Politika natalitní

politika natalitní – (z lat. natalis = týkající se narození) – doslova politika porodnosti, tj. usměrňování demografického chování souvisejícího s plozením dětí pomocí přímých i nepřímých ekon., soc., výchovných, právních, zdravotních atd. opatření. P.n. je součástí populační politiky, v praxi se ale oba pojmy někdy překrývají – zejm. jestliže se populační politika soustřeďuje pouze na opatření v oblasti porodnosti. Všechna opatření p.n. mají i další soc. efekty: jsou zároveň soc. opatřeními ke zvyšování či vyrovnávání životní úrovně, zdravotních služeb, podmínek bydlení atd. (viz politika sociální) a jsou i určitými obecnými regulativy chování a kodifikacemi či korekcemi stávajících morálních norem. Tento moment vystupuje do popředí zejm. u zákonů týkajících se interrupce, antikoncepce a zdravotních služeb vůbec. P.n. má dlouhou tradici. Podle kult. a soc.-antropol. výzkumů lze soudit, že v organizovaných spol. útvarech byla porodnost vždy regulována, a to s ohledem na přír. prostředí a přír. zdroje obživy. Tzv. přír. národy, resp. všechny lovecko-sběratelské společnosti, se chrání hlavně před populačním přetlakem, a to těmito způsoby: a) zákazem sexuálního styku při dlouhé době kojení – do 3 až 6 let (u většiny tropických národů s výjimkou am.), b) navozováním potratů požíváním vhodných bylin (am. národy), c) utrácením narozených dětí, např. prvorozených nebo vadných (v silné míře u Eskymáků). Jako opačný regulativ vždy působil systém mnohoženství (vyrovnává působení dlouhé doby kojení), příp. rozšíření vlastní populace o plodnější ženy z jiných kmenů. V rámci naší civilizace jsou první natalitní opatření známa již z antiky. V novověké Evropě počínaje obdobím merkantilismu a absolutistických států nabývá většinou p.n. pronatalitního charakteru. Silná orientace na p.n. se objevuje začátkem 20. st. Prototypem pronatalitních opatření se stala Francie, kde v r. 1918 vznikla tzv. vyrovnávací pokladna (caisse de compensation), která vyplácela dělníkům přídavky na děti z fondu vytvořeného bohatšími zaměstnavateli. Ve středověku a v období liberalismu převládal nezájem o tyto otázky, popř. byla prováděna mírná, diferencovaná a soc. zaměřená protinatalitní politika.

Nositelem p.n. je dnes převážně stát, význ. vliv v tomto směru mají však v některých zemích též církev, charitativní organizace, různé spolky zaměřené na regulaci porodnosti, rozvoj antikoncepce apod. P.n. může mít v zásadě dvojí zaměření. 1. Pronatalitní politika, charakteristická pro tzv. populacionismus, staví na všeobecně působících opatřeních ke zvýšení porodnosti. Patří mezi ně bezplatné prenatální ošetření, právní úprava pracovních podmínek těhotných žen, vyrovnávací příspěvky v těhotenství, porodné, bezplatná zdravotní péče o matku a dítě, placená a neplacená mateřská dovolená, mateřské dávky, úprava pracovních podmínek zaměstnaných matek, slevy na daních pro rodiny s více dětmi, opatření bytové politiky v jejich prospěch, zejm. slevy na nájemném, dále dotace dětského stravování, oblečení, dětských a rodinných rekreací, výstavba jeslí, mateřských školek a dětských domovů. Mezi prostředky pronatalitní politiky patří i snižování věkové hranice pro uzavření sňatku a likvidace majetkových cenzů podmiňujících sňatek, zrovnoprávnění nemanželských a manželských dětí, soc. podpora svobodných matek, zákaz interrupce, popř. i antikoncepce, boj proti ilegitimní potratovosti, propagace vzoru vícedětné rodiny. Jednotlivé systémy pronatalitní politiky se liší důrazem na jednotlivé prostředky stimulace a způsoby a prostředky prosazování pronatalitních cílů. 2. Protinatalitní politika, která slouží k omezení porodnosti, zejm. k omezení plození dětí vyšších pořadí, se uskutečňuje hlavně liberalizací v oblasti interrupce a antikoncepce, podporou sterilizace, krácením finančních prostředků na děti vyšších pořadí, popř. placením trestných dávek za děti čtvrtého, třetího i nižších pořadí, propagací modelu jednodětné či bezdětné rodiny, zvyšováním hranice sňatků a zaváděním majetkových cenzů pro povolení sňatku, propagací celibátu, zpřísněním eugenických opatření, ztížením opětovných sňatků, zejm. znovuprovdání vdov, propagací sexuální zdrženlivosti. Tato politika je hist. spjata s malthuziánstvím (neomalthuziánstvím). Jako obecný princip je protinatalitní politika realizována velmi zřídka, většinou jde o dočasné omezování porodnosti určitých skupin, soc. vrstev (hist. byla orientována především na dělnictvo), popř. národnostních a rasových menšin.

