Sociologie bydlení

sociologie bydlení – nová a rychle se rozvíjející spec. subdisciplína sociologie města a sociologie venkova, resp. s-gie lidských sídel. Ustavila se ve své dnešní podobě až po 2. svět. válce, i když její hist. kořeny sahají do 2. poloviny 19. st., kdy se začaly intenzívně zkoumat soc., hosp., populační a zdravotní důsledky rychlé industrializace a soustřeďování obyv. do měst. Soc. stránky bydlení se zkoumaly v těchto souvislostech především z hlediska soc. politiky, hygieny a zčásti i teorie stavby měst. Bytová otázka, která byla z tohoto hlediska předmětem pozornosti ekonomů, politiků a lékařů, se chápala především jako problém bydlení chudých a nemajetných soc. vrstev. Rozvoj s.b. v dnešním širším pojetí nastal po 2. svět. válce. Neomezoval se již pouze na soc., polit. a hosp. stránky a na bydlení nízkopříjmových kategorií obyv., nýbrž na bydlení všech skupin obyv. V současné době lze rozlišit v s.b. 5 tematických okruhů: 1. soc. stránky spojené s bytovou politikou a institucionálními formami zajištění potřeby bydlení; 2. vztahy mezi rodinami a jinými typy domácností na jedné straně a bydlením jako procesem i hmotnou strukturou na straně druhé; 3. bydlení a lokální komunita; 4. bydlení jako sféra hodnot a kult. vzorců; 5. architektura obytného prostředí a její sémiotické stránky.

Ad 1. V rámci prvního okruhu témat se zkoumají soc. a soc.-polit. stránky bytových systémů. Jednotlivé typy společností uspokojují potřebu bydlení rozdílným způsobem. Vytváří si k tomuto účelu soustavu institucí, které jsou obvykle v souladu s jejich hosp. zřízením. Bytový systém lze proto chápat jako funkční celek navzájem spojených institucí, které zajišťují prostředky na výstavbu bytů, které provádějí jejich výstavbu, které se zabývají distribucí bytů (přidělováním, prodejem, pronájmem aj.), a konečně institucí, které byty vlastní a spravují. Součástí bytového systému jsou i domácnosti lišící se svými ekon. možnostmi, skladbou, fází životního cyklu, a také svými bytovými potřebami i preferencemi. Bytové systémy jsou součástí hosp. soustav, které tvoří jejich širší rámec, určují druhy vlastnictví bytů, způsoby získávání bytů, právní vztahy mezi majiteli a různými kategoriemi uživatelů. Hosp. soustavy vymezují rovněž ekon. povahu bytů, tj. zda a v jaké míře patří nebo nepatří do kategorie zboží nebo naopak soc. služeb, nebo do různých smíšených forem těchto dvou ekon. kategorií. V moderních společnostech se reálné formy bytových systémů pohybují mezi takovými soustavami, ve kterých je maximum funkcí systému zajišťováno mechanismem trhu, a těmi, ve kterých je poměrně značná část bydlení a nákladů na bydlení zajišťována za pomoci veř. korporací (státu, obcí), příp. podniků. Extrémní typ bytového systému, kdy je bydlení zcela chápáno jako sociální služba, se ani v sov. typech společnosti reálně nevyskytoval. Specif. úkolem s.b. je zkoumat mnohočetné efekty jednotlivých typů bytových systémů na jiné oblasti společnosti, např. na soc. a geogr. mobilitu, na důsledky ve sféře práce, volného času, v rozpočtech domácností aj. Na další stránky s-gie bytových systémů upozornil již R. K. Merton: na analýzu rolí, kterou hrají různí aktéři při výstavbě, distribuci, správě a užívání bytů.

