Historiografie

historiografie – (z řec. historia = zvídání; grafo = píši) – též historická věda, dějepisectví – pojem používaný v čes. jazyce ve 3 významech: 1. hist. věda jako celek, resp. soubor hist. věd, též historie; 2. výsledky hist. poznání, jež jsou fixovány písemnou formou (dějepisectví ve vlastním slova smyslu); 3. zkrácené pojmenování spec. hist. disciplíny, dějin dějepisectví. Třetí použití pojmu h. je považováno za logicky i kategoriálně nekorektní. Termín h. byl poprvé použit v 16. st., kdy byl F. Giucciardini označen za historiografa Florencie. Jako hist. věda, resp. věda o dějinách je h. specif. způsobem poznávání minulého i současného vývoje lidské společnosti. Je to produkt evrop. kultury. Jako taková se h. zrodila v 5. st. př. n. l. v antickém Řecku (Hérodotós). Ve středověku, kdy byla chápána jako nesamostatná disciplína, se přiřazovala ke dvěma svobodným uměním, gramatice nebo rétorice. Jako samostatná disciplína se zkonstituovala během 15. a 16. st. pod vlivem renesančního humanismu, který viděl v dějinách oblast, do níž nezasahuje přímo Bůh, ale v níž se rozhoduje člověk jako autonomní bytost podle zásad vlastního rozumu. Humanistická h. také učinila první kroky k vytvoření hist. kritiky. Jako věda v novodobém významu se h. vytvářela v 17. a 18. st. pod vlivem osvícenských myšlenek. H. začala usilovat o vytvoření specif. hist. metodiky i o vymezení vlastního předmětu bádání. Tím položila základy systému hist. vědy. Zároveň se tu začínalo formovat i soc. prostředí pro její existenci a rozvoj. H. se zkonstituovala jako samostatný obor studia na vysokých školách, utvářely se učené společnosti, v nichž h. zaujímala důležité místo, byly zakládány veř. knihovny a odborné práci se otevíraly šlechtické, církevní i státní archivy. Rozhodující místo v šíření hist. poznání získala odborná hist. periodika a časopisy. Od zrodu hist. vědy je vývoj h. určován celkovou orientací h. k potřebám současnosti, dominujícím zájmem o lidskou minulost, pravidly empir. výzkumu, formami hist. narace, funkcemi hist. vědění ve společnosti. Působení těchto faktorů je sice trvalé, avšak dynamické; různá období vývoje h. či různé její směry a školy kladou na jednotlivé faktory rozdílný důraz.

Vývoj h. od 18. st. do současnosti je možné rozčlenit do dvou zákl. etap, jejichž dělítkem je rozpad klasického historismu na počátku 20. st. V 1. etapě byl kladen důraz především na vytvoření metodické výbavy h. Základem této metodiky byla hist. kritika, soubor pravidel a postupů kodifikujících způsob zacházení s hist. prameny a literaturou a ověřujících pravdivost (viz též kritika pramenů) jejích údajů. Stanovování pravidel hist. kritiky si zároveň vyžadovalo, jako ostatně celé konstituování h. jako vědy, vymezení předmětu jejího bádání. Tímto předmětem byl určen člověk jako spol. bytost, jednající v jistých, konkrétních dobových situacích. Taková orientace h. si současně vynucovala, aby byla věnována pozornost i určení poměru h. k jiným vědním disciplínám a tím i stanovení celkového postavení h. mezi ostatními vědami. To ovšem příslušelo zejm. filozofii, za jejíž úkol bylo budování klasifikace věd obecně považováno (A. Comte, H. Spencer, W. Dilthey, H. Rickert, v Čechách J. Durdík, T. G. Masaryk, K. Engliš aj.). Řešení prvního problému naproti tomu příslušelo samotným historikům. Jako nejbližší disciplíny h. byly rozpoznány biol. vědy a sociologie. Pro 2. etapu vývoje hist. vědy je charakteristická snaha po metodicky i metodolog. co nejširším propojení h. s jinými vědními disciplínami. Tento proces je zároveň doprovázen opouštěním zásad empir. postupu bádání a výrazným zteoretičtěním hist. vědy. Ve složitém a ne dosti přehledném vývoji h. ve 20. st. lze rozlišit některé dominantní směry: a) propojující h. a s-gii, představovaný mnoha badateli (M. Weberem, P. A. Sorokinem, R. Aronem, T. Parsonsem, Th. Nipperdeyem aj.) i celou fr. školou Annales, inspirovanou durkheimovskou s-gií, b) ze spojení s-gie a soc. antropologie vycházející strukturalistický proud (C. Lévi-Strauss, M. Foucault, G. Dumézil aj.), c) v návaznosti na Freudovu psychoanalýzu se zrodivší tzv. psychohistorie (E. H. Erikson, E. Fromm, L. de Mause), d) proudy ovlivněné různými fil. soustavami: pozitivismem (již v prvé etapě vývoje h. jím byl ovlivněn H. Taine, T. H. Buckle, týká se ale hlavně postpozitivistických koncepcí K. R. Poppera, T. S. Kuhna, I. Lakatose, P. K. Feyerabenda), marxismem, hermeneutikou (H. G. Gadamer, J. Habermas, K. G. Faber, P. Ricouer, R. G. Collingwood), fenomenologií (H. I. Marrou) a analytickou filozofií (A. C. Danto), orientací na hodnotový aspekt hist. dění (u nás např. J. Pekař nebo Z. Kalista), e) značného ohlasu dnes doznávající sémiologické přístupy (G. Dumézil, J. Le Goff, G. Kubler, A. J. Gurevič aj.), f) tzv. nová narativní h., stojící na stanovisku, že dějiny jsou z materiálu hist. dění utvářeny pouze prostřednictvím hist. narace (G. Mann).

