Etika vědy

etika vědy – spec. disciplína zabývající se morálkou vědy. Její zákl. úlohou jako součásti metavědy je odhalovat morální problémy související s věd. činností a jejími důsledky, analyzovat jejich kořeny, kriticky zkoumat a zdůvodňovat morální normy regulující chování vědců. E.v. má tedy rovinu empir.-deskriptivní, teor.-explanační a normativně-preskriptivní (viz etika normativní). E.v. se myšlenkově sytí postřehy a generalizacemi aktivních vědců v oblasti přír., tech. i spol. věd. Její výrazný rozvoj ve vyspělých záp. zemích souvisí s poznáním, že pro efektivní plnění poznávacích a praktických funkcí vědy není důležitá jen velikost jejího materiálně tech., informačního či kádrového potenciálu, ale i kvalita jejího etického potenciálu. Vnitřní život vědy a spol. důsledky věd. poznání jsou předmětem prohlubující se kritické sebereflexe vědců a dialogu mezi nimi a různými skupinami laické veřejnosti. Dlouholeté diskuse vyústily do formulace dokumentů kodifikujících povinnosti a práva vědců na všeob. úrovni i na úrovni konkrétních vědních disciplín a do zakládání výborů pro profesionální etiku při věd. společnostech, univerzitách, ústavech (viz např. Deklaraci práv věd. pracovníků Svět. federace věd. pracovníků, (1969); Doporučení UNESCO o statutu výzk. pracovníků, (1974); Etický kodex americké psychologické asociace, 1. varianta v r. 1953). E.v. se rozvíjí ve dvou relativně samostatných liniích. 1. První se zabývá vztahem mezi vědou a společností z aspektu spol. odpovědnosti vědců za soc., ekon., ekologické, psych. a další následky získávání a využívání věd. poznatků, odmítá tezi o hodnotové neutralitě vědy a zdůrazňuje potřebu programové orientace vědců na anticipaci a hodnocení možných důsledků věd. poznání. Problémy spol. zodpovědnosti vědců nerozpracovává jen ve všeobecné poloze, ale hlavně v konkretizaci na vědní disciplíny či výzk. směry. V této souvislosti sociologie vědy zkoumá, jak do procesu věd. poznání a aplikace jeho výsledků intervenují rozporné skupinové zájmy v rámci vědy i mimo ní. 2. Druhá linie e.v. směřuje do nitra vědecké komunity. Její protagonista R. K. Merton počátkem 40. l. 20. st. vyzdvihl jako význ. faktor rozvoje věd. poznání tzv. étos vědy – soubor imperativů předávaných z generace na generaci, který tvoří základ profesionálního chování vědců. Étos vědy je odvozen od cíle a metod vědy: dodržování morálních norem má zaručit objektivitu věd. poznatků. Ve vymezení R. Mertona a jeho stoupenců B. Barbera, W. D.Hagströma, N. W. Storera aj. zahrnuje především následující normy: univerzalismus (pravdivost poznatku nezávisí na osobních a soc. atributech jeho autora), kolektivismus (povinnost předávat poznatky věd. komunitě), organizovaný skepticismus (povinnost veř. kritiky výsledků věd. práce své i jiných), nezištnost (přednostní orientace na rozvoj věd. poznání, nikoliv na materiální výhody či prestiž v laické veřejnosti), originalitu (orientaci na nové poznatky, zákaz plagiátorství), emocionální neutralitu a racionalitu (chápanou jako víra v sílu rozumu). Merton později upustil od koncepce unitárního souboru norem vědy a zdůraznil ambivalenci normativních požadavků, mezi nimiž musí vědec volit při výkonu své profesionální role. Mertonovská koncepce étosu vědy inspirovala celou řadu empir. výzkumů, které ukázaly, že normy étosu vědy vyjadřují spíše ideál akademické vědy 19. st. a nejsou úplně slučitelné s principy fungování moderní kolektivizované vědy (J. M. Ziman).

Problém ambivalence norem vědy posunul dále J. Mitroff tezí, že věd. poznání vděčí za svůj rozvoj nejen dodržování norem étosu vědy, ale i jejich porušování ve prospěch kontranorem. Podle dalších kritiků (M. J. Mulkay aj.) mertonovský étos vědy nevystihuje reálné mravy vědců, ale spíš jejich ideologii; skutečným základem normativní struktury vědy jsou kognitivní normy – soubor sdílených teor. orientací a tech. (metodol.) požadavků (viz paradigma). Empir. výzkumy ukázaly, že ve věd. komunitě ve skutečnosti koexistuje větší počet rozdílných variant skup. morálky, variujících v závislosti na kognitivním a soc. kontextu – na příslušnosti vědců k výzk. týmu, k vědní disciplíně, na míře jejich zapojení do širšího systému průmyslových nebo polit. institucí. Specif. komplexem zvykových norem se vyznačují spontánně vznikající seskupení vědců typu vědecké školy (dinvisible college). S-gický výklad mravů ve vědě nezůstává jenom při inventarizaci platných norem, ale zaměřuje se i na průběh soc. procesů, jejichž prostřednictvím jsou normy přijímány, resp. přetvářeny, např. na socializaci adeptů vědy, na sociální kontrolu, mechanismus soc. vzestupu ve vědě apod. Záp. s-gie věnuje zvláštní pozornost různým formám deviantního chování ve vědě, především podvodu (falšování, zkreslování věd. výsledků) jako extrémní formě sociální deviace. V současnosti je pociťován jak nedostatek údajů o rozsahu a distribuci deviantního chování ve vědě, tak i absence ucelené teorie, která by vysvětlovala příčiny vzniku deviací a posloužila při hledání citlivějších procedur jejich detekce a prevence.

