Sociologie německá

sociologie německá – tak bývá označována především s-gie pěstovaná v Německu od konce 19. st. až do vzniku dvou samostatných něm. států, NDR a NSR, a tento název začíná zase platit od začátku 90. l. 20. st. Do konce 2. svět. války prošla s.n. zhruba 3. fázemi: 1. obdobím zakladatelů, mezi něž jsou nejčastěji řazeni F. Tönnies, M. Weber a G. Simmel a které končí s koncem 1. svět. války; 2. obdobím tzv. výmarské republiky, kdy se vytvářela jednotlivá samostatná centra s-gie na území tehdejšího Německa; 3. obdobím nacistického režimu, které však znamenalo také přechodný konec vývoje s.n. jako vědy. Rozvoj s.n. byl ovlivněn jednak hosp. a polit. poměry, jednak stupněm věd. myšlení doby. Kromě exaktního myšlení přírodověd. typu sehrála značnou roli při formování s.n. filozofie, psychologie a hist. vědy. V počátečním období svého vývoje, v 2. polovině 19. st., byla svět. s-gie silně ovlivněna pozitivismem. Tendence k popisu jevů opírající se o pozorování a třídění faktů, uznávající autoritu přírodověd. postupů mechaniky, fyziky, energetiky aj. poznamenala také počátky s.n. pravděpodobně i proto, že zde působila řada význ. přírodovědců (např. Ostwald a Helmholtz), jejichž názory přímo či nepřímo ovlivnily tehdejší s-gii. Silný vliv měl např. Ostwaldův energetismus (Energetische Grundlagen der Kulturwissenschaften, 1909). Pozitivismus se inspiroval nejen fyzikálními vědami, ale také teoriemi biol., organistickými a evolucionistickými. Potupně ale převládl výklad organistický. Příkladem je dílo A. Schäffleho Bau und Leben des sozialen Korpes. Schäffle se v něm pokusil podat „encyklopedický nárys reálné anatomie, fyziologie a psychologie lidské společnosti“. Sociální darwinismus jako jednu z variant biol. orientované s-gie v Německu reprezentuje Otto Ammon (Die Gesellschaftsordnung und ihre natůrlichen Grundlagen), který se stal význ. představitelem rasově antropologické školy v s-gii.

Psychologismus je spjat se jménem W. Wundta, který projevil zájem jak o kolektivní psych. jevy, tak o procesy individuálně psychologické Wundt je pokládán za jednoho ze zakladatelů Völkerpsychologie a ve své rozsáhlé práci Elemente der Völkerpsychologie zdůrazňuje závislost vývoje psychiky na spol. životě. Cílem psychologie národa je zkoumat psych. procesy, které jsou základem všeobecného vývoje lidských společností. Vliv spol. skupin na psych. život se projevuje podle něho především v jazyku, mytologii, náboženství, ve zvycích a v morálce. Druhý výrazný podnět vychází z něm. duchovědné tradice. V něm. duchovních vědách (Geisteswissenschaften) vznikl na konci 19. st. metodol. spor, který ovlivnil také další vývoj něm. s-gie, známý jako spor o metodu. Byl vlastně důsledkem úvah nad tím, jakým způsobem jsou ve spol. vědách získávána, zpracovávána a interpretována fakta. Nejvýrazněji do tohoto sporu zasáhli filozofové W. Dilthey, H. Rickert a W. Windelband, všichni představitelé novokantovské školy badenské, kteří kritizovali pozitivistické přístupy ve spol. vědách především za to, že se omezují na pozorování a popis chování lidí ve společnosti bez ohledu na kulturní (etické, náb., apod.) hodnoty, které formují, určují a motivují lidské jednání. Do tohoto sporu zasáhl také výrazně M. Weber.