Řada států kombinuje pronatalitní a protinatalitní politiku (např. stimuluje rození dětí prvního, resp. druhého pořadí, ale penalizuje rození dětí vyšších pořadí). Při prosazování protinatalitních opatření se naráží častěji než u pronatalitních opatření na náb. a kult. bariéry. Tato opatření bývají často chápána jako určitý druh soc., nár. či kult. diskriminace a omezování osobní svobody. Specif. formou protinatalitní politiky je úsilí o snížení plodnosti osob s genetickou či jinou zdravotně relevantní zátěží (viz dědičnost sociální, eugenika, euthanasie). Protinatalitní politika je dnes hlavně problémem rozvojových zemí, které ji zatím aplikují s velmi různorodým efektem (např. relativně úspěšná byla v Číně, značné problémy působí v Indii). Účinky p.n. vůbec jsou obtížně předvídatelné. Mnohé mají i bumerangové efekty – např. penalizace dětí vyššího pořadí posunuje dítě do kategorie prestižní spotřeby, což v některých soc. skupinách posiluje porodnost. Některá obecně aplikovaná pronatalitní opatření jsou účinná jen u kult. a soc. zanedbané populace a mohou mít negativní důsledky na kvalitu populace, zvyšovat nemocnost, takže pozitivní efekt pronatalitní politiky je eliminován zhoršením parametrů úmrtnosti. Problémem je také odhad toho, kdy a s jakou účinností se opatření projeví.

Vzhledem k tomu, že prosazování i efekty p.n. jsou často problematické, některé společnosti přímou intervenci do demogr. reprodukce obyv. minimalizují a ušetřené prostředky investují např. do zdravotnictví, soc. péče a péče o dítě, což má též pozitivní populační efekty. Ve prospěch nepřímého zaměření p.n. přispívá i známá zkušenost, že systém intervencí do porodnosti narušuje plynulost demogr. reprodukce, znerovnoměrňuje věkovou strukturu a vede k periodické změně nároků na školský, zdravotní a zaměstnavatelský systém společnosti (viz též věk). V čes. zemích je systematičtější p.n. spojena s obdobím osvícenství, které aplikovalo zákl. teze merkantilismu na specif. čes. podmínky. Po 1. svět. válce byly zavedeny přídavky na dvě děti státních zaměstnanců, k většímu zvýhodnění rodin s dětmi došlo po r. 1945. Další úpravy byly v l. 1947, 1949, 1953, 1957, 1959, 1970, 1971, 1973, 1979, 1982, 1991. Pro bývalé Československo byl vždy typický pronatalitní kurs, stejně jako pro většinu bývalých evrop. social. zemí. V současné době se p.n. většiny vyspělých zemí soustřeďuje spíše na zlepšení kvality populace než na její početní růst.

pronatalist policy politique nataliste Geburtenpolitik politica delle nascite

Literatura: viz politika populační.

Zdeněk Pavlík
Alena Vodáková