Dějepisectví v užším smyslu se zrodilo jako specif. způsob zaznamenávání hist. skutečností. Liter. žánry annales, historiae, doxografie aj. se vydělily z celku literatury (z eposu, prózy), a ačkoli jsou na ně kladeny i zvl. obsahové nároky, zůstávají stále integrální součástí literatury. Již v antickém Řecku lze sledovat rozdělení h. na 2 zákl. proudy, z nichž jeden sleduje věcný obsah (Thúkydidés), druhý spíše liter. úroveň (Hérodotos). V antickém Římě byla h. pokládána vedle rétoriky a filozofie za třetí zákl. typ prózy. V této době se h. také stala předmětem reflexe, obsahující její poměr k jiným liter. druhům (Aristoteles, M. T. Cicero). Středověká h. přebírá zákl. principy h. antické, obohacuje je však zásadním důrazem na chronologii; tuto orientaci plně vyjadřují 3 hlavní hist. žánry: anály, kroniky a historie, lišící se od sebe stylem liter. zpracování, ale shodně důsledně zachovávající princip časové posloupnosti popisovaných událostí. Humanistická h. dále prohloubila vedle nároků na jazykovou a stylistickou úroveň hist. děl zájem o datační orientaci v dějinách (hist. kalendáře). Zásadní odpoutání h. od ostatních druhů literatury začalo osvícenskou hist. vědou. Pronikavě se v ní měnily formy, jimiž byly prezentovány výsledky hist. poznání. Rodí se nové žánry, odpovídající novým formám hist. komunikace: věd. stať, monografie, článek, recenze, učebnice, ale na významu nabývají znovu i ústní formy, zejm. přednáška. H. se stává kategorií hist. vědy, jíž se dostává spec. teor. pozornosti. J. Ch. Gatterer, A. L. von Schlözer aj. vidí v h. část teorie hist. vědy, zabývající se pravidly pro tvorbu a psaní hist. děl. Přesto, že h. se začala vydělovat z celku literatury („odrétorizovávat“), nepřestávala být integrální součástí hist. poznání (a nejen jeho vyjádřením). Ale důraz na metodickou stránku hist. vědy, jak ji propracovávalo dějezpytectví, vedl k následnému vyřazení liter. zpracování výsledků hist. poznání z oblasti hist. vědy, která se na konci 19. st. stala již jen vítanou, nikoli však nutnou součástí historikovy profesionální výbavy. Důraz na věcnou, odbornou stránku h. vedl k stále větší čtenářské náročnosti hist. děl, jež omezovala jejich soc. recepci jen na poměrně úzký okruh odborníků a vzdělaných zájemců. Mezi výsledky hist. vědy a široké čtenářské publikum se proto postupně vsouvají popularizující liter. žánry, stojící mezi věd. literaturou a beletrií, jako „populárně vědecká literatura“ a „literatura faktu“. Osobité místo mezi těmito žánry zaujímají dějepisné učebnice. Rozvoj auditivních a vizuálních médií ovlivnil ve 20. st. značnou měrou i prezentaci výsledků hist. vědy, jež překračuje hranice tradičně pojímané h. Od doby rozšíření knihtisku dosud dominantní písemná forma sdělování výsledků hist. poznání je stále více doplňována mluvenými formami sdělení (rozhlas, televize, dokumentární film). V souvislosti s tím opět stoupá význam rétoriky pro h. Zároveň se vytvářejí i nové formy zachování a předávání hist. informací (gramofonové desky, magnetické pásky, videokazety apod.). Metodikou práce s těmito zdroji hist. informací se zabývá tzv. mluvená historie (oral history). V souvislosti s metodickým i metodol. obohacováním hist. vědy v tomto století především o sémiologické aspekty, se v stále větší míře aktivně využívají i ikonická sdělení, a to jak v rámci tradiční h., tak i relativně samostatně v rámci audiovizuálních médií (film, televize, video).

historiography historiographie Geschichtsschreibung storiografia

Literatura: Bernheim, E.: (1889) Lehrbuch der historischen Methode. Leipzig 1908; Blanke, H. W. – Rüsen, J.: Von der Aufklärung Historismus (Zum Strukturwandel des historischen Denkens). Paderborn 1984; Rüsen, J.: Konfigurationen des Historismus. Frankfurt a.M. 1993 Schmale, F. J.: Funktion und Formen mittelaleterlicher Geschichtsschreibung. Darmstadt 1985; Theorie der Geschichte. I–IV. München 1977–1982; Topolski, J.: (1968) Metodologia historii. Warszawa 1973; Topolski, J.: Teoria wiedzy historycznej. Poznań 1983.

Zdeněk Beneš