Význ. okamžikem v dějinách s.n. bylo založení Německé společnosti pro sociologii v r. 1909. V předsednictvu ustavujícího shromáždění v berlínském hotelu Esplanade seděli tehdy ze světově proslulých něm. sociologů F. Tönnies, G. Simmel a M. Weber. Dva z nich, Tönnies a Simmel se stali zakladateli první význ. něm. s-gické školy, tzv. formální sociologie. Byl to jeden z pokusů o vymezení předmětu s-gie zbavené obsahové a metodol. závislosti na již ustavených vědách. Za klasické dílo formální školy, i když bylo vytvořeno dlouho před jejím vznikem, je označována práce F. Tönniese Gemeinschaft und Gesellschaft (1887). Pojmy pospolitost a společnost, Gemeinschaft a Gesellschaft, jsou definovány nikoliv hist., jak bylo v té době zvykem (L. H. Morgan, K. Marx, F. Engels), ale spíše modelově, jako zákl. formy lidského soužití. Tönnies, ovlivněn Schopenhauerovou filozofií, především teorií vůle, a Tönniesův popis dvou zákl. typů lidského soužití není zcela zbaven hodnotového aspektu. Mnoho pozornosti věnoval soc. patologickým jevům moderní kap. společnosti jako negativním důsledkům civilizačního pokroku. Jednu z příčin spatřoval právě v narůstání libovůle (Kůrwille), prosazování individ. egoistických zájmů na úkor zájmů společných, typických pro tradiční pospolitosti, které uznávají určité kult. hodnoty za základ soc. řádu, vzájemných vztahů a motivujících lidské jednání (Wesenwille). Zde je patrný vliv něm. romantismu, ale Tönnies se zaměřil také na otázky soc. politické, patřil k průkopníkům výzkumu veř. mínění (Kritik der öffentlichen Meinung, 1922), zasazoval se o provedení spol. reforem (Die Entstehung der sozialen Frage, 1907). Provedl klasifikaci zákl. s-gických problémů (Soziologische Studien und Kritiken, 1925–9) a zasloužil se i o rozvoj něm. empir. s-gie. Za hlavního teoretika formální školy a za jejího nejvýzn. představitele je však považován G. Simmel, který s-gii pojímal jako systematicko-analytickou vědu, která se zajímá hlavně o nečasové „formy zespolečenštění“, které vznikají a působí v procesech „vzájemného působení“ soc. jedinců (Wechselwirkung). Formy zespolečenštění nelze podle něho chápat jako „podstaty“ v ontologickém smyslu. Simmelova zkoumání nejsou zaměřena do minulosti, nejsou ani prognózou budoucnosti, jsou pouze analýzou současného života civilizované společnosti. Zajímají jej vztahy nadřízenosti a podřízenosti, konkurence, nápodoby, dělby práce aj., které lze nalézt jak v soc. útvaru (Gebilde) státu, tak v hosp. společenství, v církvi, v rodině apod. Všechny tyto formy vztahů nejsou vázány ani časově, ani prostorově (Grundfragen der Soziologie, 1917; Soziologie, 1923; Über soziale Differenzierung, 1890). Simmel byl v meziválečném období daleko nejznámějším něm. sociologiem v USA a ovlivnil tamní s-gii především svou teorií skupin, opírající se o jeho kvant. analýzu skupin. Jeho analýza konfliktu (Streit) našla odezvu v jedné z nejvýzn. teorií am. s-gie z 50. l.,v tzv. teorii konfliktu.

Z něm. sociologů, kteří se zúčastnili ustavujícího shromáždění Německé společnosti pro sociologii, je dnes nejznámější, nejkomentovanější a nejpodnětnější M. Weber. Je to jeden z klasiků svět. s-gie, který ovlivnil rozvoj mnoha disciplín s-gie a především po 2. svět. válce am. s-gickou teorii strukturálního funkcionalismu i novější s-gii každodennosti. Přes mnohoznačnost svého díla, nebo právě proto, se Weber nestal zakladatelem žádné s-gické školy. Od počátku usiloval o vymanění s-gie z vlivu pozitivismu, historismu a psychologismu. Ve svých metodol. studiích prosazoval koncepci s-gie jako vědy, která interpretuje soc. jednání a objasňuje jeho skutečné příčiny a motivy. Analýza soc. jednání je podle něho základem s-gie; pozornost je třeba zaměřit na jsoucí, faktické, na to, co je, a ne na to, co má být. Weber byl zastáncem tzv. nehodnotící s-gie (viz hodnocení v sociologii), zejm. oddělování s-gie od politiky, což ho vedlo k řadě polemických vystoupení proti marximu. Na druhé straně inspirován Marxem věnoval mnoho pozornosti otázkám vztahu mezi hospodářstvím, ekonomikou a společností. Metodicky se při výkladu tohoto vztahu však s Marxem rozchází. Weber byl důsledný zastánce kauzálního pluralismu, který uplatňoval při výkladu soc. jevů. Napsal řadu studií k agrárním, hosp. a soc. dějinám antiky a středověku, ve kterých uplatnil své hist. znalosti. Z ekon. právního hlediska zkoumal soc. a hosp. poměry wilhelmovského Německa, především ve studiích Untersuchungenzur Logik der deutschen Landsarbeiter, Untersuchungen der Börse, Untersuchungen zur Lage der deutschen Industriearbeiter. Značnou pozornost vzbudila také jediná jeho větší práce, která vyšla za jeho života, Religionssoziologie, a to především její prvá část, Protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, ve které Weber zdůrazňuje význam protestantismu, ale také evrop. racionality, metodického vedení života, praktické životní morálky čerpající z náb. impulsů, postupné sekularizace světa (Entzauberung der Welt) jako podnětu rozvoje moderní civilizace. Tato práce měla velký ohlas. Weber je řazen mezi zakladatele sociologie práva, dokonce také sociologie hudby a do jisté míry sociologie města. Práce z těchto oblastí vyšly souhrnně v posmrtném díle Wirtschaft und Gesellschaft.

