Král Josef
Král Josef
v Peřimově (okr. Semily)
v Praze
Gymnaziální studia absolvoval v Čáslavi a v Jičíně, pak studoval slovanskou, germánskou a románskou filologii na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze). Ještě v prvním ročníku však přešel na filosofii, kde byl mj. žákem T. G. Masaryka (absolv. 1905, PhDr. 1908). Disertaci věnoval sociologickému rozboru díla G. A. Lindnera. Po absolutoriu působil jako středoškolský profesor v Lounech, Sušici a Nymburce (do 1923), v roce 1920 se habilitoval z dějin filosofie na filosofické fakultě UK, na níž přednášel do roku 1923. V tomto roce byl pověřen přednášením filosofie a sociologie na filosofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, kde byl v roce 1924 jmenován řádným profesorem filosofie a sociologie (1930–31 byl rovněž děkanem fakulty). Od roku 1928 zároveň na filosofické fakultě UK suploval výuku dějin filosofie za odcházejícího Františka Krejčího, přenesení řádné profesury však bylo oddalováno až do roku 1932 (penzionování B. Foustky). V roce 1932 byl Král jmenován řádným profesorem dějin filosofie na filosofické fakultě UK (roku 1933 byla profesura rozšířena také na sociologii) a stal se ředitelem sociologického semináře, do habilitace Otakara Machotky (1933) zároveň přednášel také na Komenského univerzitě v Bratislavě. Na filosofické fakultě UK působil s výjimkou období uzavření českých vysokých škol (1939–45) až do roku 1951, v letech 1946–47 byl děkanem fakulty. Filosofii přednášel také na Českém vysokém učení technickém v Praze a po druhé světové válce na Vysoké škole politické a sociální v Praze (1948 zbaven pověření přednášet). Po roce 1948 marně bojoval proti zrušení sociologie jakožto vyučovacího oboru, od roku 1949 byla jeho akademická činnost výrazně omezována a v akademickém roce 1950–51 již nesměl přednášet. V roce 1951 byl přes svůj odpor penzionován a nadále působil jako soukromník. V 50. a 60. letech se věnoval především přípravě kritických edic díla T. G. Masaryka, o jejichž vydání usiloval ve druhé polovině 60. let, nakonec však zůstaly v rukopisech, dnes uložených v Archivu Akademie věd ČR.
Jako filosof se Král věnoval především studiu dějin filosofie a organizační činnosti. Od roku 1905 přispíval do České mysli, v roce 1932 se stal členem redakčního kruhu a v letech 1940–47 časopis vedl. Výrazně se podílel na organizaci VIII. světového kongresu filosofů v Praze (1934). Psal také do Ruchu filosofického a řady dalších časopisů. Byl řádným členem Královské české společnosti nauk (1939), České akademie věd a umění (1934, mimořádný člen 1926) a řady dalších vědeckých společností. Patřil mezi zakládající členy Masarykovy sociologické společnosti (1925), jejímž byl zvolen místopředsedou, pro neshody se sociology brněnské školy však společnost v roce 1933 demonstrativně opustil. Již od roku 1931 přitom vydával konkurenční časopis Sociální problémy (od 1938 Sociologie a sociální problémy), kolem kterého shromáždil pražskou sociologickou školu (časopis byl zastaven v období druhé světové války a definitivně v roce 1948). Skupina Sociálních problémů, jejíž organizační hlavu tvořil, v letech 1934–35 neúspěšně usilovala o zřízení Sociologického ústavu při filosofické fakultě UK a v roce 1937 založila Společnost pro sociální badání (viz Společnost pro sociální bádání), v níž byl Král zvolen předsedou a zůstal jím až do své smrti. Činnost společnosti byla během druhé světové války protektorátními úřady zakázána, v roce 1946 byla společnost obnovena (již s názvem Společnost pro sociální bádání) a přečkala komunistický převrat i celý další vývoj až do 70. let; likvidována byla po smrti Králova nástupce Josefa Voráčka (1980). V období po roce 1948 ovšem společnost fungovala spíše jako soukromý debatní kroužek bez jakéhokoli akademického či společenského ohlasu. V roce 1946 Král navrhoval zřízení Sociologického ústavu při České akademii věd a umění, z realizace však po komunistickém převratu sešlo. Roku 1968 byl zvolen čestným předsedou Československé sociologické společnosti při ČSAV, titulární funkce i členství ve společnosti se vzdal v roce 1970.
