Sociologie vědění

sociologie vědění – velmi diferencovaný souhrn koncepcí, které analyzují soc. závislost a podmíněnost mechanismů a funkcí poznávání a vědění a ukazují, v jaké míře je vědění a poznání soc. produktem, jak je svázáno s ekon. a jinými zájmy různých spol. skupin, vrstev a tříd. Pojem s.v. se poprvé vyskytl u M. Schellera (Probleme einer Sociologie des Wissens, 1924) a K. Mannheima (Das Problem einer Soziologie des Wissens, 1925). Tato tematika je však prastará a sahá až k sofistice (obvykle se uvádí koncepce idolů F. Bacona, úvahy o ideologii A. D. de Tracyho aj.). V s-gii byla reflektována zvláště ve škole É. Durkheima a u L. Lévy-Bruhla. Vznik s.v. je výrazem humanitně motivované diagnózy stavu evrop. kultury jako krize: 1. svět. války, demystifikace humanitních, liberálních a demokr. projektů coby zájmově účelových ideologií, nepropojitelné plurality, ale i cynické různorodosti, střídavosti a pomíjivosti hodnot, na nichž začaly parazitovat totalitární ideol. a polit. mechanismy novodobé populistické tyrannis (zejm. fašismus). Cílem s.v. byla příprava nemetafyzické kult. syntézy, která by respektovala reálnou pluralitu a hist. relativnost hodnot a zájmů, zároveň by však překonávala demoralizující relativismus objektivním poznáním kořenů jednotlivých ideových a spol. konstelací a rozpoznáváním struktur, v nichž se tyto konstelace utvářejí a rozvíjejí. Mezi nejdůležitější prameny této snahy patří Diltheyovo učení o světových názorech (přibližně ve stejné době rozvinul v USA stejnou inspiraci G. H. Mead v projekt univerzalistické etiky, který měl podobný kult.-syntetický smysl), teorie historismu E. Troeltsche (Der Historismus und seine Probleme, 1922), s-gie M. Webera, některé prvky marxismu, zejm. učení o nadstavbě a základně a teze o třídní nezakotvenosti inteligence.

S.v. se vyvíjela ve dvou liniích: schellerovské (přes H. Beckera, O. Dahlkeho, W. Starka, L. A. Cosera a P. A. Sorokina až k R. K. Mertonovi, Th. Luckmannovi a P. L. Bergerovi) a mannheimovské. Schellerovým dílem prostupuje otázka, čím je člověk v celku světa; zkoumána je z různých úhlů, vždy však jako otázka empir. reálná, nikoli jako otázka po ideji. Scheller fenomenologicky operuje pojmy duch (Geist) a puzení (Drang). Nechápe je v protikladu (jako např. L. Klages nebo Th. Lessing), nýbrž jako vzájemně se doplňující póly socializace. Duch má intencionální charakter, jeho nositelem jsou jednotliví lidé i lidské skupiny, naplňuje puzení smyslem. Zduchovění neznamená nic jiného než soc. ztvárnění životního společenství. Je instancí, která uvolňuje nebo zbrzďuje puzení, tedy instancí kontrolní a determinační, nikoli realizační. Čím je „čistší“, tím je i bezmocnější, tvrdí Scheller na rozdíl od fil. idealismu. Rozlišuje reálné faktory socializace (ekonomika, politika, populační kvality) a ideální faktory socializace (duchovní faktory, které hodnotově usměrňují soc. chování). Podle toho rozlišuje v soc. životě dva funkční okruhy, vzájemně propojené zpětnými vazbami : okruh výkonný (Leistungskreis) a okruh kontrolní (Kontrollkreis). Badatelská strategie se obvykle soustředí na reálné faktory. Úkolem s.v. je obojí propojit. Významovou jednotu individ. i kolekt. života zajišťuje étos, jemuž Scheller poeticky říká „řád srdce“. Tento termín je vsazen na místo Diltheyova termínu „světový názor“, aby bylo zřejmé, že neobsahuje pouze prvky duchovní, ale též obsahy puzení. Vyjadřuje se v mysli (Gemut). Vědění mysli třídí Scheller podle stylizační umělosti na technologické vědění, pozitivní vědění přírodních i spol. věd, fil.-metafyzické vědění, mystické vědění, náb. vědění a mytické vědění. Proti comtovskému pozitivismu a proti evolucionismu směřuje také jiné Schellerovo dělení vědění : na pracovní, ovládavé, funkční, kult. (Bildungswissen) a chiliastické (Erlosungswissen). Tyto komponenty jsou obsaženy v každém aktuálním vědění, ale pouze v jeho umělejších formách jsou navzájem rozlišitelné. Všechny jsou stejně původní a navzájem neredukovatelné. Umělejší formy vědění se rozvíjejí mnohem rychleji než formy méně umělé, což vede k vytváření mnohovrstevnatých a rozporuplných struktur. Schellerova koncepce, často vřazovaná do fenomenologie, hledá namísto skrytých pravidel každodenního chování řád (ordo amoris) zahlédnutelný v lomech všednodennosti, v tom, co ji spontánně a neoportunně narušuje. Hájí dvojí intenci všech soc. aktů: zaměřenost k osobě soc. i k osobě intimní. To umožňuje zakotvení člověka nejen v transcedenci aktuálně sociální, ale též v imanenci tělesnosti. Tyto motivy dnes překvapivě spojují Schellerovu s.v. s mnohafaktorovým modelováním kybernetického typu a se světem fr. poststrukturalismu. Mannheimova koncepce s.v. se od Schellerovy liší důrazem na historismus něm. tradice (E. Troeltsch), upravený v obhajobu plné autonomie ducha neboli svobodné tvůrčí činnosti. Zároveň však vývoj Mannheimových názorů poznamenává vědomí, že je nutno uchránit společnost před zhoubnou mocí hodnotových orientací racionálně a hist. nekontrolovatelných, zvrhle nehumánních. Naději vkládal do věd. poznání, jež by pochopilo předteor. neboli světonázorové útvary, ze kterých vyrůstají konkrétní systémy vědění i jednání. Proti relativismu má být toto poznání ochráněno rozpoznáním, že teorie poznání operuje sice historicky i soc. různými subjekty, avšak objekt poznání je neměnný (Strukturanalyse der Erkenntnistheorie, 1922; Historismus, 1924). Koncem 20. l. nabyla u Mannheima původně fil. problematika teorie poznání zřetelně s-gických rysů. Uplatněním s-gických a ekon. pojmů na rozbor nadstavbových jevů (konzervativního myšlení, problému generací apod.) propracoval Mannheim problémový rámec, který dnes známe od M. Foucaulta jako boj o diskurs neboli o moc nad všemi možnými účinnými větami soc. relevantního textu. V zápase o veřejný výklad bytí se podle K. Mannheima dociluje konsensu čtyřmi způsoby: spontánní kooperací, monopolem vykladačské skupiny, atomizovanou konkurencí mnoha skupin a posléze koncentrací takovýchto původně roztříštěných skupin. Stěžejní Mannheimův spis Ideologie und Utopie (1929) je hlubokým svědectvím touhy po přísně objektivním vědění, zároveň však též touhy po neredukovaném a neredukovatelném lidském světě. Podle Mannheima hrozí vypuknout věk ideologií bez utopie, stav statické věcnosti, v němž by se člověk sám stal pouhou věcí, a to právě na vrcholu své strastiplné cesty za racionálním ovládáním věcí. Zánik určité ideologie svědčí pouze o krizi určitých vrstev, jež takovou ideologii nesly. Utopie žije z transcendence zaměřené totálně na celek. Její krize svědčí proto o krizi celé společnosti. Úkolem s.v. je vypracování situačních zpráv, které by měly na zřeteli souvislost soc. celku. Má překonat propast mezi racionalitou ovládavosti a racionalitou jako soc. sdílenou utopií. Inteligenci pokládal původně Mannheim za médium syntetizující spol. sebereflexe, protože není třídně a zájmově jednoznačně zakotvena.

