Mertl Jan

Mertl Jan

11. prosince 1904 v Praze
10. října 1978 v Praze

Po maturitě na gymnáziu v Praze vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze (JUDr. 1927), zároveň studoval sociologii na filosofické fakultě UK u Břetislava Foustky (studium neukončil). V letech 1928–29 absolvoval stáž na sociologických katedrách a ústavech ve Frankfurtu nad Mohanem (H. O. Ziegler), Heidelbergu a Ženevě, roku 1929 nastoupil jako úředník magistrátu hl. m. Prahy. Od roku 1931 pracoval v jeho Ústředním sociálním úřadě, roku 1935 byl povýšen na magistrátního komisaře. Zároveň se soukromě věnoval sociologii a politologii, v roce 1932 se ze sociologie habilitoval na Vysoké škole obchodní Českého vysokého učení technického v Praze, kde od roku 1933 přednášel jako soukromý docent. V roce 1938 byl na této škole jmenován mimořádným profesorem sociologie a vědy politické a stal se vedoucím stejnojmenného ústavu, zároveň ukončil pracovní poměr na pražském magistrátu. V roce 1939 jej postihlo uzavření českých vysokých škol, na České vysoké učení technické v Praze se sice formálně vrátil roku 1945, avšak nepřednášel a v roce 1947 byl propuštěn. Jeho faktickým nástupcem se stal Vladimír Kadlec, formálně se vedení ústavu ujal Josef Macek a v roce 1947 byl ústav s dalšími společenskovědními pracovišti sloučen do Ústavu národního hospodářství v rámci tehdejší Vysoké školy hospodářské Českého vysokého učení technického v Praze.

Politicky se Mertl v meziválečném období angažoval v národně socialistické straně, v roce 1938 přešel do Strany národní jednoty (člen programové komise), 1939 do Národního souručenství (1941 člen výboru, později zmocněnec pro věci kulturní). V roce 1939 spoluzakládal Český svaz pro spolupráci s Němci, jehož se stal jednatelem a roku 1941 místopředsedou (1942 byl svaz zrušen); počáteční aktivní členství v organizaci, která byla po válce označena za kolaborantskou, později utlumoval, odmítal veřejně vystupovat a v rámci možností hrál „dvojí hru“ ve prospěch národních zájmů. Toto angažmá i dobová publicistická činnost Mertlovi po válce vynesly obvinění z kolaborace, zákaz přednášení a odchod z Českého vysokého učení technického v Praze, v roce 1946 byl pohnán před retribuční soud. Na základě řady svědectví (mj. O. Machotka) byl roku 1947 zbaven obvinění, což potvrdilo i revizní řízení v roce 1950, do akademické sféry se však již nesměl vrátit.

Mertl na konci 20. let vstoupil do Masarykovy sociologické společnosti a krátce působil jako její jednatel, v roce 1935 z ní spolu s dalšími sociology pražské školy vystoupil. Roku 1937 patřil mezi spoluzakladatele Společnosti pro sociální bádání, z níž byl pro kolaboraci v období protektorátu vyloučen v roce 1945. Ve druhé polovině 40. a počátkem 50. let se živil příležitostnými zaměstnáními, 1953/54 nastoupil jako úředník do pražského OPBH, kde setrval do odchodu do penze v roce 1968. Sociologii se již profesionálně nevěnoval, jeho soukromé rukopisy z tohoto období jsou dnes nezvěstné. Z. R. Nešpor konstatuje Mertlovo etické pochybení v období protektorátu, odůvodňuje je však upřímnou vírou ve vybudování alternativního společenského uspořádání (po předchozím teoreticky zdůvodněném odmítnutí liberalismu) a vnějšími okolnostmi, přičemž zdůrazňuje relativně nízkou míru Mertlovy skutečné viny a naopak tvrdost jeho „akademického“ postihu způsobenou mj. konkurenčním bojem a tím, že Mertl do značné míry sloužil jako „obětní beránek“.

Kromě drobnějších studií Mertl v odborném tisku debutoval na konci 20. let v revui Parlament, do níž přispěl krátkou programovou statí o úkolech politické sociologie, překladem Zieglerovy stati o nutnosti empirizace sociologie a úvahou o úloze intelektuálů v politice. Již tehdy se přitom výrazně orientoval na komparativní sociologii politiky a práva a za svůj hlavní odborný vzor považoval Maxe Webera, především v metodologické oblasti (nehodnotící pojetí vědy, historicko-sociologické institucionální analyzy, modernizace a její důsledky). V roce 1929 vydal první český překlad Webera (Politika jako povolání; s Mertlovou předmluvou). Ve 30. letech hojně publikoval v Sociální problémech, především studie o funkci ideologií v soudobé politice a o sociální politice, do časopisu psal také recenze a zprávy. Současně poměrně publikoval v denním a populární tisku, v letech 1938–39 také jako faktický tiskový mluvčí Českého vysokého učení technického v Praze, v období druhé světové války především v Brázdě, uveřejnil však i několik textů ve (Vajtauerově) Přítomnosti. Roku 1940 v Melantrichu založil Knihovnu politických klasiků, pro niž připravil k vydání výbor ze spisů Fridricha II. Velikého a Hobbesův spis Leviathan, doprovozené obsáhlými předmluvami. Po roce 1945 jeho publikační činnost z pochopitelných důvodů zcela ustala.

