Judaismus

judaismus – (z hebr. Jehudi, Jehudim = Žid, Židé) – obecné označení náb. systému Židů, jednoho ze tří velkých monoteistických náboženství. Ve vývoji j. lze sledovat několik etap: 1. starozákonní biblické náboženství, jehož počátky spadají již do nomádského období, zahrnují usidlování hebr. kmenů v Palestině a končí zánikem samostatného judského království r. 587 př. n. l.; 2. rabínský j., jehož počátky je možno klást do období babylónského exilu (587–538 př. n. l.) a který trvá až dodnes; 3. období od konce 18. st., kdy pod vlivem židovského osvícenství (haskaly) začínají vznikat některé moderní směry židovského náboženství. V 1. období převažovaly prvky monolatrie a henoteismu. Kmenovým božstvem Hebrejců byl tehdy Jahve, jehož pojetí bylo značně antropomorfní. Neměl pevnou svatyni, ale sídlel v přenosném svatostánku nazývaném „archa úmluvy“. Kromě vytváření pojmu boha vznikaly již v tomto vývojovém stadiu j. různé náb., etické a právní předpisy, které měly formu kmenových tradic. Později se některé z nich staly součástí právních souborů obsažených v pěti knihách Mojžíšových (Pentateuch či tóra). V období osídlování Palestiny se hebr. kmeny dostaly do kontaktu s vyspělou kananejskou zemědělskou civilizací a jejími kulty. Zejm. ty hebr. kmeny, které se usadily na severu země (Izrael), přijaly kulty zemědělských božstev plodnosti (Baala a Aštary) a kult Boha (Jahveho) tak nabyl synkretické podoby. Po vzniku království (kolem r. 1025 př. n. l.) se sídlem Boha (Jahveho) stal chrám (templ) v Jeruzalémě, vybudovaný králem Šalomounem (kolem r. 960 př. n. l.). Bohoslužby měly ráz obětního kultu, vykonávaného skupinami kněží označovaných „koheni“ a „levíté“. Ti vytvořili sbírky předpisů o obětech a rituální čistotě, které se uchovaly v biblických knihách Exodus a Levitikus. Existovala i celá řada místních svatyň, v nichž byl Jahve uctíván často společně s jinými lokálními božstvy. K důsledné centralizaci jahvistického kultu do jeruzalémského chrámu došlo až za judského krále Joziáše (kolem r. 622 př. n. l.). Po celé období královské si oficiální jahvistický kult zachoval synkretický charakter. Stále však vzrůstaly tendence směřující k etizaci náboženství a k monoteismu, jejichž nositeli byli proroci, kteří z těchto pozic kritizovali oficiální kult. V královském období se v j. vytvořila zákl. idea Boha, základy náb. práva, etického kodexu a rituální předpisy vztahující se k chrámové bohoslužbě.

Rozhodujícím momentem pro další vývoj v 2. období j. byl babylónský exil v l. 587–538 př. n. l. Židé ztratili jeruzalémský chrám a svou vlast, které představovaly centra jejich náb. a nár. existence. Zákl. význam pro uchování identity nabyly náb. tradice, které vznikly v době před exilem. Židovští vzdělanci vyhnaní do Babylónie je začali shromažďovat a vytvářet z nich určité celky, které již měly převažující monoteistický ráz. Tím byly položeny základy bible, resp. biblických knih tóry, označovaných jako „psaný zákon“ (tóra še-bi-chtav). Postupně se začaly utvářet i tradice nové, reagující na změněné životní podmínky. Zásady rituální čistoty, přísného dodržování soboty a obřízky, tvořící základy rabínského j., byly zpočátku tradovány ústně, nazývají se proto „ústní zákon“ (tóra še-be-al pe). Novým náb. centrem j. se postupně staly synagogy, v nichž byl obětní kult vystřídán modlitbami, čtením tóry a zpěvem žalmů. Místo kněží a proroků, kteří byli nositeli biblických tradic, zaujali učenci, znalci zákona a tvůrci ústních tradic. Tito lidé položili základy rabínského j., jehož hlavními zásadami je jednota Boha vyjádřená modlitbou (Šema), odměna a trest v pozemském i posmrtném životě, svoboda vůle, víra v příchod mesiáše a boží inspiraci tóry. Z náb. a soc. ideálů byla zdůrazňována bohabojnost a niterná vroucnost při výkonu náb. předpisů. Zásady ústní tradice a tóry byly určujícími principy j. až do 19. st., i když s některými modifikacemi, které přinesla na jedné straně náb. filozofie j., ovliněná novoplatonismem a aristotelismem, a na druhé straně různá mystická hnutí od ranného středověku až do 18. st. Na principech rabínského j. je založen ortodoxní j. Stoupenci j. se řídí zásadami tóry, talmudu a středověkých rabínských autorit.

Ve 3. období na počátku 19. st. byl rabínský j. modifikován reformním hnutím, které vzniklo pod vlivem myšlenek židovského osvícenství (haskaly) v Německu a od 40. l. 19. st. nabylo velkého vlivu v USA, kde se jeho hlavním představitelem stal Isaac Mayer Wise. Reformní j. je postaven hlavně na těchto zásadách: a) Židé jsou pouhou náb. skupinou, ne nár. entitou, b) pravým cílem j. je vštípit světu monoteismus, c) exil není pro Židy tragédií, ale požehnáním, protože jim umožňuje misii mezi národy. Dalším moderním směrem j. je konzervativní j., který je postaven na zásadě, že měnící se životní podmínky vyžadují změny v náb. praxi a observanci, tyto změny se však musí dít v souladu s hist. tradicemi a příp. s halachickou (náb.právní) interpretací. Vůdčími osobnostmi tohoto směru j. byli Leopold Zunz, Zacharias Frankel a Heinrich Graetz. Reakci na přísnou ortodoxii, nedisciplinovanou reformu a vlažný konzervativismus představuje rekonstrukcionalismus, jehož hlavní zásady formuloval jeho nejvýzn. představitel rabín Mordechai Kaplan: a) obnova duchovní jednoty židovského lidu, b) reorganizace života židovských obcí v Americe, c) pomoc rozvoji Izraele, d) obnovení židovské kult. kreativity ve výchově, literatuře a umění, e) zintenzívnění podílu Židů na všech aktivitách podporujících ideály demokracie. Zákl. prameny j. jsou kromě tóry další knihy Starého zákona – Proroci a Hagiographa, dále Mišna (soubor tzv. ústní tóry, redigovaný v 1. st. n. l. rabim Jehudou ha-Nasimem), Babylónský talmud (další soubor „ústní tóry“ navazující na Mišnu, uzavřený redakcí v 6. st. n. l.), rabínská responzívní literatura (tzv. Poskim), Šulchan aruch. Kodex náboženského práva, který sepsal Josef Karo (s komentářem Moše Isserlese z Krakova).

Judaism judaisme Judaismus guidaismo

Literatura: Encyklopedie antiky. Academia. Praha 1973; Friedlander, M.: The Jewish Religion. New York 1946; Kohn, J.: The Synagogue in Jewish Life. New York 1973; Mayer, D.: Kapitoly z židovských dějin. Praha 1989; Waxman, M.: A History of Jewish Literature. New York 1938.

Bedřich Nosek