Stárnutí

stárnutí – pojem používaný v několika souvislostech, resp. významech. 1. V nejširším smyslu je to proces pokračování existence hmoty, organismu, ideje, systému v čase, bez ohledu na to, zda a jaké změny v nich probíhají (různě starý pak znamená různě dlouho existující). 2. Nejčastěji je s. chápáno jako postupující opotřebování, negativní změny projevující se ubýváním energie, únavou, stagnací, funkčními výpadky až degenerací. Primárně jde o biol. proces v živých organismech, jehož základem je pokračující odumírání tělesných buněk, event. jejich nahrazování buňkami horší kvality. Analogicky se ale pojem s. používá pro všechny systémy, které se chovají jako živý organismus, tj. plní určité funkce, vyvíjejí se, opotřebovávají. Biol. s. je proces nevratný, tzn. opačně směrované mládnutí a dokonce i zastavení procesu s. je vyloučené (i když to patří mezi staré lidské sny). V přeneseném smyslu lze ale uvažovat o obousměrném procesu, tzn. i o regeneraci prvků systému, o opětném oživení funkcí, tedy o mládnutí. 3. Biol. s. a analogicky jakékoli s. je také možno chápat jako proces se dvěma odlišnými fázemi, z nichž první je fáze dospívání, kdy se funkce zdokonalují a postupně dochází k maximalizaci výkonu, a druhá je fáze ubývání sil, narůstání poruch (nemocí), celkového oslabování. Empir. evidence procesu s. se provádí pomocí znaků mládí a stáří. S. lze pak definovat jako ubývání prvních a přibývání druhých znaků. Jakmile úvaha o s. překročí biol. hranice, tzn. uvažuje-li se o psychice nebo též o soc. organismu, spojuje se s kategorií s. i řada pozitivních vlastností, např. nárůst zkušeností, rozvahy, moudrosti, intelektuální zdokonalování, stabilizace pozitivních hodnotových vzorců apod.

Proces s. kromě biologie studuje především demografie, a to: a) ve vztahu k prodlužování, resp. zkracování délky lidského života (viz naděje dožití, dlouhověkost) v souvislosti s nemocností; b) z hlediska proměn demografické struktury, spec. struktury podle věku, kdy se uvažuje o tzv. demografickém stárnutí populace; c) ve vazbě na demografické chování, kdy se s. jeví jako následnost životních cyklů. S-gie si všímá s. ve vazbě na uvedené demogr. aspekty, přičemž se soustřeďuje na studium jejich soc. kontextu, na vztah mezi biol. a soc. s., resp. mezi různými typy soc. s. (např. v oblasti rodinného života je soc. s. více svázáno s biol. předpoklady než v oblasti zaměstnání, v oblasti sportu se „stárne rychleji“ než při intelektuální činnosti apod.). Pojem soc. s. je úzce spojen s pojmem sociálního času. S. soc. systémů lze v zásadě chápat dvojím způsobem: 1. analogicky demografickému s. jako změnu poměru prvků (lidí, skupin, institucí, kult. vzorců) ve prospěch starších (starší společnosti jsou pak buď společnosti starších lidí, nebo společnosti se zaběhanými, dlouhověkými institucemi, organizačními strukturami, společnosti postavené na tradicích s dlouhou kult. historií); 2. jako s. soc. a ekon. mechanismů, jejich opotřebovávání, snižování výkonnosti, efektivity, změnu některých progresívních prvků v retardační, ztrátu schopnosti reagovat na impulsy ke změně (vnitřní i vnější). Soc. s. je vždy spojeno s určitou setrvačností, sklonem ke stagnaci. Většinou je to pozvolný, kontinuální proces (tak jako biol. s.), zatímco soc. „mládnutí“ probíhá naopak většinou rychle, formou radikálních změn, které rozrušují, resp. destruují stárnoucí mechanismy, příp. celé soc. útvary, mění soc. pozice, role atd. Pokusem o radikální omlazení společnosti jsou revoluce (nejen soc., ale i průmyslové, kult., věd.tech.), při kterých často dochází k neúčelné destrukci zaběhaných, tradičních institucí, skupin, vzorů právě proto (někdy jen proto), že jsou „staré“. V úvahách o dějinách lidských společností bývá někdy soc. s. chápáno jako součást cyklického procesu, ve kterém se střídá s mládnutím.

ageing vieillissement Altern invecchiamento

Literatura: viz stáří, demografie.

Alena Vodáková