V knize Politické strany, jejich základy a typy v dnešním světě (1931) Mertl uplatnil weberovskou metodologii a věnoval se komparativní historicko-sociologické analýze stranických systémů (Austrálie, Balkánské země, Egypt, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Latinská Amerika, Maďarsko, Německo, Skandinávie, Spojené státy, SSSR, Španělsko, Velká Británie). Materiál nacházel prostřednictvím analýzy dokumentů, pozorováním a kritickými rozbory děl zahraničních autorů (J. K. Bluntschli, marxisté, A. Merkel, G. Radbruch, F. Rohmer, O. Spengler, F. J. Stahl, M. Weber ad.), kvantitativní sociologické metody odmítal jako pouhou průpravu k vlastní sociologické práci a věnoval jim jen okrajovou pozornost. V návaznosti na starší sociologickou tradici sice uvažoval i o tom, že vznik a vývoj jednotlivých systémů politického stranictví ovlivňují přírodní jevy, mnohem větší důraz však kladl na sociální příčiny počínaje „teritoriální situací státu“, ekonomickými a legislativními vlivy, až po automatické důsledky inherentní jednotlivým systémům. Zavedl pojem „svézákonitost sociálního jevu“, jímž předjímal strukturně funkcionalistickou teorii latentních funkcí a nepředvídaných důsledků sociálního jednání (R. K. Merton). V těchto intencích uvažoval o přerůstání demokratického parlamentarismu politickým stranictvím, které spolu s vzrůstající oligarchizací a centralizací stranických aparátů (a jejich diciplinací členstva) nezbytně vede ke snižování demokratičnosti, již považoval za obecný jev moderních společností. Tuto tendenci podle Mertla nezvrátily ani revoluční zvraty nastolující systém vlády jedné strany v Itálii a v Rusku, naopak vedly k jejímu posílení. Zároveň ovšem zdůrazňoval nefunkčnost liberálně demokratických mocenských mechanismů, které se v procesu modernizace nedokázaly adaptovat a vedou k faktickému „přerůstání parlamentarismu politickým stranictvím“ (svézákonitost v případě politického stranictví vede k destrukci jeho původního cíle, principu pluralitní demokracie), a to ve všech jeho typech. Základní typy politických stran vymezil na teoretických základech kombinovaných s pozorovanými příklady soudobého světa: (1.) programové strany rodící se na ekonomicko-sociálních principech (konzervativní vs. liberální, socialistické, agrární a středostavovské strany), dále na principech nacionálních, náboženských, ústavních a jiných; (2.) strany v angloamerickém systému dvou hlavních politických stran; (3.) strany založené na osobnosti vůdce; a (4.) strany vládnoucí prostřednictvím diktatury (fašistická Itálie, bolševické Rusko). Populárnější verzi tohoto díla představuje Mertlova přednáška uveřejněná ve sborníku úvah o reformách volebního systému, v níž se vyslovuje za revizi soudobého parlamentarismu kvůli zachování demokracie (1933).

Zásadní a v jeho době v celosvětovém měřítku jen výjimečně studovanou problematiku Mertl otevřel v knize Byrokracie (1937), v níž zkoumal vzájemné vztahy mezi volenou politickou reprezentací a nevolenými státními úředníky, jejichž moc zjevně vzrůstala, a to na příkladech Velké Británie, Spojených států, Francie a českých zemí. K analýze přitom využil obsáhlý historický materiál z jednotlivých zemí, ale také vlastní úřednické zkušenosti, přičemž uplatnil Weberovu představu „železné kleci modernizace“, která s nevyhnutelnou racionalizací a dalšími projevy účelové racionality přináší také negativní důsledky v podobě formalismu, dysfunkcí a ztráty hodnotového zázemí. Také toto téma Mertl kromě objektivistické vědecké studie zpracoval populárnější a více angažovanou formou v brožuře Co s politickými stranami? (1938). Po kritickém zhodnocení předmnichovského českého politického stranictví a jeho vztahu ke státní byrokracii soudil, že „je třeba likvidovati náš dosavadní stranický systém“ jako nefunkční a nedemokratický a prosazoval především snížení počtu politických stran, jejich kontrolu státními orgány, zavedení většinového volebního systému, odpolitizování odborového hnutí, nezávislost úřednictva na politických vlivech a správní decentralizaci, jakož i věší spolupráci s odborníky a generační výměnu.

Ve druhé polovině 30. let se účastnil práce na rozsáhlém empirickém výzkumu poměšťování pražského okolí, organizovaném Zdeňkem Ullrichem v rámci pražské sociologické školy. Mertl se přitom věnoval analýze politického stranictví a volebních výsledků (1938), později pracoval také na dalších otázkách (sociální podpora apod.), které však již zůstaly jen v rukopise. Jde přitom o Mertlovu vůbec nejrozsáhlejší práci s kvantitativním empirickým materiálem.

