Vůdcovství
vůdcovství – vedení lidí, vykonávání moci nebo vlivu individuem v kolektivitě, skupině (organizaci, komunitě, národu, ve skupině národů). Studiem v. a vůdců se zabývá více věd. disciplín. Psychologie se snaží určit specif. vlastnosti osobností, jež se stávají vůdci, jejich „vůdcovské kvality“, nedochází však k jednoznačným výsledkům. S-gické studie vůdců a v., které jsou velmi početné zvl. v USA po 2. svět. válce, se primárně soustřeďují na prostředky a cesty, jakými vůdcové dokáží získat a maximalizovat existující vztahy moci v organizacích, komunitách, státech atd. Zajímá je, jak se v. projevuje v rozhodnutích, příkazech, naléhání na stoupence, v akcích, které vedou k zachování a hlavně zlepšení statu quo i k vytvoření nových institucí, organizací, národů atd. Polit. vědy se soustřeďují na zkoumání forem činnosti (vedení) polit. vůdců. Rané studie v. se zabývaly teorií „velkého muže“, která předpokládala, že osobní kvality umožňují překonávat překážky a nastolovat vůdce, kteří jsou schopni pevně ovládat osudy lidí (národů, států, říší). Legitimity vůdce bylo často dosaženo tím, že se nalezlo jeho příbuzenství s bohy (pak byla ovšem vyžadována odpovídající adorace). Jedním z důsledků pojetí vůdce jako „velkého muže“ byl „železný zákon oligarchie“, který zformuloval Robert Michels v r. 1911 a který byl založen na nevyhnutelnosti nastolování vůdců do jejich pozic. Max Weber rozlišuje podle typů panství charismatickou, tradiční a legální formu v. Definice charismatického vůdcovství má nejblíže k teorii „velkého muže“: stoupenci vůdce jsou poslušní a mají k němu úctu. Rutinizace charismatu tuto formu v. postupně převádí na formu tradiční, která je založena na vzestupu a výsledné trvalé soc. pozici, a tato forma se mění posléze ve formu legálního vůdcovství vyznačující se změnou lidí ve vůdcovských pozicích.
Zatímco staré formy v. mají své kořeny v použití násilí, hrozeb a zastrašování a v malé míře odměn, moderní koncepce v. je zakotvena ve dvou předpokladech: 1. že v. je situační a že osobní vlastnosti vůdce nemusí být ve všech situacích konstantní a vhodné; 2. že v. je konsensuální, tzn. závisí na souhlasu společnosti, přičemž hlavní funkcí vůdce je zprostředkovat konsensus mezi střetávajícími se zájmy. Am. studie z tohoto hlediska empir. testovaly efektivity skup. aktivity (malých skupin v umělém prostředí) a dospěly k tomu, že nejlepší formou je demokratické vůdcovství (ve srovnání s laissez faire nebo vedením autoritářských osobností, resp. autokracií). Různé přístupy a výsledky studií v. jsou vlastně funkcí různých vůdcovských situací. Zatímco sociologové se více zajímají o situace skupin, o zachování nebo narušení soc. struktur a soc. institucí, organizací, administrativních složek pod vlivem různých typů vůdců, psychologové a polit. vědci se spíše zajímají o známé osobnosti polit. scény a snaží se vysvětlit potřebu nár. a polit. vůdců. Doménou sociologů zůstane normální polit. kariéra, která vede k volené funkci, protože v moderních demokraciích je předpokladem polit. úspěchu situační, konsensuální v. Příležitostného vůdce velkého formátu vytváří odvaha, vytrvalost, úpornost a překonávání velkých překážek. Svět je v důsledku své spol. složitosti řízen lidmi, jejichž „vůdcovské kvality“ nepřesahují lidské schopnosti, ale kteří dokáží jednat efektivně, umějí nalézt správná řešení, čas od času mají talent, nedrží se vždy přidělené cesty, ale umějí oslovit své stoupence.
leadership hégémonie, commandement Führertum leadership
Literatura: Simonton, D. K.: Genius, Creativity and Leadership: Historiometric Inquiries. Harvard 1984; Verba, S.: Small Groups and Political Behavior: A Study of Leadership. Princeton, N.J. 1961.