Filosoficky se Král hlásil k positivismu, ovšem silně ovlivněnému názory T. G. Masaryka a jeho vlastní eklektičností. Filosofii přitom považoval za jakousi obecnou vědu, „jednotný výklad světa a života na základě jednotlivých věd“, od nichž se lišila mírou zobecnění, ne však metodou. Jeho klasifikace věd, časopisecky publikovaná v roce 1931, v zásadě vycházela z Masaryka. Do filosofie v užším smyslu zahrnoval především noetiku, logiku a metafyziku, za speciální filosofické vědy považoval etiku, psychologii, estetiku, filosofii náboženství, pedagogiku, sociologii a dějiny filosofie. Jeho vědecký přínos tkví především v oblasti dějin filosofie, k nimž přispěl detailními studiemi logik z období českého humanismu, herbartismu, českého „sporu o Kanta“ na přelomu 19. a 20. století a rozborem filosofického, pedagogického a sociologického díla G. A. Lindnera. Jeho hlavním dílem je historicko-bibliografický přehled Československá filosofie (1937), původně zpracovávaný pro Československou vlastivědu, ale nakonec publikovaný samostatně. Král v něm prokázal důkladnou znalost historického i současného vývoje české filosofie a všech sociálních věd, záplava faktografických údajů však místy převažuje nad vlastním výkladem a hlubším rozborem jednotlivých autorů a jejich děl, což autorovi na druhou stranu nebránilo, aby v některých případech vynášel velice kritické soudy (z oblasti sociologie třeba o E. Chalupném). Působil také jako editor a překladatel (Š. Gelesius Sušický, T. Hobbes, G. A. Lindner, J. Locke), jeho překlad Höffdingových Přehledných dějin filosofie, doplněný o vývoj české filosofie, se nadlouho stal vyhledávanou učebnicí (poprvé vyšel 1946).
Sociologii Král vymezoval jako „vědu o skladbě a vývoji společnosti a o kultuře jako soustavě vytvořené lidskou činností“ a zejména ve 30. letech se přikláněl k objektivistickému a empiricistickému pojetí sociologie. V těchto intencích redigoval časopis Sociální problémy a sám do něj přispíval řadou recenzí a glos, empirický sociologický výzkum však prakticky neprováděl a na Ullrichově a Machotkově výzkumu poměšťování pražského okolí se podílel jen zcela okrajově. Jeho „nejempiričtější“ studií byla obsáhlá úvaha o rizicích růstu nezaměstnanosti české inteligence, publikovaná časopisecky v letech 1938–39. Jde vlastně o kritické zhodnocení práce Waltera M. Kotschniga, na jejíž statistický materiál Král navázal vlastními úvahami opírajícími se o kritické pozorování společnosti (např. o tzv. mechanické kariéře, fetišismu diplomů apod.). Mezi příčinami nezaměstnanosti inteligence zdůrazňoval živelný charakter volby vzdělání, již navrhoval regulovat podle sociologicky zjišťovaných společenských potřeb, diskutoval však i celou řadu dalších sociálně-politických a ochranných opatření. Také v případě sociologie proto Králův význam tkví především v oblasti studia oborových dějin, včetně již zmiňovaného herbartismu (Herbartovská sociologie, 1921), díla Gustava A. Lindnera (Studie o G. A. Lindnerovi, 1930; úvodní studie k překladům) a T. G. Masaryka (Na okraj Masarykovy „Sebevraždy“, 1927; Masaryk jako filosof a sociolog, 1931; Masaryk, filosof humanity a demokracie, 1947). Teoretické sociologii se kromě jejího vřazení do celku filosofických věd prakticky nevěnoval, jedinou podstatnější výjimku představuje jeho heslo „Sociologie“ v Ottově slovníku naučném nové doby a poválečný soubor přednášek Nástin sociologie (1945). Byl však s to sledovat a pregnantně kriticky komentovat veškerou domácí a značnou část dobové zahraniční sociologické produkce a provozu, po druhé světové válce například okamžitě nastudoval „marxisticko-leninskou“ sociologii (resp. to, co za ni šlo považovat) – včetně veškeré kritiky oficiální stalinistické linie, ať už z řad jiných marxistů nebo mimo ně.