Za součást s.v. bývá pokládána též kritika ideologií, kterou s nejvýraznějším ohlasem pěstovala frankfurtská škola. Pokládala ideologii za spojení pravdy (sociálně a hist. podmíněné, leč demystifikující a dostupné kritické reflexi) s nepravdou za účelem skupinového pochopení a funkceschopnosti (Th. W. Adorno). V USA byly podněty s.v. přejaty a transformovány empirickým pozitivně vědním způsobem, zaměřeným na přiřazování ideologií k soc. skupinám a pozicím nebo na zkoumání souvislosti mezi myšlením a jednáním. V Parsonsově škole se pozornost přesunula na analýzu soc. podmínek rozvoje a provozu vědy. R. K. Merton a B. Barber se soustředili na výzkum soc. funkce jednotlivých typů myšlení a představivosti. Za hlavní pokládali funkci adaptační a funkci integrační a zkoumali jejich proměny a projevy zejm. na procesu racionalizace neboli na přechodu od společností tradičních k společnostem moderním.

sociology of knowledge sociologie de la connaissance Wissenssoziologie sociologia della conoscenza

Literatura: Berger, P. L. – Luckmann, Th.: The Social Construction of Reality. New York 1966; Cassirer, E.: (1976) Esej o člověku. Bratislava 1977; Curtis, J. E. – Petras, J. W. eds.: The Sociology of Knowledge. New York, Washington 1970; Dilthey, W.: (1924) Život a dějinné vedomie. Bratislava 1980; Lynd, R. S.: Knowledge for What? New York 1964; Mannheim, K.: Das konservative Denken. 1927; Mannheim, K.: Das Problem der Generationen. 1928; Mannheim, K.: (1929) Ideologie a utopie. Bratislava 1991; Mannheim, K.: Über das Wesen und die Bedeutung des wirtschaftlichen Erfolgstrebens. 1930; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. New York 1965; Nižnik, J.: Socjologia wiedzy. Warszawa 1989; Problemy socjologii wiedzy. Warszawa 1985; Scheller, M.: Die Wissensformen und die Gesellschaft. 1925; Scheller, M.: Řád lásky. Praha 1971.

Jaroslav Střítecký