Pedagogika

pedagogika – (z řec. paidagogein = vést chlapce, vychovávat) – věda o výchově a vzdělávání, která zkoumá, popisuje a objasňuje tyto procesy a činnosti, zabývá se jejich cíli, úkoly, předmětem, obsahem, prostředky, metodami a organizací. Vztahuje se k dětem, mládeži i dospělým. Vedle teor. reflexe a věd. výzkumu výchovy bývají p. označovány i předvěd. názory na výchovu a někdy i výchovná praxe. Člověk je „animal educandum“ a výchova je mechanismem jeho zespolečenšťování a přenášení kultury, které zprostředkuje, a je podmínkou existence a trvání společnosti. To předznačuje místo p. v soustavě spol. věd i její vztah k s-gii. Ve vývoji pedagogického myšlení se vyskytuje řada význ. jmen: Platón, Quintilianus v antice, sv. Augustin a Tomáš Akvinský se scholastikou pro staré křesťanství, Erasmus Rotterdamský, Rabelais, M. E. de Montaigne a M. Luther pro humanismus, renesanci a reformaci. Další podněty přinesli jezuité a pietismus. Krize a zlomy v evrop. myšlení té doby zrevolucionalizovaly p. Po starších pokusech J. A. Komenského, J. Locka a myšlenkách Rousseauových a J. H. Pestalozziho i I. Kanta až J. F. Herbart založil p. jako vědu. Moderní věd. orientace p. sílí s pozitivismem a s rozvojem psychologie a s-gie. Rozvoj p. je podporován i růstem nároků na vzdělání a naléhavostí i složitostí soc. problematiky. Zprvu byla p. podřizována psychologii, byla chápána přímo jako aplikovaná psychologie (zvl. pod vlivem Millova třídění věd), pak ji zvl. É. Durkheim a F. W. Znaniecki uvedli do těsného vztahu se s-gií. Durkheim v podstatě ustavil sociologii výchovy jako spec. s-gickou disciplínu. Později byl vývoj p. silně ovlivněn am. empir. s-gií. Základy experimentální p. položil E. Meumann začátkem 20. st. Od té doby se také rozvíjí hnutí nové výchovy, reformní p.: E. Keyová, M. Montessoriová, E. Claparède kladou akcent na dítě (pedocentrismus) a na svobodnou výchovu, J. Dewey vytváří pragmatickou p. a s G. Kerschensteinerem zdůrazňuje pracovní a občanskou výchovu, vzniká i psychoanalytický směr v p. (A. Freudová), individ. psychol. p. (A. Adler), dynamická p. (E. L. Thorndike). Jiným směrem už dříve působila kult. kritika F. Nietzscheho a později zvl. metodol. východiska W. Diltheye, který nevylučuje z p. normativnost, ale uvolňuje její závislost na psychologii a etice. Dilthey ale hledí víc k celku a smyslu duševního života než ke spol. vlivům. Fenomenologická orientace uplatňuje v p. svou metodu. Podle M. Bubera je výchova „dialogická“, podle J. Dreschera je to pomoc při uskutečňování lidského bytí. V tomto proudu vzniká i p. kultury (E. Spranger, Th. Litt), p. existencialistická (O. Kroh) a esencialistická. Je třeba uvést i fašistickou p. (G. Gentile, E. Krieck) a p. marx. (A. S. Makarenko). P. se vlastně zabývá záměrným a systematickým působením na člověka tím, aby se změnil v určitém směru. Cílem těchto změn je jeho „dobro“. Výchovné působení je i mravní čin. Co se myslí cílem a dobrem, závisí na spol.-hist. situaci. Výchova i p. ve svých koncepcích nesou silnou spol. podmíněnost, proto se na půdě p. setkává sociologie a etika. P. je spojována se svět. názorem, náboženstvím, politikou, ideologií i se zájmy ekon. a celkovou životní praxí. To všechno ovlivňuje nejen cíle, ale i metody výchovy. P. v sobě nese poměrně silné normativní momenty, a proto se stává tak snadno předmětem kontraverzí a spol. kritiky. V teorii p. existují 2 zákl. orientace: 1. normativní, zakládající p. především na etice; 2. empir., která normativnost minimalizuje a zakládá p. spíše na psychologii a s-gii a jejich výzkumech. S-gie má pro podobu současné p. velký význam. Nejen pro analýzu soc. podmínek a funkce výchovy, ale také pro rozšíření teorie i praxe výchovy na široké soc. prostředí a v důrazu na tzv. funkcionální pojetí výchovy na rozdíl od intencionálního. Hovoří se o „sociologizaci“ p. K poznání výchovy v jejím celku slouží metoda historická a metoda srovnávací. Komenský zavedl tzv. metodu synkritickou, která vede k poznání jednoho jevu z vlastností druhého. Mezi další výzk. metody a techniky patří přímé pozorování, experiment, analýza dokumentů, statistická metoda. Zvl. význam má kasuistika, umožňující kvalitativní analýzu. Výchozím konceptem p. je vlastně kultura. V jejím rámci je možno uvažovat o vzdělavatelnosti člověka, sebevýchově, o vzdělávaných generacích a sociokult. skupinách. Pro každou kulturu a společnost jsou typické určité vzdělávací cesty a určitý výchovný styl, určité normy ve výchově a vzdělávání, sledují se určité vzdělanostní cíle a výchovné vzory. To vše vytváří určitý „výchovný ideál“, který se podílí na utváření soc. charakteru, typického pro danou kulturu. Zkoumání této podoby je společné p. a s-gii.