Simmelovou a Weberovou smrtí v l. 1918 a 1920 ztratila něm. s-gie dva své velikány. Z původniho „trojhvězdí“ zůstal pouze Tönnies, který zemřel jako nestor s.n. (nazývaný tak již ve 20. l.) v r. 1955, téměř stoletý. To, že Simmel ani Weber po sobě nezanechali přímé žáky, se projevilo jistou stagnací něm. s-gie na počátku 20. l. Jednalo se především o sociologii akademickou, tedy tu, která se učila na univerzitách a byla zaměřena k teor. otázkám oboru. Většina zákl. prací něm. teor. sociologie se dotýká otázek vztahu státu, hosp., polit. a soc. problémů kapitalismu. Podnět k úvahám na toto téma v s.n. vychází také z díla W. Sombarta, který byl zprvu ovlivněn Marxem, pokusil se o hist. systematickou analýzu kapitalismu a polemizoval s Weberovým „přeceňováním“ významu kalvinismu při vzniku kapitalismu. Pokusil se také o vytvoření tzv. noosociologie, systematické zkušenostní vědy o lidském soužití, která měla být zároveň všeobecnou naukou o kategoriích kultury (Der moderne kapitalismus, 1902, Noosoziologie). V pozdější době se v jeho díle projevily prvky novoromantismu, motivované kult. tradicionalistickým postojem, např. zdůrazněním hodnoty a nutnosti udržení řemeslné ruční práce a selství v moderní společnosti. Otázkám vztahu státu, hospodářství a politiky je věnováno také rozsáhlé dílo F. Oppenheimera System der Soziologie (1923–35), které čerpá především z Hegela, L. von Steina, Marxe a A. Comta. S-gie je pro Oppenheimera vědou o soc. bytí a soc. procesech. Má být nezávislá na hodnotící soc. filozofii. Soc. procesy určují podle něho podstatně skup. zájmy, které se prosazují převážně buď ekon. nebo polit. prostředky. Tam, kde se prosadí ekon. zájmy, lze předpokládat takové uspořádání poměrů ve státu, které povede k míru, ke svobodě a k humanitě. Prosazování polit. prostředků ve státu naopak vyvolává konflikty, napětí a může vést k válkám, nesvobodě, egoistické společnosti a barbarství.