V normalizovaném Československu byly etické problémy vědy tabuizovány. V popisech vztahů mezi vědou a morálkou se nevycházelo z podnětného fil. odkazu J. Patočky, L. Tondla či dalších autorů. Převážil normativismus v duchu scientisticko-optimistické teze o automatickém spojení vymožeností vědeckotech. revoluce s přednostmi socialismu. Spol. odpovědnost social. vědců se pokládala za předem danou a byla víceméně ztotožňována s pasívním plněním očekávání ze strany polit. struktur. Potenciální či reálné rozpory mezi výsledky věd. expertiz a polit. rozhodnutími se prakticky nestávaly předmětem veř. kritické reflexe, ani spec. zkoumání v rámci e.v.. Nedostatečná pozornost byla věnována i rozvíjení interní linie e.v., etice vlastního vědeckopoznávacího procesu, komunikace (citování, publikování, odborné polemiky), vztahů ve výzk. týmech, řízení vědy aj. V sov. s-gii a filozofii se publikace z oblasti e.v. objevují již od poloviny 70. l., v hojnějším počtu pak od počátku 80. l. (J. Z. Mirskaja, M. G. Lazar, I. I. Lejman aj.), ale obcházejí konkrétní reálie každodenního života sov. vědy. Mezeru v kritické analýze vyplňovala beletrie (Granin, I. N. Grekovová, G. Baklanov, Kron aj.). Ve 2. polovině 80. l. je zejm. zásluhou publicistiky obnažována mravní krize vědy deformované stalinismem (lysenkovština a její odrůdy v různých vědních disciplínách, tragické osobní oběti a zabrzdění rozvoje věd. poznání). Od druhé poloviny 80. l. vznikaly i v čsl. s-gii práce analyzující mravní situaci normalizované vědy. V samizdatu vyšla Alternativa M. Petruska (pseudonym P. Grňa), zahrnující mj. rozbor mravních dilemat s-gie v podmínkách nealternativní společnosti. Na Slovensku byla v týmu F. Gála rozvíjena s-gická analýza mravních problémů přír., tech. a spol. věd, a to jako součást širšího projektu prognózování vývoje vědy (Z. Bútorová, I. Dianiška). Téma e.v. proniklo postupně do časopisů Sociológia, Slovenské pohîady, v Čechách do samizdatového Sociologického obzoru. Mravní krize čsl. vědy je uváděna do souvislosti s takovými patologickými jevy, jako je ideologizace věd. problémů, fetišizace názorové uniformity, potlačování plurality paradigmat, přesouvání věd. sporů do polit. roviny spojené s labellingem názorových odpůrců a v extrémních případech s jejich exkomunikací z věd. komunity, příp. s jejich fyzickou likvidací, omezení, resp. vyloučení konfrontace a kontaktu se svět. vědou, znejasnění pravidel věd. kariéry, monopolismus ve vědě, existence nekritizovatelných osob a témat. Již před listopadem 1989 bylo zřejmé, že zásadní ozdravení morálky vědy může přinést jen radikální změna makrospol. kontextu vědy.

ethics of science éthique de la science Ethik der Wissenschaft etica della scienza

Literatura: Berg, K. – Trany, K. E. eds.: Research Ethics. New York 1983; Frolov, L. I. – Judin, B. G.: Etika nauki. Problemy i diskussii. Moskva 1986; Grňa, P.: Alternativa. Úvahy o postavení sociologie v nealternativní společnosti (samizdat). Praha 1986; Homan, R.: The Etics of Social Research. London 1991; Jachiel, N. – Stefanov, B. – Richta, R. – Farkaš, J. – Kröber, G. – Malecki, J. – Mikulinskij, S. eds.: Základy teorie vědy. Praha 1988; Lazar, M. G.: Etika nauki. Leningrad 1985; Merton, R.: The Sociology of Science. Chicago, London 1974; Mitroff, I.: The Subjective Side of Science. New York 1974; Mulkay, M.: Norms and Ideology of Science. Social Science Information, 1976, č. 4, 5; Patočka, J.: O smyslu dneška. Devět kapitol o problémech světových i českých. Praha 1969; Tondl, L.: Člověk a věda. Praha 1969; Ziman, J.: An Introduction to Science Studies. The Philosophical and Social Aspects of Science and Technology. Cambridge 1984; Zuckerman, H.: Deviant Behavior and Social Control in Science. In: Sagarin, E. ed.: Deviace and Social Change. New York 1977; Mulkay, M.: Norms and Ideology of Science. Social Science Information, 1976, č.4–5.

Zora Bútorová