Ortodoxie

ortodoxie – (z řec. orthos = správný; doxa = mínění, názor, ale také sláva, majestát, čest a pocta) – v obecném smyslu správné, čisté, původní, pravověrné náb., církevní i jiné učení a chování, přesné zachovávání původních dogmat a rituálů. Nejčastější, hist. první používání pojmu o. se vyskytuje ve spojení s náboženstvím. V křesťanství se používá od 2. st. jako protiklad hereze, příp. jinověrství. Specif. smyslu pojem nabyl jako označení hist. období poreformační (barokní) protestantské teologie, vyznačujícího se pokusem spojit tradiční scholastický myšlenkový systém církevního učení s nově akcentovanými prvky osvobození a vykoupení člověka (hříšníka) výlučně skrze víru v Ježíše Krista a Boží milost. V této periodě získávalo stále větší váhu fil.-teologické učení o Bohu (tzv. přirozená teologie) a zejm. protestantská etika. Luterská (staroprotestantská) o. vznikla až po smrti M. Luthera (1546), kdy zesílila konfrontace mezi novými reformovanými církvemi a katolicismem, přičemž konsolidace reformovaných probíhala pod vlivem Kalvínovým, zatímco luteráni se pokoušeli o udržení autonomie vlastního učení (viz luterství, kalvinismus). Postupně krystalizovala různá luterská křídla (zejm. filipisté s představitelem Philippem Melanchthonem a gnesioluteráni s M. Flaciem Illyrikemm), která bojovala o udržení čistoty Lutherova učení. Vzájemné spory ale natolik oslabovaly celé reformované náboženství, že vyvstala nutnost sjednocení. Dohodou r. 1580, přijatou většinou luterských církví, začíná vlastní údobí luterské o., které se člení na fázi ranou, vyspělou a pozdní. Tato o. byla zaměřena na dodržování normativních vyznavačských tradic (konfesí), vázaných na bibli jako jejich kauzativní autoritu a vykladačské kritérium, event. i na závěry prvních starocírkevních koncilů, které byly ovšem nahlíženy jako odvozená norma. V jednotlivých způsobech, jimiž byl odůvodňován charakter bible jako bezchybného pramene křesťanského učení (přes sklon vykládat jím mechanicky pozdější problémy protestantských církví). Zatímco pro Luthera bylo učení o Písmu osvobodivou možností kritiky svémocných tradic hierarchické církve, úzkostlivější o. uchopila každé slovo bible jako Bohem dané, inspirované. Tím se učení o verbální inspiraci stalo základem nekritického chápání dějin i současnosti křesťanství.

S rozvojem novověké filozofie a moderní přírodovědy se tato o. stala neudržitelnou a jako celek zaniká. Ve svých dílčích motivech se ovšem objevuje i v dílech mnohem pozdějších význ. protestantských teologů („neortodoxií“ bylo nazýváno např. učení K. Bartha v Evropě, R. Niebuhra v USA). V soudobém katolicismu není pojem o. příliš frekventován pro jeho hist. zatíženost. Větší důraz se klade na ortopraxi jako správnou, ze správného pochopení evangelijní zvěsti vycházející pastorační, liturgickou, misijní a j. náb. činnost. Na křesťanském východě je o. sebeoznačením církví oddělených od Říma. Čes. překlad pravoslaví se opírá o důraz na správnou bohoslužbu, oslavu Boha, a vychází z učení byzantské církve, uzavřeného v 8. st. (dogmaty jsou pouze závěry 7 ekumenických koncilů, konaných od r. 325 do r. 787, z toho dva v Niceji, tři v Konstantinopoli a po jednom v Efezu a Chalcedonu), jehož zvláštností je koncepce souladu (symfonie) mezi státem a církví cézaropapismus. Od konce 15. st. vznikají na územích pod byzantským vlivem samostatné ortodoxní církve (řec., rus., gruzínská, bulharská, srbská, rumunská), které mají dnes zastoupení i v Polsku, v českých zemích, v Albánii a pobaltských republikách. Nahlížejí se jako samostatné náb. jednotky, vedené patriarchy. V centru jejich učení je všekřesťanský důraz na Boží inkarnaci v Ježíši, ale vlastní akcent leží spíše na jeho božství než lidství, a proto i na vzkříšení, zatímco v záp. křesťanství je zvýrazněno ukřižování. Liturgii chápou tyto ortodoxní církve jako „sakrální představení“. O. existuje též v islámu, a to od 9. st., kdy se utvořila při střetávání myšlenkového vlivu klasické řec. filozofie a rozvinutých předteologických tradicionálních představ.

Zákl. dogmatem islámské o. je učení o „jedinosti“ (tawhíd) Boha, postavené proti „dvojitosti“ (tathniya) manicheismu a „trojitosti“ (tathlíth) křesťanského výkladu Boha. Význ. představitelé islámské o. (např. Ašal-arí v 9. st., Baqillání v 11. st.) kladou důraz na doslovnou interpretaci koránu a veškeré dění ve světě odvozují z Boží vůle, vyjádřené v jednotlivých súrách. V současnosti prodělává islámská o. renesanci (viz islámský fundamentalismus); její představitelé (ve 20. st. např.Muhammad Abdah, Rašíd Ridá, Chomejní) vycházejí z požadavku autentické interpretace dějin islámu a sladění náb. života s koránem. V analogii s náb. o. se hovoří obecně o ortodoxním myšlení, ortodoxních ideologiích. Řada myšlenkových směrů má na jedné straně svoji ortodoxní, na druhé straně moderní či revizionistickou podobu, která se někdy zdůrazňuje předponou „neo“. Stejně jako i nenáb. ortodoxní praktiky se opírají o „posvátné knihy“ (viz náboženství světské).

orthodoxy orthodoxie Orthodoxie ortodossia

Literatura: Hägglund, B.: Geschichte der Theologie. Berlin 1983; Keller, J.: Prawoslawie. Warszawa 1982; Khoury, A. T.: Der Glaube des Islam. Leipzig 1981; Nissitis, N. A.: Die Ostkirche im Ökumenischen Dialog. Kirche und Welt in orthodoxer Sicht. 1968; Raschkow, C. H.: Reformation heute. 1967; Robbe, M.: Welt des Islam. Berlin 1988; Wollgast, S.: Philosophie in Deutschland zwischen Reformation und Aufklärung, 1550–1650. Berlin 1988.

Břetislav Horyna