Učení sociální
učení sociální – proces, v němž si jedinec osvojuje způsoby a vzory chování považované v dané skupině nebo společnosti za žádoucí. Nemusí to být jen vzory pozitivní, v deviantních skupinách může docházet i k přejímání vzorjů kriminálního chování. Pojem u.s. je často používán alternativně s pojmem socializace, vztahuje se však především k těm výsledkům socializace, které podléhají obvyklému kolekt. hodnocení a jsou danou skupinou chápány (ať už jako přijetí přiměřených nebo vzdání se nežádoucích cílů) převážně kladně. Proces sociální interakce, v němž je chování osob modifikováno tak, aby vyhovovalo očekávání ostatních, představuje zároveň proces sociální kontroly a proces transmise návyků (viz chování návykové), postojů, norem a soc. standardů hodnocení. Transmise vzorů chování (B. B. Bernstein, 1977) zajištuje jejich intergenerační přenos a spol. situací podmíněnou modifikaci. U.s. probíhá již od raného dětství v rodině, kterou lze považovat za hlavní „psychologickou agenturu společnosti“. E. Fromm (1947) pokračuje ve škole, v rámci osvojování profese i členství v příslušných organizacích (v této souvislosti je také užíván termín organizační učení). Výzk. i praktický důraz je nově kladen na u.s. dospělých (O. G. Brim a S. Wheeler, 1966; H. M. Griese, 1976) a zejm. u.s. prací (A. Lorenzer, 1972). I. S. Kon (1971) to vyjadřuje takto: aby se stal subjektem práce, je člověk dlouhou dobu objektem práce svého okolí, aby se stal uvědomělým subjektem spol. styků, je nejprve objektem vlivu soc. prostředí. Zvláštním příkladem může být u.s. ve vztahu k určité spol. třídě, představující specif. kontext hodnot a vzorů soc. vztahů, základ vzájemných očekávání členů i nečlenů, jakousi obdobu „významného druhého“ a zároveň strukturu životních příležitostí a tedy i aspirací (A. C. Kerckhoff, 1972) – přinejmenším tam, kde existence tříd je kolekt. uznávána.
Zatímco většina procesů u.s. probíhá spontánně, v případech psychoterapie, nápravné resocializace, zvyšování pracovního výkonu nebo komunikativní kompetence dochází k záměrnému aranžování či modelování situací u.s., interakčně pedagogickému tréninku příslušných způsobů chování a asociaci monitorovaného chování se soc. odpovědí. U.s. zde představuje především revizi dosavadních zkušeností, založenou na racionálním vysvětlení, nebo naopak navození emocí, následné kognitivní dezorganizaci zkušenosti a změně postoje (M. Argyle, 1964). Proces u.s. však není obecně jen utlumováním přirozené tvořivosti, „jakéhosi nezkrotného jádra Já“ (A. W. Green, 1952), jak předpokládá mnoho starších společenskovědních autorů. Teprve schopnost přesunu soc. perspektiv (T. R. Sarbin, 1954), anticipativní socializace (R. K. Merton, 1957) apod. vedou ke zrození osobnosti jako internalizované interakce (W. C. Schutz, 1968). Pomyslná ztráta je převažována nalezením sebe sama (H. M. Lynd, 1958). Individualita není tedy předpokladem, ale právě důsledkem u.s. (I. S. Kon, 1971). Vzájemná závislost v meziosobních vztazích (H. H. Kelley – J. W. Thibaut, 1978) je základem ustavení mechanismů sebekontroly, v níž kognitivní procesy jsou významnější než návyky či prostá adaptace (M. Hartig, 1975). Z těchto mechanismů se utváří i osobní identita (L. Krappmann, 1969) a subjektivita jedince (P. Orban, 1976). Spolu s akulturací či enkulturací a personalizací (G. Wurzbacher, 1974) vznikají i soc. relevantní struktury každodenního života (L. Hack, 1977).
Ke specif. úrovním vzájemné stimulace a tedy i situacím u.s. a soc. kontroly patří: 1. prostá přítomnost vzorů a spontánní reakce na ně; 2. návrh příkladu a jeho imitace; 3. přesvědčování a uznání argumentů; 4. nátlak a jednání v souladu s požadavky, podrobení a poslušnost (E. E. Eubank, 1931). Hlavní procesy osvojování soc. zkušenosti zahrnují: informace rozšiřující potenciální znalosti, přijetí a zpracování informací předpokládající zájem a připravenost jednat určitým způsobem, projevující se v návyku nebo postoji (B. D. Parygin, 1971). Ke specif. mechanismům u.s. patří: a) imitace – výběrově zaměřený sklon reprodukovat, vědomě napodobovat nebo nevědomky přejímat vnější chování určitého vzoru, b) identifikace – zobecněný, vývojově vyšší ztotožnění se vzorem a jeho motivací nebo soc. kontextem a normami, c) introjekce – zvnitřnění, při němž je vnější vzor naopak fiktivně zahrnut do struktury vlastní osobnosti a obranně tak neutralizován, d) internalizace či interiorizace – souhrnné zvnitřnění normativního vzoru, usměrňující jednání nezávisle na ostatních lidech a bezprostředních sankcích. Imitace je spojována především s chováním a odměnou za ně, identifikace s osobností a odměnou poskytovanou vztahem ke vzoru (P. Kelvin, 1969).
social learning apprentissage social Soziallehre appredimento sociale
Literatura: Kon, I. S.: Sociologie a osobnosti. Praha 1971; Steudenbach, F. J.: Soziale Interaktion und Lernprozesse. Köln 1963.