Chování prostorové
chování prostorové – je chápáno buď ve smyslu prostorové mobility, nebo jako zákl. kategorie prostorové psychologie, která je součástí environmentální psychologie. V tomto rámci se studuje užívání prostoru člověkem a také symbolické významy chování člověka v prostoru. Předobrazem takových výzkumů ch.p. byly výzkumy teritoriality u subhumánních živočichů. Řada autorů hovoří i o teritoriálním chování člověka, o jeho až pudové potřebě vymezovat svůj životní prostor, ohrazovat, ohraničovat jej, bojovat o něj, hájit jej a přitom respektovat teritoria cizí. Teritorialita slouží k optimálnímu prostorovému rozmístění jedinců daného druhu tak, aby nedocházelo k vyčerpání potravních zdrojů. Jedná se o automaticky působící přír. ekologický regulační mechanismus. Teritorialita zároveň reguluje reproduktivní chování daného druhu. Neobyčejně plodnými se ukázaly studie sledující způsoby vymezování hranic teritorií. Zvířata používají pestrou škálu smyslově zakódovaných informací, od pachů přes optické signály ke zvukům, a jimi vymezují svá obhajitelná teritoria. Za průkopnické se pokládá dílo H. E. Howarda Teritorium v životě ptáků (1920). Přenášet animální analogie do ch.p. člověka je problematické, nicméně podobné reakce agresivního obhajování vlastních teritorií lze konstatovat i na humánní úrovni v různých formách: od slovního zastrašování přes fyzické potyčky až k válkám. U člověka je vypracovaná i tzv. časová teritorialita, tj. způsob obsazování stejného prostoru v časové distribuci. Lidé se o místo střídají, např. ve veř. prostorách, v rodinném životě nebo v dočasných „pronájmech“ vzájemně sdílených prostorů v dopravních prostředcích, divadlech, restauracích, místech na plážích apod., a vypracovali celou řadu symbolických signálů delegujících obsazenost prostoru. Přetvářejí prostředí ke svému prospěchu či neprospěchu, ale také naopak – prostředí a struktura prostoru je zavazuje k poměrně přesně stanovenému a rozvrženému jednání. Nejen fyzikální uspořádání prostoru (tvary, barvy, materiály, velikosti, prázdná místa, rozvržení hmoty), ale také symbolické významy prostoru často jednoznačně determinují lidské jednání, a to bez ohledu na rozdíly mezi jedinci. Z toho vyplývá, že výzkumy ch.p. se týkají spíše problému, jak lidé používají prostor, než otázky, proč jej potřebují.
I když ne vždy jasně viditelná a pochopitelná, je psychologie prostoru význ. činitelem lidského vztahování se k životnímu prostředí. Podle E. T. Halla je to s prostorem podobné jako se sexem; je tu, ale moc se o něm nemluví. Uvedený autor je zakladatelem tzv. proxemiky, vědy o osobním prostoru, která studuje interpersonální distance. V současnosti se za běžné přijímá toto proxemické schéma: 1. intimní distance; 2. osobnostní distance, tj. příslovečná vzdálenost natažené ruky; 3. soc. distance, v níž se lidé již vzájemně nedotýkají, ale vyřizují vzájemné, zpravidla ekon. a komunikační transakce; 4. veř. distance, která se rozkládá kolem každého jedince, je-li účasten veř. dění ve veř. prostorách. H. Newman klasifikuje intimní a osobnostní distanci jako „obhajitelný prostor“, na který si každý jedinec činí nárok a jehož narušení prožívá jako útok na integritu své osobnosti, jako vpád do soukromého teritoria. V analogickém smyslu může automobil fungovat nejen jako dopravní prostředek, ale také jako emblém soc. úspěšnosti a jako pohyblivé teritorium, na které jsou majitelé zvláště citliví. S. Milgram studoval interakce tzv. známých neznámých na veřejnosti (tj. lidí, kteří se znají od vidění, ale nikdy spolu nekomunikovali) a formuloval pojem bublin osobního prostoru – symbolických proxemických hranic, jimiž si každý člověk na veřejnosti a zvláště v přeplněných prostorách udržuje pocit vlastní identity. Bublina osobního prostoru vystupuje jako malá protektivní sféra, oddělující jedince od ostatních. Přes veškerou sounáležitost s kolektivem je udržování ochranných osobních prostorů pro člověka životně důležité.
Osobní prostory jsou do značné míry ohrožovány v podmínkách přelidnění (crowding), kdy se jedinec stává součástí davu a identifikuje se se známými kolekt. fenomény davového jednání, kdy dočasně ztrácí svou individualitu. Studium ch.p. v těchto podmínkách, přesycení prostoru velkým počtem jedinců cílí především ke stanovení faktorů způsobujících stres. Situaci přehlceného prostoru lze nejvhodněji definovat nemožností úspěšného realizování aktivity, ke které prostor vybízí nebo je pro ni přímo určen. Další autoři rozlišují prostory „sociofugální“ a „sociopetální“, tj. společnost odpuzující a přitahující. Sociofugálním prostorem je např. čekárna zubního lékaře, kde se jen obtížně navazují mezilidské interakce, zatímco sociopetálním prostorem, stimulujícím mezilidské interakce a soc. chování, je restaurace. V rámci ch.p. se nezapomíná ani na průzkum psychol. determinant soukromí, kde je ch.p. řízeno jinými pravidly než na veřejnosti. Pozoruhodné byly také výsledky pozorování tzv. apatie přihlížejících, která vzniká v důsledku devalvace mezilidských vztahů v přehlcených prostorách. Empir. porozumění ch.p. slouží také k diagnostice rodinných interakcí, což využívá tzv. rodinná terapie. Na základě strukturalisticky pojatého ch.p. vyvinul R. Mucchielli „test imaginární vesnice“ jako diagnostickou pomůcku pro odhalení růstu a patologie prostorových významů v procesu ontogeneze. Rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“ prostorem zavedl E. H. Erikson: vnitřní prostor je feminní rozměr, plný intuice, porozumění, mateřství atd., zatímco „vnější“ prostor je ve znamení maskulinních bojů, pronikání ven, zmocňování se prostoru v nejširším slova smyslu. Erikson vypracoval velmi dobrou prostorovou hru, jejíž pomocí diagnostikuje různé poruchy dětského chování. Poznatků o ch.p. neustále přibývá; jeho studium představuje slibný obor soc. a ekologické psychologie.
spatial behaviour comportement spatial Raumverhalten comportamento spaziale
Literatura: Canter, D. – Stringer, P.: Environmental Psychology. New York 1975; Černoušek, M.: Psychologie životního prostředí. Praha 1986; Hall, E. T.: The Hidden Dimensions. New York 1966; Stokols, D. – Altman, I.: Handbook of environmental psychology. New York 1987.