Z vědeckého i etického hlediska je problematičtější Mertlova publikační činnost v období 1939–45. Spolu s dalšími autory v roce 1939 vydal sborník Dnešní Německo, zpracovaný na základě osobních zkušeností z roku 1938, v němž pozitivně hodnotil přínos nacionálně socialistické ideologie a politického, sociálního a ekonomického uspořádání ve Třetí říši především pro oblast sociální politiky a Adolfa Hitlera vyzdvihoval jako „nejlepšího taktika naší doby“. Právě za toto dílo, jehož byl hlavním autorem i ideologem, byl Mertl v poválečném období pohnán před retribuční soud. Dále vydal spíše populárně zpracovaný přehled klasických politických a kamerálních ideologií (Platón, Aristoteles, epikurejci a stoikové, rané křesťanství, Tomáš Akvinský, Dante a Marsilius, Machiavelli, reformace, Hobbes a Locke, Montesquieu, Fridrich II. a osvícenští absolutisté, Rousseau, liberalismus, německá romantika, totalitární systémy) Z dějin politického myšlení (1943), v jehož poslední kapitole byl donucen k (relativně nečetným a hodně opatrným) chvalořečem na nacismus. Nikdy se však nesnížil kupříkladu k podpoře antisemitismu, ani (v období protektorátu) nezaujal žádné negativní stanovisko ke komunismu či SSSR. Nevyjadřoval se ani k odkazu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, s nimiž se v předválečném období politicky rozešel a s nimiž nesouhlasil ani věcně.

Ve 30. letech bylo Mertlovo dílo v domácí sociologii hojně sledováno a komentováno, byl považován za vůdčí osobnost v oblasti sociologie politiky. Jeho jediným přímým žákem a nakrátko také asistentem (1939) byl však jen Čeněk Adamec, který se později orientoval jiným směrem a s Mertlem se rozešel také politicky. Později bylo Mertlovo dílo zcela zapomenuto a jeho jméno připomínáno nanejvýš v souvislosti s válečnou kolaborací, a to jak dřívějšími souputníky (J. Král, Č. Adamec), tak historiky české sociologie z řad pozdějších vědeckých generací (J. Šiklová, M. Petrusek). Jedinou biografickou studii o Mertlovi zpracoval Z. R. Nešpor. Z jeho díla lze vyzdvihnout uplatňování objektivistické a nominalistické metodologie a historicko-komparativní přístup, v čemž všem navazoval na Maxe Webera, úvahy o multikauzalitě sociálního dění a jeho latentních funkcích a nezamýšlených důsledcích. Badatelsky přínosné byly jeho analýzy negativních důsledků modernizace, především v oblasti fungování systémů politických stran a ve vztahu mezi politickou reprezentací a moderní byrokratickou administrativou, jejíž vývoj podle Mertla směřoval k syndikalizaci a totalizaci, stejně jako vývoj moderních společností vůbec.

Knihy: Politické strany, jejich základy a typy v dnešním světě (Orbis, Praha 1931); Byrokracie: Studie sociologicko-politická (Orbis, Praha 1937); Co s politickými stranami? (J. Laichter, Praha 1938); Dnešní Německo (Orbis, Praha 1939; vedoucí kolektivu); Z dějin politického myšlení (Orbis, Praha 1943).

Studie: K otázce společenských tříd (Naše doba 1926/27); O společenských třídách a hospodářském myšlení (Sociální revue 1928); Úkoly politické sociologie (Parlament 1928–29); Dělnictvo jako společenská třída (Sociální revue 1929); Intelektuálové v dnešní politice (Parlament 1930); Hlava státu v dnešní demokracii (Naše doba 1932/33); Das politische Parteiwesen in der Tschechoslowakei (Zeitschrift für Politik 1930); Ideologie v dnešní politice (Sociální problémy 1931); Soustřeďování politické moci (Sociální problémy 1934); Naše péče o nezaměstnané (Sociální problémy 1934); Dnešní sociologie na XII. kongresu Mezinárodního sociologického ústavu (Sociální problémy 1935); Z dnešního Německa (Naše doba 1938/39).

Příspěvky ve sbornících: Ideologie parlamentarismu a naše doba (Volební reformy I. Pokrok, Praha 1933); Politisches Leben (Zdeněk Ullrich, ed.: Soziologische Studien zur Vestädterung der Prager Umgebung, Soziologie und Soziale Probleme, Prag 1938).

Edice a překlady: Max Weber: Politika jako povolání (Orbis, Praha 1929); Z politických spisů Friedricha Velikého, krále pruského, Antimachiavell neboli vyvrácení Machiavelliho Vladaře… (Melantrich, Praha 1940); Tomáš Hobbes: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského (Melantrich, Praha 1941).

Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Jan Mertl: sociolog-kolaborant, nebo oběť okolností? (Sociologický časopis/Czech Sociologial Review 48, 2012, 2: 343–365); Jiřina Šiklová: K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His. 4/1968: 13–25).

Zdeněk R. Nešpor

---

Jan Mertl je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.