Dalším význ. sociologem výmarské republiky byl jeden z teoretiků stavovského státu, novohegelián O. Spann, který se pokusil o vytvoření univerzalistického systému s-gie (Der wahre Staat, Gesellschaftslehre, 1930), a T. Litt, blízký fenomenologické sociologii (Individuum und Gemeinschaft, 1926). Litt považoval stát za jedinečnou formu spojení, které se zakládá na existenci přirozených pojítek mezi lidmi a na možnosti plánovitého uspořádání vztahů. Ve 30. l. začal vzrůstat zájem o dílo T. Geigera, který se stal výrazným představitelem spojení teor. s-gie a empir. výzkumu. Jeho klasické dílo vyšlo teprve po 2. svět. válce v Dánsku (Vorstudien zu einer Soziologie des Rechts, 1947). Geiger byl jako mnoho jiných něm. sociologů donucen k emigraci. Koncem 20. l. začínal v Německu proces formování význ. center s-gického bádání, a to v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu a v Heidelbergu. V Kolíně působili vedle sebe L. von Wiese, jeden ze zakladatelů proslulého časopisu Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie, a Max Scheller. Von Wiese je tvůrcem tzv. vztahové sociologie (Beziehnugslehre), která má mnoho příbuzného s formální školou. Odmítal přílišné rozšíření předmětu s-gie ve spojení se soc. filozofií či soc. antropologií. Byl iniciátorem řady s-gických výzkumů, které proslavily kolínskou školu. Scheller byl spíše soc. filosof a založil duchovědně orientovanou tradici kolínské školy v intencích filozofické antropologie (Vom ewigen in Menschen, 1923). Jako sociolog se proslavil svými pracemi z oblasti sociologie vědění (Schriften zur Soziologie und Weltanschaungslehre, 1923 a později) a dílem, které je dnes považováno za jedno ze zákl. pro fenomenologickou sociologii, Wesen und Formen der Sympathie (1923).

Koncem 20. l. stoupl také (mezi něm. sociology) zájem o dílo K. Marxe. Od počátku byla centrem tohoto zájmu frankfurtská univerzita a frankfurtský Institut für Sozialforschung. V pracích autorů frankfurtské školy se zprvu mísily prvky pozitivismu a hist. materialismu s hegelovskou dialektikou a hlubinnou psychologií při výkladu souvislostí mezi hosp. životem, psych. vývojem jedince a kult. změnami vyvolanými moderní civilizací. Informace byly získávány pomocí dotazníků, statistik, ale také analýzou beletristické tvorby apod. K hlavním iniciátorům těchto postupů patřili F. Pollock, M. Horkheimer, T. W. Adorno a zejm. K. Mannheim, který je dnes spolu s M. Schellerem považován za klasika sociologie vědění. Definoval s-gii v užším smyslu jako spec. vědu, která zkoumá podmínky a formy zespolečenštění typizujícím a hist. individualizujícím způsobem. Je u něho patrný vliv Simmelův a Weberův, k nimž se vždy hlásil. V Lipsku působil H. Freyer, který prosazoval koncepci s-gie jako zkušenostní vědy v protikladu ke koncepcím formální sociologie (Soziologie als Wirklichkeitswissenschaft, 1930). Formální sociologii vytýkal ahistorismus. Podle něho jsou s-gické poznání, terminologie, pojmosloví i světonázorové přístupy samy momenty hist. pohybu.

Význ. činem berlínských sociologů bylo vydání Slovníku empirické sociologie. Mezi jeho vydavateli byli kromě jiných Tönnies, A. Weber a také Vierkandt. Ten reprezentoval významný směr něm. meziválečného myšlení fil. i s-gického, fenomenologii. Vierkandt částečně navazoval na formální školu. Určitá terminologická podobnost nás však nesmí mýlit. Jsou zde podstatné rodíly. Formální škola vidí v kategoriích s-gie, v jejich precizaci, nástroj výkladu a porozumění zákl. vztahům ve společnosti, zatímco A. Vierkandt ve své Gesellschaftslehre (1923) chápe tyto vztahy jako výraz „podstaty“ spol. jevů ve smyslu fenomenologickém. Jeho pojmy tedy nejsou výsledkem induktivních postupů, ale vyrůstají z precizace fenomenologického deskriptivního výkladu toho, co je „podstatné“. Dalším centrem s.n. se stal vestfálský Münster, působiště J. Plengeho, názorově blízkého L. von Wiesemu. Podobně jako on byl přesvědčen, že elementární, s-gicky relevantní jev je vztah (Zur Ausbau der Beziehungsleher). V Heidelberku se formovala okolo A. Webera, mladšího bratra M. Webera, škola, která navazovala na sociálně-fil. aspekty tradiční humanistické orientace s-gie. A. Weber je jedním ze zakladatelů sociologie kultury (Kulturgeschichte als Kultursoziologie, 1934). Své dílo tvořil pod vlivem svého bratra Maxe, ale také F. Nietzscheho, H. A. E. Driesche a L. Levy-Brühla. Zajímá jej formování „historicko-sociologických konstelací“, které jsou určeny spol. a civilzačním procesem i kult. vývojem. V období výmarské republiky byla realizována řada s-gických výzkumů, z nichž zde uvedeme pouze některé. Ve 20. l. to byly především ty, které jsou dnes považovány za klasické z hlediska průmyslové s-gie. Vznikaly práce zajímající se o zlepšení pracovních a soc. podmínek např. textilních pracovnic, zemědělských dělníků aj. (W. Hellpach: Gruppenfabrikation, 1922; E. Rosenstock-Huessy: Werkstattaussiedlung, 1922) aj. Otázce soc. rozvrstvení byly ve 30. l. věnovány práce např. E. Grünberga (Der Mittelstand in der kapitalistischen Gesellschaft, 1932) a T. Geigera (Die soziale Schichtung des deutschen Volkes, 1932). Pro sociologii rodiny jsou dnes již klasickými studie A. Solomona a M. Brauna Bestand und Erschütterung der Familie in der Gegenwart (1931–32) a Niemeyerova Zur Struktur der Familie (1931). Slibný rozvoj empir. s-gie a věd. podložených výzkumů byl přerušen nástupem fašismu.

