Sociologie práva

sociologie práva – věda o vzájemném podmiňování práva a společnosti, která bývá chápána spíše jako hraniční disciplína mezi sociologií a právními vědami než jako subdisciplína s-gie. Zkoumá zejm. vznik práva ze soc. života (genetická s.p.) a regulační působení práva v soc. jednání (operacionální s.p.). Zatímco u klasiků s.p. (Eugen Ehrlich, Max Weber aj.) převládal genetický aspekt, dnes je dominujícím zájmem praktické, operacionální hledisko v souladu s tím, že právní věda se chápe jako sociální inženýrství, resp. sociotechnika (M. Rehbinder). Empir. s.p. analyzuje činnost právních institucí (především soudů a porot), rozhodnutí arbitrů, regulativní a motivační funkce právních norem a různé faktory působící na právní jevy. V s-gii se prosazuje tendence chápat právo obecně jako souhrn norem chráněný státem nebo institucemi, jako autonomní subsystém funkcionálně spojený s jinými soc. subsystémy (ekon., polit. aj.) v rámci spol. celku. O přesné vymezení předmětu s.p. se vedou vleklé diskuse mezi právníky a sociology. Právníci se soustřeďují spíše na možnost využití s-gie v právu (v tradici am. jurisprudence), zatímco zastánci důsledně s-gického přístupu navazují na klasiky s.p., kteří ji chápali jako samostatnou disciplínu, zejm. na É. Durkheima a zmíněné Ehrlicha a Webera. Opírali se o starší práce sledující korelace mezi právem a společností (Ch. L. Montesquieua, K. Marxe, H. S. Maineho, A. Comta, H. Spencera). R. König považuje za zakladatele s.p. kromě K. Marxe a Ehrlicha také L. Gumplowicze. U Marxe zdůrazňuje jeho zájem na odhalení mimoprávních předpokladů práva, u Gumplowicze myšlenku, že zákony práva jsou výsledkem spol. napětí, bojů, konfliktů, a u Ehrlicha ideu právních systémů jako výrazu soc.-kult. přizpůsobení se, adaptace skutečnému spol.-hist. vývoji. Všechny tyto impulsy se projevují v pozdějším vývoji s.p.

Za vlastního zakladatele s.p. je mnohými pokládán Ehrlich, neboť vyslovil jednoznačný požadavek založení s.p. jako disciplíny, která by se zabývala zkoumáním primárních spol. podmínek práva a právní kultury. Chápal právo jako organický projev soc. života a chtěl stanovit přímé souvislosti mezi tendencemi soc. života, které se projevují v právu a vedou k jeho formování. Byl si vědom i toho, že právo nepůsobí ve společnosti bezprostředně a že určité oblasti spol. života, jsou regulovány tzv. spol. právem, které není ovlivněno platným právem, platnými zákony. Ehrlichovi šlo především o zkoumání tohoto spol. práva, o zjištění skutečných motivů, podle kterých lidé ve společnosti jednají. Primární oporu práva podle něho tvoří mravy a zvyky, spol. tlak prostřednictvím státní sankce nehraje tak důležitou roli, jak se předpokládá.

Max Weber chápal právo jako výraz soc. řádu. Na rozdíl od Ehrlicha však nepřisuzoval mravům a zvykům normativní charakter, protože zvyk trvá podle něho krátce a mravy se vytvářejí na základě zvyků, jsou to vlastně déle udržované zvyky. Normativita je podle Webera vázána na legitimitu, tedy volně řečeno na předpoklad, že člověk věří v platnost určitého pořádku. Legitimita normativního řádu se zakládá na typech panství. Weber věnoval značnou pozornost také vztahu mezi právem a hospodářstvím z hlediska postupné racionalizace spol. života a vystupuje proti koncepcím opírajícím se o ideu přirozeného práva i proti těm, kteří hledají iracionální zdroje práva. Racionalita v právu slouží jako nástroj prosazování účelného, vypočitatelného, rozumného jednání, efektivního řešení vzniklých problémů, odstraňování konfliktů vzniklých při prosazování zájmů jednotlivých skupin či jedinců z hlediska optimálního vývoje celé společnosti. Důsledkem je větší abstraktnost a obecnost právních zákonů a pravidel chování, které odpovídají diferencovanějšímu typu spol. struktury. Weber se nevyjadřuje k dogmatickým a systematickým otázkám práva, kterými se tradičně zabývá právní věda. Weber podal výklad veř. práva a soukromého práva, trestního a občanského práva, vlády a správy, omezení moci a rozdělení moci, podmínek vzniku objektivního práva, vzniku a forem subjektivních práv. V jeho obecně, hist. a s-gicky orientovaném znázornění formování procesního a materiálního práva a právního vědomí je vůdčí myšlenkou to, že právo prochází v dějinách procesem racionalizace, který lze prokázat ve všech kulturách.

Jiný typ s.p. reprezentuje práce Theodora Geigera, která vyšla po 2. svět. válce (1947) a v níž Geiger vystoupil ještě ostřeji než Ehrlich proti právní filozofii a právní dogmatice. Protože jako sociolog považuje právo za soc. skutečnost, zajímá ho fakticita práva a zaměřuje se zejm. na rozbor právní normy. Normu v této souvislosti chápe jako znak, signál, symbol, podnět, který podmiňuje chování. Reakce na normy mohou být pozitivní nebo negativní a z tohoto hlediska je možné empir. zkoumat faktické jednání v konkrétní soc. skupině. Geiger vystupoval ostře proti psychologizaci práva a proslul ostrou kritikou užívání pojmu právního vědomí, který označoval za vágní pozůstatek romanticko – fil. myšlení (nelze jej verifikovat na pozorovaných skutečnostech soc. života). Proti tomu staví pojem právní jistoty jako konkrétní znalosti právních předpisů, pravidel a zákonů. Geiger chápe právo jako stávající řád skupiny, který je stejného typu jako jiné řády, např. zvyk a morálka. Právní řád je differentia specifica soc. řádu. Geigerův pohled na možnosti s.p. je proti předchůdcům poněkud zúžený.

