Konverze

konverze – (z lat. conversio = obrat, oběh, převrat) – změna, obrat v přesvědčení, příp. návrat k původnímu dogmatu, společenství. O k. se hovoří především v souvislosti s náboženstvím, církví, analogicky v souvislosti s jakýmkoliv světovým názorem. Hist. je termín k. používán převážně pro návrat nekatol. křesťana do katol. církve. Tato církev nahlíží každého pokřtěného člověka, tedy i heretika, resp. kacíře nebo schizmatika (viz hereze, schizma, ortodoxie), jako člena církve nebo jako člověka z hlediska duchovní správy podřízeného církvi. K. křesťana pokřtěného mimo katol. církev není chápána jako přijetí, ale jako návrat do církve. Rozhodování o umožnění návratu či přijetí je v kompetenci církevních orgánů, jeho předpokladem je vlastní prohlášení dotyčného, že se chce vrátit, vstoupit do církve. Po tomto aktu, který se odehrává liturgickou formou podobnou konfirmaci, jako vyznání víry (nyní formulací schválenou katol. orgány r. 1960), a může být provázen podmínečným očištěním od klatby, příp. podle okolností novým křtem a zpovědí, získává konvertita všechna práva člena církve. Zmíněná procedura se uplatňuje od r. 1859, předcházel jí však dlouhý vývoj, počínaje středověkým rituálem pokání na veřejnosti. Konvertita ale není nahlížen jako člověk obtížený hříchy. Nutnost k. je zdůvodňována učením, podle něhož mimo církev není spásy. Teologie chápe problém k. v úzké souvislosti s otázkou svobody svědomí a vychází z teze, že lidi nelze nutit ke k. Po II. vatikánském koncilu (1962–1965) se v církevních kruzích oživil problém smysluplnosti okázalé, veř. individ. k. Větší důraz se nyní klade na vytváření předpokladů pro možnost k. celých reformovaných náb. společností a církví. Z katol. hlediska by se tak mělo překonat existující rozštěpení křesťanství. Za tímto účelem vznikají katol. církevní instituce, které rozpracovávají teorie k. a schémata náb. výuky konvertitů. Tento požadavek je spojován se snahou o akční jednotu církve. Mimonáb. k. se většinou týká přestupů na bázi jiných ideologií, příp. zásadně odlišných (protikladných) polit. postojů. S-gicky je zajímavá ne tak individ. motivace ke k. jako její soc. a hist. situace, mechanismus substituce norem a působení referenčních a nátlakových skupin.

conversion conversion Konversion conversione

Literatura: Bren, K.: Konvertit und Kirche. Nürnberg 1961; Congar, Y.: Zerrissene Christenheit. München 1959.

Břetislav Horyna