Na konci výmarské republiky pronikla do s-gie výrazněji filozofická antropologie, jejíž první práce vznikly již na počátku století a jsou spojeny se jménem Schellerovým (Die Stellung des Menschen in Kosmos, 1928), později se jménem Plessnerovým. Scheller navazoval na metafyzická pojetí člověka, zatímco Plessner rovzíjel fil. tradici s-gie z pozic přírodovědy kombinované s fil. antropologií. Mezi sociology a filozofy ovlivněné fil. antropologií patřil také A. Gehlen, jehož studiie vzbudily koncem 30. l. velkou pozornost (Wirklicher und unwirklicher Geist, 1931, Der Mensch, 1940). Vytvářel se nový typ analýzy moderní společnosti a civilizace, který je zároveň základem kritiky kapitalismu a odmítání amerikanizace života z pozic iracionálního kult. romantismu. Opět se vynořila témata, která velké postavy „otců“ něm. s-gie odmítala jako nevědecké.

Od konce 30. l. je třeba mluvit o něm. s-gii doma a v emigraci, protože skutečně reprezentativní skupina něm. sociologů odešla do zahraničí. Byli mezi nimi např. K. Mannheim, M. Horkheimer, T. W. Adorno, T. Geiger, E. Fromm, R. König, H. Plessner aj. Polovina z nich se už z emigrace nevrátila. Z Německa se vystěhovalo celkem 47 % odborníků z oblasti spol. věd, z toho 2/3 tvořili sociologové. Z těch, kteří v Německu zůstali, se většina (jako A. Weber, Tönnies, L. von Wiese aj.) odmlčela sama nebo k tomu byla přinucena a pouze část z těch, kteří v s-gii něco znamenali, mohla pokračovat dál ve své práci. Byl to zprvu O. Spann, později především H. Freyer a A. Gehlen. Po převzetí moci fašismem v Německu se věd. relevantní témata podřídila polit. ideologii. To postihlo něm. duchovní vědy obecně a s-gii zvlášť. Totalitní režim potřeboval s-gii jako oporu své ideologie. Byly odmítány starší teorie i novější koncepce a místo nich se objevily práce oživující fosilní teorie rasové (viz rasismus, fašismus). Vznikala však i význ. díla protifašisticky zaměřená, zejm. v rámci frankfurtské školy.

