Andragogika

andragogika – (z řec. anér, genitiv andros = muž) – doslova vedení či výchova mužů, což bylo později rozšířeno na výchovu dospělých lidí vůbec. A. je chápána jako teorie vzdělávání dospělých, jako věd. disciplína a studijní obor, někdy také jako sám proces vzdělávání dospělých. Termín a. je nicméně výrazem snahy odlišit oblast vzdělávání dospělých od pedagogiky jako vědy o vzdělávání dětí a mládeže. Za předchůdce a. bývá označován J. Á. Komenský a jeho idea celoživotního vzdělávání. V současném pojetí a. se odrážejí vlivy osvícenského přístupu ke vzdělání jako faktoru přeměny světa. Určující úlohu hrály i vlivy sociální pedagogiky. Na rozdíl od pedagogiky, která vznikla deduktivní cestou z filozofie, se a. vyvíjela induktivně a empiricky z praktických potřeb soc. hnutí jako reflexe konkrétních aktivit lidových vzdělávacích sdružení působících mezi dospělými zvl. od poloviny 19. st. Tehdy se v něm. prostředí objevuje i výraz a. Pozornost věnovaná vlivu soc. prostředí ve výchově zakládá zvl. spřízněnost a. se sociologií. Anglosaská tradice si všímá konkrétních soc. problémů, ale klade větší důraz na psychologii. Pozornost byla věnována zvl. otázkám učení dospělých (E. L. Thorndike). Už v meziválečném období se realizovaly výzkumy motivace k učení a efektivnosti metod. V něm. kult. oblasti došlo po 2. svět. válce k rozvoji a. Mezi její význ. představitele tu patří H. Hanselmann, který zdůrazňuje její nezávislost na obecné pedagogice a akcentuje individ. přístupy k dospělým a činnost poradenskou. F. Pöggeler uznává pro a. pedagogiku jako východisko. Formování člověka chápe jako péči, vedení a vzdělávání, tj. formování ducha, přičemž to poslední se týká dospělosti a je to funkce andragogická. Pöggeler klade důraz na institucionální formy vzdělávání dospělých i na fil. a antropol. východiska. Andragogická teorie se rozvíjela i v Holandsku (Ten Have), v USA (M. Knowles), ale také např. v zemích bývalé Jugoslávie a v Polsku. V různých kontexech byla ovlivňována behaviorismem, marxismem, s-gií vědění.

Značný vliv na a. měla zejm. kritická teorie a koncepce životního světa (viz Lebenswelt), symbolický interakcionismus, strukturalismus i postmodernismus. W. Leirman rozlišuje mezi různými směry v teorii i praxi vzdělávání dospělých 4 kultury: kulturu expertů, kulturu inženýrů, kulturu proroků a komunikativní vzdělávání. V pohledu a. je dospělý člověk, který se vzdělává, autonomní osobou. Vzdělávání dospělých je tedy založeno na partnerství a odpovědnosti. Specifika a. se objevují ve srovnání s pedagogikou v oblasti cílů vzdělávání, v jeho obsahu a ve zvláštnostech jeho utváření, především v jeho proměnlivosti. Je to i problematika sebevzdělávání. Společným zájmem se s-gií jsou zejm. důsledky soc. změn pro vzdělávání dospělých, zvl. jejich rozsah, zrychlování, složitost. Podstatná je otázka, nakolik vzdělávání dospělých tyto změny samo podněcuje. S-gické aspekty má i výzkum systému vzdělávání dospělých, úlohy vzdělání v průběhu životních drah a v soc. mobilitě a vzdělávací potřeby cílových skupin. Rozvoj profesního vzdělávání staví do popředí potřeby personálního řízení a vztah a. a managementu. Současná a. má výrazný interdisciplinární charakter a vyznačuje se snahou o vlastní profilaci a integraci do podoby ucelené teorie. Všichni andragogové prosazují přinejmenším autonomní postavení této disciplíny v rámci věd o výchově, někteří její úplnou samostatnost. Zejm. Od 70. l. proniká a. na univerzity, kde vznikají samostatné katedry či oddělení. Spolu se studiem se rozvíjí i výzkum. Obecná a. zkoumá předmět, principy, úkoly a cíle vzdělávání dospělých. Rozvíjejí se taková odvětví jako dějiny andragogiky nebo komparativní andragogika, specializace jako gerontagogika (vzdělávání seniorů). A. je studijním oborem i na čes. vysokých školách a má na nich svoje věd.výzk. pracoviště.

andragogy, adult education andragogie Andragogik andragogica

Literatura: Beneš, M.: Úvod do andragogiky. Praha 1996; Kotásek, J. – Škoda, K.: Teorie vzdělávání dospělých. Praha 1966; Leirman, W.: Čtyři kultury ve vzdělávání. Praha 1966; Pöggeler, F.: Einführung in die Andragogik. Ratingen 1957; Škoda, K.: Kapitoly z dějin andragogiky. Praha 1996.

Jiří Vymazal