Ekologie kulturní

ekologie kulturní – směr rozvíjený v rámci současné kult. antropologie, který studuje vznik, vývoj a fungování sociokulturních systémů ve vztahu k přírodnímu prostředí. Kořeny e.k. se objevují již v terénních výzkumech kulturních oblastí Ameriky, které realizovali v 1. polovině 20. st. A. L. Kroeber a C. Wissler. E.k. se však zformovala až v průběhu 60. l. v rámci am. neoevolucionistické antropologie jako relativně samostatná výzk. orientace, která se soustřeďuje na empir. analýzu způsobů adaptace konkrétních společností lokálním podmínkám. Význ. roli při vzniku e.k. sehrála výzk. strategie přír. věd, zejm. biologie a ekologie, jejichž explanační modely představitelé e.k. využívají v modifikované podobě ke studiu kultury. Význ. metodol. inspirací e.k. se staly také obecná teorie systémů a teorie informace, které umožnily prohloubit systémovou interpretaci kultury jako součásti ekosystému. Za zakladatele e.k. je možné považovat J. H. Stewarda, který již ve 30. l. věnoval ve svých terénních výzkumech pozornost vlivu přír. prostředí na způsob života indiánských kmenů a koncepci e.k. pak plně rozpracoval ve své stěžejní práci Theory of Culture Change (1955), ve které syntetizoval ekologický a neoevolucionistický přístup ke studiu kultury. Podle Stewarda je předmětem ekologie výzkum mechanismů, jimiž se organismy adaptují k prostředí. Většina živočichů dosahuje této adaptace pomocí svých biol. vlastností. Lidské adaptace je však dosahováno především prostřednictvím nebiol. vytvořených prostředků a mechanismů – pomocí kultury. Kulturní adaptace člověka na přírodní i lidmi vytvořené umělé prostředí je rozhodující hybnou silou vývojových proměn. Předmětem e.k. je podle Stewarda uspořádání vztahů kultury a přír. prostředí. Kult. ekologická analýza přitom musí vzít v úvahu dvě kval. odlišné třídy jevů. Do první patří charakteristické prvky přír. prostředí (flóra, fauna, klima, vodstvo, surovinové zdroje aj.), druhou tvoří technologie, technika, ekon. organizace a podobné faktory, jejichž prostřednictvím daná společnost využívá přír. prostředí k uspokojování biokult. potřeb svých členů. Sepětí těchto dvou tříd činitelů stimuluje a limituje kult. specifikum společnosti, její institucionální základnu, soc. strukturu a ideologii.

V průběhu 60. a 70. l. dále rozpracovali Stewardovu koncepci e.k. zejm. A. P. Vayda, R. A. Rappaport, M. H. Fried, W. R. Goldschmidt, E. R. Service. Také oni vycházejí z předpokladu, že ekologické, ekon.-technologické a demogr. faktory představují rozhodující determinanty fungování a vývoje sociokult. systémů. Sociokult. systémy mohou ale pozitivními a negativními zpětnými vazbami reagovat na prostředí a ovlivňovat je. Jmenovaní představitelé e.k. předpokládají, že přímo v sociokult. systémech jsou zabudovány mechanismy, které umožňují takto reagovat. Teorie e.k. nalezla své využití zejm. ve výzkumech relativně izolovaných lokálních sběračsko-loveckých nebo pasteveckých společností, v nichž vztah k přír. prostředí vystupuje nejvýrazněji a nejbezprostředněji. Hlavním cílem těchto výzkumů je popsat a vysvětlit konkrétní adaptační prostředky a mechanismy a odhalit strukturálně funkcionální a vývojové zákonitosti energeticko-technol. způsobů, jimiž jednotlivé společnosti využívají přír. zdroje. Metodol. východiska školy e.k. úspěšně rozpracoval ve své koncepci kulturního materialismu M. Harris, dále představitelé nové archeologie (L. R. Binford, B. J. Meggersová) a etnoarcheologie (I. De Vore, R. B. Lee, J. E. Yellen aj.). S aplikací metod e.k. se stále častěji lze setkat i při výzkumech moderních industirálních společností (E. Cohen). Svým zájmem o systémový výzkum ekologických problémů a krizí přispívá současná e.k. k snahám postmodernismu o vybudování kval. nového paradigmatu „vědy o člověku“.

cultural ecology écologie culturelle Kulturökologie ecologia culturale

Literatura: Cohen, Y. A. ed.: Man in Adaptation. Chicago 1974; Rappaport, R. A.: Ecology, Meaning and Religion. Richmond 1979; Steward, J. H.: Theory of Culture Change. The Methodology of Multilinear Evolution. Urbana 1955; Vayda, A. P.: Environment and Cultural Behavior. Ecological Studies in Cultural Anthropology. New York 1969.

Václav Soukup