Papež

Verze z 11. 12. 2017, 17:02, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)

papež – (z lat. papex, zkráceného tvaru papa pontifex = otec velekněz) – podle katol. věrouky hlava křesťanské církve, dnes tedy de facto církve římskokatolické, a zároveň státu Vatikán. Chápe se jako zástupce Krista na zemi. Kristus údajně tuto hodnost odevzdal před svou smrtí apoštolu Petrovi. Apoštolská linie římského papežství je považována za význ. stvrzující znak pravosti katol. církve. Hist. vznikl p. z římského biskupa v době pádu římské říše. R. 756 daroval fr. král Pipin Krátký p. území po Langobardech a vznikl papežský stát. Dnes je p. nejvyšším hodnostářem katol. duchovenstva, stojí v čele biskupského sboru, je to nejvýzn. role a úřad v obci katol. věřících, které jsou spojeny s velkou autoritou a důstojností; pocty prokazované p. hraničí s adorací. P. je volen sborem kardinálů. Titulování „svatý otče“ zdůrazňuje paternalismus církve. Často zpochybňovaná doktrína „neomylnosti“ p. se vysvětluje jako trvalá platnost církevních dogmat p. vyhlašovaných, jeho výroků o věcech víry a mravů „ex cathedra“ (z moci úřadu), nikoliv jako neomylnost všech jeho slov a skutků. Funkce p. byla vždy spojena s intervencí do světského dění, do svět. politiky. Zvl. ve středověku byla moc p. značná. Papežské požehnání a papežská klatba rozhodovaly o životě lidí, existenci států, obsazení královských a císařských trůnů apod. P. vyhlašoval křížové výpravy, v konečné instanci rozhodoval o herezi. Personifikoval moc církve, ale v určitém období měl i velkou osobní moc, která nebyla vždy propojena s odpovídajícími charakterovými kvalitami. Praktické uplatňování papežské a církevní moci se stalo předmětem spol. kritiky a iniciovalo náboženská hnutí za očistu církve i křesťanského náboženství (viz husitství, reformace, protestantismus). Odštěpené církve římského p. neuznávají. Ale již dříve existovaly vnitřní rozpory v církvi, týkající se jejího vedení (viz schizma). V současné době je vliv p. i církve na svět. dění omezen na snahu o duchovní působení, o podporu mírového hnutí a o soc. politiku (viz nauka církve sociální, encykliky papežské). V tomto směru se význ. angažuje zejm. p. Jan Pavel II. (od r. 1978), který se stal obecně uznávanou autoritou nejen křesťanského světa. Specifikou role p. a jejími hist. proměnami se zabývá sociologie náboženství i historická sociologie a sociologie politiky.

pope pape Papst papa

Literatura: Gelmi, J.: (1989) Papežové. Praha 1994; Kowalski, J. W.: Encyklopedie papežství. Praha 1994; viz též sociologie náboženství.

Alena Vodáková