P. má svoji vnitřní strukturu. Uvnitř obecné p. je možno vydělit spec. pedagogické disciplíny. Pedagogická antropologie s význ. podílem kult. antropologie zkoumá výchovné jevy v kooperačním poli různých disciplín (biologie, psychologie, s-gie). Teorie výchovy se zabývá záměrným utvářením hodnotové orientace. Didaktika jako teorie vzdělávání a vyučování analyzuje jejich obsah a metody. Jsou i spec. didaktiky podle předmětů (např. didaktika dějepisu) a typů škol (např. didaktika mateřské školy). Dějiny p. a výchovy sledují vývoj pedagogických teorií a výchovných institucí i praktik. Srovnávací p. porovnává národní vzdělanostní systémy a studuje vztahy mezi nimi a spol. strukturou (stojí blízko s-gii výchovy). Lze také rozlišit p. školního a předškolního věku, p. dospělých (viz vzdělávání dospělých, andragogika) a gerontopedagogiku, tj. p. staršího věku. Děti a mládež vyžadující zvl. výchovnou péči jsou předmětem zájmu spec. pedagogiky. Zvl. význam pro p. má psychologie, zejm. psychologie pedagogická, vývojová, osobnosti, ale i soc. psychologie. Ze spec. s-gických disciplín jsou to vedle s-gie výchovy a sociologie vzdělání také s-gie rodiny, mládeže, kultury, volného času, ale i zkoumání soc. stratifikace, deviace, s-gická demografie aj. Vztah mezi s-gií a p. bývá pojímán různě. Někdy je s-gie chápána jako normativní věda pro p. (P. Natorp, L. F. Ward, Ch. A. Ellwood) nebo jako zákl. věda pro p. (Th. Geiger, A. Siemsenová-Vollenweiderová, O. G. Brim). F. W. Znaniecki p. zcela vtahuje do s-gie, kterou považuje za teorii výchovy. Podle A. Fischera pedagogické vztahy vystupují ze soc. jako autonomní a p. se liší od s-gie předmětem, metodou i utvářením pojmů; specif. pedagogický vztah je vždy o něco více než soc. struktura. Ve snaze předejít sporům hovoří Fischer raději o pedagogické sociologii jako o hraniční disciplíně. Při všech složitostech a rozdílech platí, že p. a filozofii, psychologii a s-gii, které leží v jejích základech, charakterizuje a spojuje společný existenciální zájem o člověka.

pedagogics pédagogie Pädagogik pedagogia

Literatura: Blížkovský, B.: Systémová pedagogika. Brno 1992; Mialaret, G.: Úvod do pedagogiky. Praha 1970; Pařízek, V.: Obecná pedagogika. Praha 1991; Singule, F.: Pedagogické směry 20. století. Praha 1966.

Jiří Vymazal