Mezi poslední význ. autory v oboru s.p. patří N. Luhmann. Jeho práce Rechtssociologie z r. 1972 je pokusem o výklad problematiky práce z hlediska moderní systémové teorie. Luhmann tvrdí, že právní věda a s-gie se předmětem svého zájmu od počátku od sebe spíše vzdalovaly. Luhmann vychází z varianty neoevolucionismu, podle které je vývoj procesem diferenciace systémů jako autopoitetických sebereferenčních systémů (viz autopoiesis). Právo se rozvíjí jako systém vymezující hranice k okolním systémům. Právo je podle něho ovlivněno pouze právem. Postupná funkcionální diferenciace práva se děje právě cestou posilování tzv. binární kodifikace (odlišování toho, co je právní a co je protiprávní) a oddělováním práva a morálky, práva a pravdy. Moderní systémové teorie, vzhledem k tautologiím a paradoxům klasických právně s-gických teorií, vyžadují podle Luhmanna nové přístupy, nová hlediska, nový pojmový slovník.

Ze zakladatelů s.p. v USA je nejvýzn. Roscoe Pound, hlava tzv. sociologické právní školy. Poundovy názory se formovaly ve stálé konfrontaci s-gických, fil., právně hist. a praktických problémů. Ve svých dílech The Spirit of the Common Law (1921), Introduction in the Philosophy of Law (1922), Interpretation of Legal History (1923) a Law and Moral (1924) upozornil na s-gickou podmíněnost právních technik, kategorií a koncepcí, podal s-gickou analýzu angl. všeobecného práva (Common Law) a pokusil se o určení s-gických základů právního vědění. Podle Podgóreckého existují v s.p. 4 směry: 1. realistický (antifil., antispekulativní), jehož zakladateli jsou K. Marx, E. Ehrlich, R. Pound a K. N. Levellyn, hledá „skutečnou“ tvorbu práva nikoliv v zákonodárství a v oblasti normativní vůle, ale ve spol. funkcích práva; 2. pojmově spekulativní, jehož představiteli jsou např. L. Duguit a N. S. Timasheff; charakterizují obecné úvahy o spol. úloze práva (bez ohledu k empir. poznatkům), o jeho původu ve spol. účelnosti (zkoumání spol. cílů musí předcházet všem ostatním, právo je vzor, pravidlo spol. chování); 3. encyklopedický, představovaný např. H. D. Lasswellem a M. M. Dougallem, který se snaží o doplnění dogmatické znalosti práva znalostmi z oblasti historie, ekonomie, polit. nauk aj.; 4. soc. a sociometrický, snažící se ovlivnit tvorbu právních rozhodnutí (F. L. Strodtbeck, S. Mentschikoff). S.p. se dnes dělí na část empir., teor. a kritickou. Empir. s.p. využívá tradiční s-gické postupy, metody a techniky při zjišťování, popisu a pozorování práva jako soc. jevu. Má poměrně široký obzor, zajímají ji nejen trestné činy (jejich druhy a četnosti), ale také např. právní profese apod., přičemž aplikuje i netradiční přístupy etnometodologie a o různých teorií jednání. Teor. s.p. se snaží především o objasnit zákl. rysy práva jako spol. jevu, a upřesnit definicí užívaných pojmů, opírajíc se o různá teor. paradigmata. Kritická s.p. se zabývá objasněním ideových a ideol. předpokladů platného práva, právní dogmatiky a jurisprudence a čerpá jak z dějin právního dogmatu, tak ze soc. dějin práva. Sociologická jurisprudence je subdisciplína, která si klade otázku možnosti využití s-gie při výkladu klasifikace a systematizace práva (viz PRES jurisprudence). Předpokládá se, že s.p. podobně jako právní vědy má přispět ke stanovení a k uskutečnění právního spol. řádu (což ovšem odporuje Ehrlichovu tvrzení, že s.p. nemá praktické cíle). Někdy se kromě s.p. uvažuje ještě o tzv. právní sociologii. V Čechách se s.p., resp. právní s-gií, zhruba od 80. l. zabývá např. I. Mucha a další.

sociology of law sociologie du droit Soziologie des Rechts, Rechtssoziologie sociologia del diritto

Literatura: Bakešová, E. ed.: Úvod do sociologie práva. Bratislava 1991; Ehrlich, E.: Grundlegung der Sociologie des Recht. München, Leipzig 1913; Geiger, T.: Vorstudium zu einer Soziologie des Rechts. Kopenhagen 1947; Horvath, B.: Probleme der Rechtssoziologie. Berlin 1971; Luhmann, N.: Rechtssoziologie. Hamburg 1972; Rehbinder, M.: Rechtsociologie. Berlin, New York 1977; Večeřa, M. – Urbanová, M.: Základy sociologie práva. Brno 1994; Weber, M.: Rechtssoziologie. Neuwird 1960; viz též sociologie právní.

Ivan Mucha