Vzdělávání dospělých
vzdělávání dospělých – rozsáhlý a vnitřně různorodý komplex vzdělávacích aktivit orientovaných na dospělé (viz dospělost a také systém institucí, které je vykonávají a zabezpečují. V.d. se rozvíjí i jako spec. disciplína andragogika. Dříve se v čes. zemích podobné aktivity, jako je v.d., zahrnovaly pod pojmy osvěta nebo lidovýchova. Dnes se v různých souvislostech nahrazuje v.d. výchovou dospělých, kontinuálním vzděláváním, dalším vzděláváním, permanentním vzděláváním, o v.d. se uvažuje v kontextu s koncepcí celoživotního vzdělávání. V podstatě jde o vzdělávání poskytující dospělým záměrně a systematicky soubory poznatků a zkušeností, které se vztahují k jejich soc. rolím, umožňují zdokonalit vykonávání těchto rolí, posilují schopnost komunikace a kultivují a rozvíjejí osobnost. Předpokládá se aktivní a kontinuální učení, řízené a kontrolované. V.d. je více či méně institucionalizováno do systému vztahů mezi vzdělavateli a jejich klienty. U dospělých mají tyto procesy silné prvky sebevzdělávání. Potřeba v.d. je stimulována především rozvojem vědy a techniky v posledním půlstoletí. První formy v.d. se ale objevují v Anglii už koncem 18. st. jako „nedělní školy pro lid“. Od poloviny 19. st. vznikají „lidové vysoké školy“ ve Skandinávii i jinde. V Německu měly tyto osvětové snahy nejčastěji podobu večerních škol. V USA byla podoba v.d. určena především potřebami kult. asimilace a rekvalifikace imigrantů. V mnoha zemích světa je dodnes zákl. úkolem v.d. odstraňování negramotnosti (viz analfabetismus). V čes. zemích mělo v.d. svou tradici už od nár. obrození. Na přelomu 19. a 20. st. působily v tomto směru spolek Osvěta, Dělnická akademie, univerzitní extenze, později „vyšší lidové školy“ a Masarykův osvětový ústav. Exploze v.d. začíná po celém světě od 60. l. 20. st. Je to reakce na rostoucí složitost práce, vznik nových profesí a nutnost zvyšování kvalifikace během profesní kariéry. Je to předpoklad nové soc. mobility. Potřeba v.d. vyplynula i ze změn v rozsahu i obsahu volného času, z nároků masové kultury apod. Kromě potřeby vzdělání pro volný čas se objevila potřeba porozumění světu a vzdělání pro vlastní potěšení. Motivace ke vzdělávání v dospělosti sahají tedy od snahy kompenzovat nedostatky ve vzdělání přes snahu zlepšit si soc. postavení a schopnost adaptovat se na nové soc. podmínky až po potřebu získat schopnosti lepšího kontaktu s lidmi a kult. se rozvíjet. Nejvíce se ovšem vyskytují požadavky na profesní vzdělávání. Inovace v oblasti práce s sebou přinášejí nové požadavky na kvalifikaci, roste význam rekvalifikačních programů pro zaměstnance i pro nezaměstnané. Rozvoj profesního v.d. je zpravidla úzce svázán s personalistikou a human managementem. V.d. se týká také resocializace. Určité formy vzdělávání jsou nabízeny jako pomoc soc. znevýhodněným skupinám (nezaměstnaným, starým lidem, menšinám).
Velmi různorodá je oblast zájmového vzdělávání ve volném čase. Na ten je zaměřena činnost regionálních vzdělávacích zařízení, aktivity spolků a spec. vzdělávacích organizací (např. Akademie J. A. Komenského). Zvl. úlohu ve v.d. hrají masmédia. Organizují např. různé formy distančního vzdělávání či tzv. otevřené univerzity. Vhodnou formou v.d. je také korespondenční vzdělávání. Školy organizují různé formy postgraduálních či pomaturitních kursů. Vznikají nové formy v.d. na komerčních principech. Roste i potřeba vzdělaných odborníků pro v.d. Původně bylo v.d. zaměřeno na nižší vrstvy a na redukci jejich kult. zaostávání i soc. rozdílů. Rychlý rozvoj společnosti z něho učinil spíše aktivitu středních vrstev. Institucionalizace i rostoucí nároky působí spíše selektivně. S-gické výzkumy v oblasti v.d. jsou četné, ale spíše deskriptivní a tematicky rozptýlené. Časté jsou např. výzkumy vztahů mezi socioekon. charakteristikami a efektivním vzděláváním účastníků různých kursů. Předmětem analýzy jsou soc. funkce, potřeby i cíle v.d., specifika cílových skupin, institucionalizace a organizace vzdělávání dospělých.
adult education éducation des adultes Erwachsenenbildung istruzione degli adulti
Literatura: Bergevin, P.: A Philosophie for Adult Education. New York 1967; Eggen, P. – Steinbacher, F. eds.: Soziologie der Erwachsenenbildung. Stuttgart, Berlin, Köln, Mainz 1977; Handbuch für die Soziologie der Weiterbildung. Darmstadt 1980; Jarvis, P.: The Sociology of Adult and Continuing Education. London 1995; Kotásek, J. – Škoda, K.: Teorie vzdělávání dospělých. Praha 1966; Pöggeler, F.: Erwachsenenbildung im Wandel der Gesellschaft. Frankfurt a.M. 1971; Pöggeler, F. ed.: Handbuch der Erwachsenenbildung. Stuttgart, Berlin, Köln, Mainz 1974; Ritters, C.: Theorien des Erwachsenenbildung. Weirheim, Berlin 1968.