Něm. s-gie po 2. svět. válce byla zpočátku pod vlivem sociologů, kteří se nezkompromitovali fašismem a jejichž jména (L. von Wiese, A. Webera a F. Tönniese) byla spojena ještě s něm. předválečnou s-gií. Na prvních zasedáních obnovené Deutsche Gesselschaft für Soziologie převládla problematika tradiční jak svojí formou, tak obsahem. Do jejího dalšího vývoje však zasáhli nejvýrazněji sociologové, kteří chtěli budovat na zcela nových základech, podle modelu am. empir. s-gie orientované scientisticko-pozitivisticky. Mezi nimi vynikl především R. König navrátivší se z emigrace ve Švýcarsku. Ten také charakterizoval tento směr jako pokus odmítnout nejen vlastní nacismus, ale také ty rysy něm. duchovního života, které víceméně pomáhaly jeho rozmachu. Značná část mladé generace odešla studovat do USA, kde si osvojila především dokonalou znalost empir. s-gie, ale také teorie strukturálního funkcionalismu. Závislost pozdější západoněm. s-gie na strukturalistické teorii i na metodách, procedurách a výzkumech realizovaných v USA byla značná. Začátkem 50. l. se oddělila s-gie v NSR, která se zaměřovala hlavně na zjišťování, kontrolu a regulaci hosp.-polit. procesů budování NSR. Velkého rozšíření dosáhla především průmyslová s-gie, s-gie rodiny a mládeže, výzkum migrace a přesídlení, s-gie vědění, dějiny soc. filozofie i s-gie. V 50. l. došlo také k prvnímu vážnému střetu sociologů dvou generací, jednak těch, kteří byli částečně kompromitováni fašismem (např. A. Gehlen), a jednak mladou generací částečně ovlivněnou marxismem (R. G. Dahrendorf). Spory vznikly jak nad celkovým zaměřením s-gie, tak i nad výkladem soc. polit. důsledků rychlého soc. ekon. vzestupu NSR, která prožívala období „ekonomického zázraku“. Jestliže brzy po válce byla energie soustředěna k obnově zničené společnosti, pak v těchto letech jsou kladeny otázky, jak odstranit soc. patologické jevy, které s sebou přináší věd.tech. rozvoj. Byla to zároveň doba, kdy se začala silně pociťovat absence obecné s-gické teorie. Objevily se útoky proti „víře ve vědu“ pozitivistického a scientistického zaměření. Často se objevovaly výtky, že se západoněm. sociologie nevrací ke svým zakladatelům, jejichž prestiž je v cizině větší, než doma. Mezi nejvýzn. kritiky scientistické orientace patřili H. Schlesky, R. Dahrendorf a T. W. Adorno, kteří se však sami podíleli na realizaci řady empir. výzkumů, zejm. v oblasti průmyslu. Teor. spory se týkaly jednak pojmu industriální společnosti, jeho hodnotového významu a analytických možností při výkladu moderní společnosti a jednak pojmu sociální konflikt. V kritice pozitivismu, scientismu a empir. orientace v s-gii, ale také stávajících poměrů polit. se nejvíce angažovala frankfurtská škola, která měla takový vliv také proto, že strhla mladou generaci 60. l. Soc. filozofie frankfurtské školy se lišila od konzervativní kolínské školy, představované především H. Schelskym, jehož protiamerikanismus byl nesen snahou po vytvoření specif. něm. s-gie čerpající nejen z tradice něm. s-gie, ale také soc. filozofie a antropologie. Představitelé frankfurtské školy však byli ve své kritice pozitivismu a scientismu důslednější a také výrazněji ovlivňovali veř. život, zejm. studenty. Starší generaci frankfurtské školy (především Adorna a Horkheimera) doplnila v 60. l. střední generace sociologů (J. Habermas, O. Negt, A. Wellmer aj.). Po rozporech, které nastaly po Adornově smrti, a po útocích, které na Habermase vedla řada představitelů nové levice (především O. Negt), odešel Habermas z Frankfurtu n. M. a frankfurtská škola se postupně hroutila, až zcela zanikla. Od počátku 80. l. se výrazně projevuje odklon od světonázorově angažované s-gie. Odezněly starší spory o metodu v s-gii, která ztratila své výsadní místo, z 60. l. Ale koncem 60. l. byla založena (díky aktivitě H. Schelského) první s-gická fakulta v NSR, a to v Bielefeldu. Na tuto fakultu přešla řada reprezentantů severozápadoněm. školy působících předtím v Dortmundu nebo Münsteru. Fakulta má spojovat empirii a teorii. Z význ. teoretiků zde působí N. Luhmann, jehož koncepce, varianta systémové teorie, je vedle Habermasova „nového pojetí společnosti“ nejvýraznějším západoněm. přínosem světové s-gii.

German sociology sociologie allemande deutsche Soziologie sociologia tedesca

Literatura: Aron, R.: Deutsche Soziologie der Gegenwart. Stuttgart 1965; Eisermann, G.: Lehre von der Gesellschaft. Stuttgart 1973; Jonas, H.: Geschichte der Soziologie. Hamburg 1968; Lepenies, W.: Geschichte der Soziologie. Frankfurt a. M. 1981; Schlesky, H.: Artbestimung der deutschen Soziologie. Düsseldorf, Köln a. R. 1967.

Ivan Mucha

---

Viz též heslo sociologie německá v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)