Mínění

mínění – subjektivní úsudek, názor, domněnka, které mohou a nemusejí být vysloveny, mohou a nemusejí být podloženy vlastním hodnocením. Už Aristoteles rozlišuje m. a věd. poznání zabývající se především obecným a nutným. Psychol. vymezení pojmu m. obvykle klade důraz na jeho hodnotící charakter a uvědomění si jeho obsahu subjektem. V s-gii se m. většinou chápe jako reflektované vyjádření vztahu člověka k určitým jevům, zahrnující široké rozpětí pocitů, domněnek, racionálních poznatků apod. a mající do určité míry hodnotící charakter. Přitom jde o stanovisko alespoň potenciálně odlišné od jiných m. M. nejsou příkazy, přání, prosby, víra ani vyjádření prokázaných a všeobecně uznaných skutečností. Zformulováním, příp. vyjádřením m. se subjekt odliší od jiných stanovisek či se s nimi naopak ztotožňí, vždy však předpokládá existenci jiných m.. O m. se obvykle hovoří v úzké souvislosti s pojmem postoj. Vyskytuje se i jejich zcela synonymické používání, většinou je však m. považováno za verbální vyjádření postoje (H. L. Childs aj.), existující vedle jeho vyjádření chováním. A. D. Monroe uvádí jeden z nejúplnějších modelů utváření individ. m.. Podle něho má na m. vliv soc. status individua, jeho rodičů a skupin, s nimiž se identifikuje, jím uznávané a internalizované hodnoty, veřejné mínění v jeho okolí a spol. normy. Dále je m. utvářeno percepcí jevů okolní reality, jejich hodnocením, vlastními předcházejícími m., stereotypy ve vědomí i prezentací různých m. v hromadných sdělovacích prostředcích. B. A. Grušin považuje za m. takové vyslovené myšlenky, které skýtají možnost existence jiných stanovisek. Hovoří o diskusnosti objektu, jehož se m. týká. Upozorňuje na zájem individua o předmět m. jako nutný předpoklad existence m., přičemž v této souvislosti vůbec nepoužívá pojem postoj. Zpravidla se ale předpokládá, že m. předchází utvoření postoje, i když hranice mezi nimi je značně neurčitá.

Z hlediska s-gického výzkumu, ale i např. z hlediska praktické politiky jsou důležité závislosti a možnosti ovlivnění m. a jeho vazba na chování. Podle některých autorů závisí m. na emocích více než postoj a je tedy labilnější, proměnlivější. Ke změně m. může dojít pod vlivem nejrůznějších okolností, z nichž se často uvádějí: vliv autoritářské osobnosti, konfrontace s referenční skupinou, sugestivní působení na prestižní momenty, vliv módy (viz sociologie módy). Podstatné je i odlišení skutečného m. jedince, vnitřně vyjádřeného a reflektovaného, od jeho vnějšího vyslovení. Zkreslení může být jednak nevědomé, pod vlivem sémantického nepochopení (jedinec vlastně hovoří „o něčem jiném“), jednak záměrné, dané snahou své vlastní m. zamaskovat, nevyjádřit je, což může být jak projevem konformity, snahy podřídit se vládnoucímu veř. mínění či oficiální prezentaci jevů, tak naopak snahou od těchto m. se odlišit. Pro empir. zkoumání m. se používá většinou technika dotazníkového šetření s přímými i projektivními otázkami a vyžadováním slovního vyjádření k navozeným (popsaným) situacím.

opinion opinion Meinung opinione

Literatura: Grušin, B. A.: Veřejné mínění a jeho výzkum. Praha 1972; Childs, H. L.: An Introduction to Public Opinion. New York 1940; Monroe, A. D.: Public Opinion in America. New York 1975.

Ivan Tomek