidé dožívají vyššího věku a kdy se současně nerodí více dětí (ba naopak), pokračovat, pak za 50 let bude mít Japonsko nikoliv dnešních 125 miliónů obyvatel, ale pouhých 90 (za 100 let 37 miliónů). A přitom podstatnou část populace budou tvořit starci. Do Japonska by mělo přijít ročně asi 600 tisíc migrantů, aby se tento trend zastavil, ale Japonsko je migračně nejuzavřenější vyspělou zemí. Snaha nechat staré lidi déle pracovat naráží na odpor mladší generace, které se tím blokuje mobilita (v japonské společnosti stále platí princip seniority, že totiž vzestup je více než na výkon vázán na počet „odsloužených let“), ale i na odpor zaměstnavatelů. Tendenci ustavit důchodovou hranici 70 let sice starší populace vítá (a současně si tím částečně řeší problém, kdo na ni bude vydělávat), ale vzniká problém profesní reorientace: nové technologie vyžadují specifické skills, které staří lidé nemají, atd.
Japonští důchodci (říká korespondent Radek Nedvěd) „jakoby sdíleli osud důchodců ve vyspělých zemích západní Evropy a Ameriky, totiž osamělost a stále menší ochotu jejich potomků se o ně postarat“. Dnes už z mladé generace málokdo rozumí hluboké vnitřní tragice kdysi klasické básně Jana Nerudy Dědova mísa, v níž syn svému otci chystá dřevěnou mísu jako to jediné, co kdysi člověku plnému života zbývá do konce dnů. Slovo výměnek se ztratilo ze slovníku. Stáří a stárnutí však zůstalo „etapou života“, i když – jak se zdá – nejproblematičtější.
Komplementárním procesem ke stárnutí populace je malý, stagnující, ba klesající přírůstek dětí. Malý počet novorozenců není ve vyspělých zemích důsledkem ekonomické situace, ale ekonomické rozvahy, která plyne ze změněného životního stylu, ze změněné skladby individuálních, partnerských či rodinných priorit. V individualizované společnosti jsou děti nikoliv radostí a „božím darem“, ale obtíží, komplikací, která znemožňuje či znesnadňuje „seberealizaci“ – v profesi, v životním stylu, v trávení dovolené, ve způsobu využívání volného času atd. Péče o děti omezuje a redukuje individuální ambice a možnosti jejich dosahování: míti děti se pokládá za oběť, nikoliv za obdarování. Odtud ale také plyne, že ekonomická stimulace růstu porodnosti může fungovat jen za velmi omezených podmínek (bylo období tzv. husákovského baby boomu, který sice byl ekonomicky stimulován, ale ve svém výsledku byl důsledkem koincidence řady jiných, neekonomických činitelů), v rozvinuté tržní ekonomice a individualistické společnosti s hédonistickým životním stylem „hrají peníze epizodní roli. Volit děti znamená přijmout závazek, přinášet oběti, což je opakem trendu, zdůrazňujícího nevázanost a odvázanost,“ píše poučený a vzdělaný žurnalista (Hoffman, 2006). Poněkud patetické zvolání „pokud evropská civilizace vezme za své na nedostatek Evropanů, nebude takové civilizace škoda,“ pouze připomíná chmurnou vizi Georga Simmela, který se již v době 1. světové války obával, že ruiny staré Evropy budou jen místem atraktivních výletů pro bohaté Američany. Problém je ovšem v tom, že Severní Amerika na tom není pravděpodobně o mnoho lépe než Evropa.
Literatura:
Alan, J. 1989. Etapy života očima sociologie. Praha: Orbis
Hoffman, I. 2006. V dětech je naše minulost. Literární noviny, č. 15, 10. dubna
Moody, H. R. 1988. Abundance of Life: Human Development Policies for an Aging Society. New York: Columbia University Press
Rabušic, L. 1995. Česká společnost stárne. Brno: Masarykova univerzita
Viz též heslo věk nebo stárnutí ve Velkém sociologickém slovníku (1996)