Jazyk spisovný

jazyk spisovný – termín odvozený od „jazyka spisů“ (tj. psaných, tištěných projevů), i když jde o normativní (kodifikovanou) podobu psaného i mluveného projevu. J.s. bývá zakotven v „jazyku úředním“ i v tzv. jazyku literárním a je chápán jako reprezentativní útvar národního jazyka. Za první slovanský j.s. je považována staroslověnština. Utváření novodobých slovanských j.s. má specif. hist. význam pro nár. identifikaci. Vznikaly v období nár. obrození dílem z vybraných dialektů (územně centrálních či převládajících, gramaticky nejpreciznějších, hist. nejstarších, udržujících nár. celistvost a kontinuitu), dílem uměle, nejčastěji obohacením lexikologické výbavy o cizí nebo zastaralé, málo používané výrazy. Velká zásluha o čes. j.s. se přičítá J. Dobrovskému a hlavně J. Jungmannovi, o slovenský j.s. Ľ. Štúrovi. J.s. je ale živý útvar, který se stále vyvíjí, vnitřně sjednocuje a diferencuje v úzké souvislosti s vývojem kultury příslušného národa, kterou zároveň j.s. obohacuje a reprezentuje (viz též kultura jazyková). Jeho primární funkcí je ale usnadnění komunikace, překlenutí rozdílu mezi jazykovými útvary územními (nářečími), generačními, profesními (viz slang) a zajištění jednotného vyjadřování ve veř. styku hosp.správním, polit. a kult. Tato forma jazyka je přímo předepsána pro úřední styk, veř. sdělovací prostředky a školní výuku, patří mezi jejich charakteristické znaky. Vnitřní diferencovanost j.s. se projevuje ve slovní zásobě, zčásti v syntaxi a silně ve způsobu výstavby jazykového projevu.

Používání j.s. bylo zejm. dříve známkou vzdělanosti, příslušnosti ke kultivovanější spol. vrstvě, klíčem k přístupu do určitých společností, faktorem zvyšování spol. prestiže i podmínkou získání některých kvalifikovaných prac. míst. Tyto funkce j.s. jsou dnes setřeny, i když jeho dobrá znalost stále patří k předpokladům vykonávání určitých povolání (např. učitele, spisovatele, žurnalisty, korektora). V některých soc. prostředích je ale přesné dodržování gramatických pravidel j.s. považováno dnes za snobismus. S rozvojem masmédií dochází všude na světě k prolínání j.s. do nářečí a slangů, zároveň ale slábne používání j.s. v čisté podobě, a to zejm. v mluveném projevu. Studiem j.s. se zabývají především lingvisté, někdy orientovaní hist. a na srovnávací jazykové studium, i když jde o relevantní s-gické téma. Jak vyplývá z předchozího, j.s. je především vzorem normy s typickým způsobem utváření, formální a neformální akceptace, průběžných korekcí obrážejících soc. vývoj apod. Lze na něj nejlépe vztáhnout např. Durkheimovy úvahy o jazyku. Jeho používání je identifikačním znakem určitých soc. komunit, skupin, jeho sjednocovací role přerůstá do širšího soc. a nár. měřítka. J.s. je symptomem vyspělé kultury a účastní se svým specif. způsobem dobového diskursu. (Viz též norma jazyková, jazyk, plánování jazykové.)

standard language langue littéraire Schriftsprache lingua standard, lingua letteraria

Literatura: Čeština za školou. Praha 1979; Chloupek, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Praha 1986; Jedlička, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978; Slovanské spisovné jazyky v době obrození. In: Sborník UK k 200. výročí narození Josefa Jungmanna. Praha 1974; Šmilauer, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1974.

Jiřina Hůrková
Alena Vodáková