Ad 2. Druhá část s.b., která se zabývá vztahy mezi domácnostmi na jedné straně a obydlím na straně druhé, souvisí nepochybně jednak s rozvojem funkcionalistické teorie v architektuře, jednak s rozvojem s-gických a soc.-ekologických prací, které se zaměřily na to, jak se přizpůsobují rodiny a lidé obecně různým složkám obytného prostředí, a prací, které zkoumají potřeby a preference domácností, pokud jde o bydlení. Tyto potřeby a preference úzce souvisejí se změnami v životních okruzích vně samotného bydlení. Jde zejm. o změny v oblasti práce, životní úrovně, struktury a funkcí rodiny, volného času a také v oblasti tzv. bytových technik. V podstatě se v této části s.b. zkoumají vzájemné interakce mezi domácnostmi a jejich obydlím a aplikace těchto poznatků na max. konkrétní definování přiměřenosti bytů a domů potřebám a preferencím jednotlivých kategorií obyv. Obvykle se v soudobé s.b. míra této přiměřenosti zkoumá empir., tj. analýzou samotného procesu bydlení pomocí baterie objektivních metod. Vedle toho se přiměřenost odhaduje na základě odhadu vývoje vněbytových determinant. K standardním metodám s.b. patří analýza dělení prostoru mezi členy domácnosti, analýza rozestavění nábytku, analýza užívání bytů, domů a jejich okolí z hlediska času. Dalším prostředkem je např. studium nekonformního užívání bytů a zařízení bytů i domů. Tyto objektivní metody jsou doplňovány zkoumáním preferencí forem bydlení, druhů domů, preferencí různých typů půdorysů a vybavení bytů i domů. Všechny tyto metody specif. pro s.b. jsou doplňovány standardní analýzou podle nejdůležitějších s-gických kategorií, tj. soc. postavení, fáze životního cyklu, vzdělání, velikosti sídla a jeho typu.

Ad 3. Třetím okruhem s.b. je zkoumání soc. vztahů, které sice souvisejí s bydlením, či přesněji s bydlištěm, avšak přesahují rámec bytů jednotlivých domácností. Jde o poznatky o „bydlení v širším slova smyslu“, čili o procesech, které jsou spojeny s denním provozem domácností a se vztahy mezi osobami a domácnostmi, které prostorově sousedí. Zahrnuje to jednak zkoumání účinků bydlení v různých druzích obytných domů, při rozdílném uspořádání obytných domů navzájem, tj. při různých formách zástavby, při rozdílném umístění vchodů do budov, při rozdílném uspořádání komunikací uvnitř i vně budov, při různých velikostech a výškách domů a při řadě dalších parametrů bezprostředního obytného prostředí. V tomto přístupu se rovněž zkoumá obrácený vztah, tj. nároky uživatelů na uspořádání obytného prostředí z hlediska proměn práce, životního způsobu domácností, životní úrovně, technologií a také hodnot. Tato část s.b. úzce navazuje na příbuzný okruh sociologie města – na výzkum struktury a funkce lokálních společenství a zejm. sousedství v soudobých městech. Velice často jde přitom o poznatky, které mohou význ. způsobem orientovat teorii i praxi stavby měst.

Ad 4. Bydlení je nepochybně také oblastí hodnot, hodnotových orientací a postojů, příp. preferencí, jak dokazují práce spadající do čtvrtého okruhu s.b. Navazují na etnografické a kult.-antropol. studie o obydlí v různých typech společenství. Pro tuto oblast měly klíčovou roli práce N. Eliase o procesu civilizování a o dvorní společnosti. Elias v nich především ukázal, jak se v bydlení sekulárně projevuje tendence k většímu soukromí. Novější empir. práce poukazují na to, že v evrop. a am. společnostech lze rozlišit ve sféře bydlení poměrně pestrou škálu hodnotových orientací, které se sdružují do 4 hlavních typů kult. vzorců zdůrazňujících hodnoty tradiční, ekon., symbolické a soc. prestižní.

Ad 5. Nejnovější a dosud nejméně rozvinutou složkou s.b. je sociologie architektury obytného prostředí a s-gická sémiotika bydlení, která je úzce spojena s předchozím okruhem analýzy role hodnot v bydlení. Zabývá se v podstatě dvěma skupinami otázek: jednak analýzou působení architektury jako systému znaků a informací na jednání a chování lidí, jednak s-gickou interpretací znaků a symbolů zprostředkovaných architekturou.

sociology of housing sociologie de l'habitation Wohnsoziologie sociologia abitativa

Literatura: Černoušek, M.: Psychologie životního prostředí. Praha 1986; Donnison, D. – Ungerson, C.: Housing Policy. London 1982; Elias, N.: Über den Prozess der Zivilisation. Bern 1969; Gans, H.: People, Plans, and Policies. New York 1991; Hamm, B. – Jalowiecki, B. eds.: The Social Nature of Space. Varšava 1990; Honzík, K.: Tvorba životního slohu. Praha 1946; King, A.: Buildings and Society. London 1980; Musil, J.: Sociologie bydlení. Praha 1971; Rapoport, A.: The Meaning of the Built Environment. London 1980.

Jiří Musil