Ekologie sociální

ekologie sociální – součást sociologie zabývající se procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýzn. empir. tradice sociologie města. Pojem e.s. je evrop. verzí původního am. pojmu „human ecology“, který použili poprvé r. 1921 R. E. Park a E. W. Burgess ve známé učebnici s-gie Introduction to the Science of Sociology. Soc. ekologické zásady na studium města však aplikoval Park již ve své studii o lidském chování ve městě r. 1915. E.s. ve své am. podobě měla 3 zdroje: rostlinnou a animální ekologii, geografii a studium prostorového rozložení soc. jevů. Paralelní vývoj probíhal i v Evropě, kde v rámci Durkheimovy školy byl pro okruh jevů, kterými se e.s. zabývá, uplatňován pojem sociální morfologie. U É. Durkheima a M. Halbwachse však neměl biol. konotaci jako u Parka. Principy e.s. byly zpočátku použity zejm. při s-gickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do polit. s-gie. Klasická e.s. se soustřeďovala zhruba v období 1915–1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst. Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se e.s. poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy. Ve 20. a 30. l. byla však e.s. jedním z hlavních směrů s-gie na většině severoam. univerzit. Důraz na výzkum soc. prostorové struktury měst USA vedl k systematickému mapování četných soc. jevů z hlediska rozdílů v intenzitě jejich výskytu v různých částech měst. Vedle popisu rozložení obyv. podle demogr. znaků, příslušnosti k hosp. odvětvím a podle soc. statusu, soc. ekologové soustavně sledovali prostorové rozložení rozvodovosti, prostitutce, kriminality a psychiatrických onemocnění. Vedle strukturálních analýz prováděli také výzkum prostorové mobility demogr., soc. a etnických kategorií obyv. Všechny strukturální i mobilitní studie byly prováděny s ohledem na indikátory prostředí a na polohu ve městě a také s ohledem na vzájemné vztahy mezi sledovanými jevy. Důraz byl kladen na hustotu obyv. a zastavění, na stáří a kvalitu bytového fondu, na dopravní polohu a na zóny města. Zájem o zkoumání prostorových stránek s-gických fenoménů poněkud zatlačil zákl. výkladové schéma klasické ekologie, jehož jádrem bylo Parkovo stanovisko, že zákl. stránkou vztahů mezi lidmi je soutěžení, zahrnující i soutěž o prostor. Vzhledem k tomu, že v lidských společenstvích existuje vysoký stupeň vzájemné závislosti a rozvinutá dělba práce, soutěžení zahrnuje vždy také spolupráci, kterou lze označit jako soutěživou kooperaci. Jejím výsledkem je vznik neprogramových vztahů, které lze označit jako symbiotické vztahy. Společnosti jsou organizovány na dvou úrovních, a to na úrovni biotické a kulturní. První je výsledkem soutěže a zahrnuje i symbiotické vztahy. Druhá je jakousi nadstavbou nad biotickou úrovní a je založena na komunikaci a na konsensu. E.s. (v Parkově terminologii ekologie člověka) se zabývá pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Město je nejlepším příkladem takové symbiotické soutěže a prostorové uspořádání města je pouze jednou z jejích stránek. Studium prostorového rozložení soc. jevů je spíše prostředkem k porozumění toho, jak město funguje než samotným cílem e.s.. Stejný smysl měl i známý model růstu města formou koncentrických zón, jak jej formuloval r. 1925 E. W. Burgess. V tomto modelu má stejnou váhu jak popis prostorového uspořádání moderního města, tak i výklad mechanismů, které ke koncentrickému uspořádání vedou.

Klasická fáze e.s. byla podrobena kritice již v 30. l., zejm. v pracích M. A. Alihanové, Maurice R. Davieho a Warnera E. Gettyse. Cílem kritiky bylo hlavně Parkovo roztržení společnosti na biotickou a kult. úroveň a přenášení generalizací získaných ze studia am. měst do jiných společností. Po r. 1950 lze rozlišit v rámci e.s. 3 hlavní směry: 1. Škola neoklasická navazuje na zákl. východiska obecné ekologie. Je zastoupena zejm. A. H. Hawleyem a O. D. Duncanem. Podle této školy je předmětem zkoumání organizace lidských společenství vůči prostředí. Jde o jakousi variantu teorie úživnosti, v níž prostorové aspekty, zejm. soc. prostorové uspořádání společnosti, ustupují do pozadí. V rámci této neoklasické teorie vznikl i směr, který je znám jako výzkum tzv. ekologického komplexu, v němž se zkoumá interakce 4 zákl. ekologických proměnných: populace, organizace společnosti, prostředí a technologie. 2. Soc. kult. orientace ekologie se vytvořila po rozpadu klasické pozice a zdůrazňuje význam kult. hodnot a norem při výkladu vztahů mezi soc. organizací a prostředím. Podnětem k jejímu vzniku byly práce o roli symbolických hodnot v prostorovém uspořádání měst a v prostorovém rozložení soc. vrstev v Bostonu, zejména ty, které publikoval Walter Firey, a pak také srovnávací studie o městech v různých kulturách a v různých fázích hist. vývoje, zejm. práce Gideona Sjöberga. 3. Systematická statist. analýza prostorového rozložení soc. kategorií obyv., v jejichž rámci se rozvinuly zejm. 2 formy: faktorová ekologie a tzv. analýza sociálních oblastí.

