Sociologie interpretativní

sociologie interpretativní – označení pro několik s-gických koncepcí, jimž je společný předpoklad, že soc. skutečnost není člověku jednoduše objektivně dána, ale že je předmětem nezbytné a neustálé interpretace, protože má vnitřní, imanentní smysl. Soc. skutečnost nečeká, až bude vysvětlena spol. vědcem, protože je permanentně předmětem interpretace ze strany aktérů soc. života. S.i. je příkře antipozitivistická a antinaturalistická, proto je také programově budována jinak než podle kánonů pozitivistické filozofie vědy: s-gie nemá a nemůže být budována podle modelu přír. věd, protože přír. a soc. svět jsou kval. odlišné řady skutečností. S.i. zde i v jiných momentech navazuje na tradice něm. filozofie života, chápající sociologie, na práce G. Simmela, T. Litta, F. W. Znanieckého, R. MacIvera aj., a inspiruje se mj. brit. analytickou filozofií a pozdním dílem L. Wittgensteina. Pod obecné označení s.i. se zařazuje fenomenologická sociologie, etnometodologie, koncepce P. Winche, symbolický interakcionismus, Goffmanova koncepce dramaturgické sociologie aj. Zajímavý pokus o propojení s.i. s jinými myšlenkovými tradicemi učinil A. Giddens.

Existuje 8 zákl. tezí, na nichž se všichni interpretativisté v zásadě shodují. 1. K soc. skutečnosti nelze přistupovat tak, jakoby soc. fenomény byly věci. Soc. realitu nelze reifikovat, zvěcnit, potože je v ní neustále přítomen element lidského vědomí: soc. skutečnosti je nutné zkoumat jako korelát lidského vědomí (S. Ossowski). Důraz je třeba položit na vědomé, tzv. strukturující aktivity soc. aktérů. 2. Proti akademické snaze konstruovat abstraktní teorie a navrhovat ambiciózní explanace soc. jevů je třeba postavit solidní popis konkrétních situací. S-gie musí být především deskriptivní vědou. 3. Když už s-gie k explanaci přistoupí, pak není důležité, jak je explanace formálně konstruována, protože všechny pozitivistické kánony konstrukce explanace jsou irelevantní; žádná formalizace totiž nezachrání interpretační prázdno, tj. špatné porozumění soc. situaci a jednání aktérů. 4. Proti pozitivistickému požadavku verifikace hypotéz je třeba položit neustálé hledání inspirací pro formulaci stále nových hypotéz a alternativních vysvětlení (budování tzv. grounded theory, jak to navrhli Glazer a Strauss). V tomto požadavku se s.i. blíží ke stanovisku metodologického anarchismu P. K. Feyerabenda. 5. S.i. se kategoricky staví proti tomu, co označuje jako ontologický absolutismus, tj. proti předpokladu, že existují nějaké vyšší struktury, vyšší úrovně skutečnosti, které překračují svébytností své existence úroveň každodennosti, tedy běžné, všední zkušenosti soc. aktérů: existence všech takových hypotetických struktur je dána jen prostřednictvím prožívání, interpretace a interakční aktivity reálných lidí v reálném životě. 6. S.i. je skeptická vůči možnostem tzv. kvantitativní (dotazníkové) s-gie, protože v ní je soc. skutečnost redukována na kvant. vyjádřitelná data a vztahy, takže nejen nepostihuje bohatost skutečnosti, ale podstatně ji zjednodušuje obrazem světa, který si sama uměle vytvořila (tzv. prestrukturace soc. skutečnosti dotazníkem a modelem respondenta). Zdůrazňuje se proto význam kval. postupů, založených na volné výpovědi aktéra a na pozorování a popisu reálných situací. 7. S.i. zdůrazňnuje v duchu fenomenologické s-gie, že tzv. přirozený postoj aktéra (to, co každý ví) je nutné „suspendovat“, opustit, protože je v mnoha ohledech deformován. Toto zřeknutí se přirozeného postoje znamená opuštění předsudků, apriorních soudů a hodnocení, vyloučení banálního a otevření se všem dalším formám zkušenosti. 8. Na druhé straně s.i. zdůrazňuje, že žádná s-gie nemůže nevycházet z každodenní zkušenosti sociologa samotného, jak se snaží „namluvit“ sociologům a veřejnosti pozitivistická s-gie a filozofie vědy. S-gie si musí být svého původu a zakotvenosti v každodennnosti vědoma a musí sama sebe neustále reflektovat. Je proto vždycky také sociologií reflexivní. Krajním postojem je tzv. solitérní sociologie (termín zavedl M. Petrusek), která vychází z předpokladu, že o soc. světě nevíme nic více než to, co víme o sobě samých (Zaner), čímž je položen důraz na aktivní a neskrývané využití osobní zkušenosti. S.i. byla donedávna silnější ve svém kritickém vztahu k s-gickému scientismu, v posledních letech se však dynamicky rozvíjí alternativní empir. výzkum založený na premisách s.i., dokonce i u nás (v Čechách např. skupina Josefa Alana s projektem Sami sebe, což znamená výzkum, který sociologové realizují sami na sobě). Řada problémů, které jsou v s.i. otevřeny nebo formulovány příliš radikálně či jednostranně, bude muset být ještě diskutována (zejm. problémy spojené s tzv. soc. ontologií).

interpretative sociology sociologie interprétative interpretative Soziologie sociologia interpretativa

Literatura: Levy, D. J.: (1981) Realismus. Pojednání o interpretaci a společenské realitě. Brno 1993; Giddens, A.: New Rules of Sociological Method: A Positive Critique of Interpretative Sociologies. London 1976; Petrusek, M.: Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha 1993; Winch, P.: The Idea of Social Science and Its Relation to Philosophy. New York 1958.

Miloslav Petrusek