Faktorová ekologie se opírá o aplikaci faktorové analýzy na soubory dat o jednotlivých územních jednotkách měst (nejčastěji tzv. sčítacích obvodů). V podstatě jde o induktivní metodu, která pomocí statist. metod stanoví hlavní faktory působící na soc. prostorové uspořádání měst. Mezi průkopníky faktorové ekologie patří Frank L. Sweetser, který použil faktorovou analýzu především na rozbor Helsinek. Studií tohoto zaměření bylo uskutečněno velké množství, byly prováděny jak v USA, tak v záp. Evropě, ale i v bývalých social. zemích. Zájem o tyto studie vrcholil v 70. l. Přehled o záp. studiích podávají práce D. W. G. Timmse (1971), G. A. Theodorsona (1982), P. Whitea (1984), o pol. studiích práce G. Weclawowicze a o českých H. Jeřábka, P. Matějů a J. Večerníka (1979). Analýza soc. oblastí má deduktivní povahu a je založena na obecné s-gické teorii zdůrazňující zvětšování měřítek v moderních společnostech, které se projevuje v rostoucí intenzitě soc. vztahů, v rostoucí diferenciaci funkcí a v rostoucí komplexitě organizace společnosti. Cílem analýzy soc. oblastí je identifikace relativně sociálně homogenních oblastí ve městech. Podle E. Shevkyho, W. Bella a M. Williamse, kteří vyvinuli tuto analýzu při rozboru Los Angeles, jsou klíčovými proměnnými, které určují soc. povahu jednotlivých městských území, soc. status, míra urbanity území a segregace (měřena podílem cizinců v území). V současné době prochází e.s. opět kritickou redefinicí. Na prvém místě se zdůrazňuje potřeba doplnit statické strukturální analýzy hist. rozbory vývoje struktury měst a komparacemi vnitřní struktury měst v různých typech společností. Na druhém místě se zdůrazňuje potřeba posílit znalost hosp. mechanismů působících na vnitřní strukturu měst a také znalost důsledků polit. a administrativních, příp. tech. regulací, včetně územního plánování. E.s. zůstávala příliš v zajetí představ, že struktura města je produktem pouze „spontánně“ působících sil, a nebrala v úvahu skutečnost, že i v zemích s tržní ekonomií je soc. prostorová struktura měst vytvářena také zásahy státních, komunálních i místních úřadů. Větší důraz je v současné době kladen na analýzu prostorového chování velké variety aktérů působících ve městech (J. Musil, 1988). Obecně lze také pozorovat, že v soudobé e.s. se začínají více zdůrazňovat procesuální aspekty oproti aspektům strukturálním a morfologickým. Další inovace soudobé e.s. lze očekávat v důsledku pronikání sémiotiky města do analýzy měst. Sémiotika prohloubí především kult. soc. orientaci moderní sociální ekologie.

social ecology écologie sociale Sozialökologie ecologia sociale

Literatura: Alihan, M. A.: Social Ecology. New York 1938; Hawley, A. H.: Human Ecology. A Theoretical Essay. Chicago 1986; Musil, J.: Der Status der Sozialökologie. In: Friedriechs, J. ed.: Soziologische Stadtforschung. Sonderheft 29, 1988, Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie; Park, R. E. – Burgess, E. W. – McKenzie, R. D.: The City. Chicago 1925; Shevky, E. – Bell, W. : Social Area Analysis. Stanford 1955; Sjöberg, G.: The Preindustrial City. New York 1960; Sweetser, F. L.: Factorial Ecology: Helsinki. Demography, 1960, č. 1; Theodorson, G. A. ed.: Urban Patterns. Studies in Human Ecology. New York 1982; Timms, D. W. G.: The Urban Mosaic. Cambridge 1971; White, P.: The West European City: A Social Geography. London 1984; Weclawowicz, G.: Struktury spoleczno-przestrzenne v miastach Polski. Wroclaw 1988.

Jiří Musil