Pro Krále byla charakteristická kritičnost k pracím jeho současníků, které velice často negativně recenzoval a s jejichž autory proto vstupoval do ostrých polemiky. Již v roce 1914 v recenzi pro Českou mysl ostře napadl habilitační spis Edvarda Beneše Strannictví, který označil přímo za plagiát, a později velice kriticky hodnotil také Masarykovu Sebevraždu (1927), ačkoli se sám považoval za Masarykova žáka a věnoval mu řadu oslavných děl. Ve 30. a 40. letech se staly charakteristické ostré spory Krále a dalších členů pražské školy s brněnskými sociology, publikované především na stránkách Sociálních problémů a Sociologické revue, které vyústily dokonce v několik soudních procesů a nakonec ve faktickou vzájemnou ignoranci (Královi to nebránilo v prosazení volby I. A. Bláhy a J. L. Fischera členy České akademie věd a umění v roce 1945). Tyto spory uzavřel soubor denunciačních článků proti pražským sociologům v Sociologické revui (1940), na něž postižení již nemohli odpovědět (obzvlášť negativně přitom vyzníval příspěvek J. Šímy, publikovaný také samostatně). V období 1945–48, kdy sociologie prožívala nebývalý institucionální rozkvět, Král kritizoval nedostatečnou odbornou úroveň nových vysokoškolských učitelů sociologie a současně polemizoval s marxistickými autory, kteří chtěli obor zlikvidovat (A. Kolman, R. N. Foustka). S marxismem ostře nesouhlasil, zastával se Masarykova humanismu a ani po roce 1948 nikdy nepřijal marxistickou rétoriku. V roce 1959 proti Královi vyšel denunciační článek Dušana Prokopa ve Filosofickém časopise, ve kterém byl obviněn z protimarxistických stanovisek, Králova odpověď však pochopitelně nebyla otištěna. V 60. letech Král jako jeden z posledních v Československu žijících představitelů pražské školy hájil její stanoviska a vědecké přístupy, mj. proti Karlu Gallovi (Králova odpověď v Sociologickém časopise 1969 sice mohla vyjít, ovšem jen s „vysvětlujícím“ komentářem P. Machonina) a Jiřině Šiklové (tato polemika již zůstala jen v rukopise).
Vědecký význam Králův můžeme spatřovat především v jeho výzkumu dějin české filosofie a sociologie: „Prof. Král nevytváří nějaký nový originální a průbojný filosofický a sociologický systém; jde spíše o promyšlený a kriticky utříděný výběr z předních světových i našich myslitelů positivistického zaměření, který prof. Král celý život trpělivě zdokonaluje, precizuje a tolerantně obhajuje“ (D. Prokop). Vlastní působení na českou sociologii, respektive pro její pražskou školu, spočívalo především v jeho integračních a organizačních schopnostech (J. Šiklová), které ovšem na druhou stranu uvedenou skupinu výrazně distancovaly od všech ostatních českých sociologů. Svým pedagogickým působením, časopisem Sociální problémy a nakonec i Společností pro sociální bádání Král vytvořil prostor mladším kolegům Otakaru Machotkovi, Janu Mertlovi a Zdeňku Ullrichovi, aby mohli prosazovat empiricky pojatou sociologii, která se odvolávala na aktuální zahraniční vzory typu Émila Durkheima, Maxe Webera či Leopolda von Wiese. Sám Král se však podobných snah účastnil především rétoricky. Jeho sociologické uvažování bylo neoddělitelné od jeho filosofie a zůstalo ve vleku přístupu T. G. Masaryka; Král o sobě ostatně zdůrazňoval, že je jeho celoživotním „neortodoxním žákem“.
Knihy: Herbartovská sociologie (ČAVU, Praha 1921); Státní zřízení zemské (Jednota českých filologů, Praha 1921); Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice (Praha 1923); Filosofický slovníček: Výklad hlavních termínů cizích (Vesmír, Praha 1924); Na okraj Masarykovy „Sebevraždy“ (FF UKo, Bratislava 1927); Studie o G. A. Lindnerovi (FF UKo, Bratislava 1930); Masaryk jako filosof a sociolog (Slovanský ústav, Praha 1931; německy 1937); La Philosophie en Tchéchoslovaquie (Praha 1934); František Krejčí (ČAVU, Praha 1935); Československá filosofie: Nástin vývoje podle disciplín (Melantrich, Praha 1937); Otakar Kádner (ČAVU, Praha 1940); Nástin sociologie I. (Spolek posluchačů filosofie, Praha 1945); Nad člověkem a společností: Úvahy z rozhlasu (A. Svoboda, Praha 1946); Masaryk, filosof humanity a demokracie (Orbis, Praha 1947); Úvod do filosofie (Bursík a Kohout, Praha 1947); Ze základních problémů přirozené morálky (Život a práce, Praha 1948).
Studie: Distich o Schillerovi (Česká mysl 1905); Sociální pedagogika G. A. Lindnera (Pedagogické rozhledy 1910–11); České znělky Lindnerovy (Česká mysl 1911); Beletrie G. A. Lindnera (Česká mysl 1912); Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice (Ruch filosofický 1923); Jesenius – filosof (Česká mysl 1923); Spor o Kanta: K dějinám české filosofie z počátku století (Ruch filosofický 1924); Lindner – eubiotik (Česká mysl 1928); Masaryk – demokratický myslitel (Naše doba 1929/30); Sociální vědy a jejich třídění (Sociální problémy 1931); Sociologický objektivism (Sociální problémy 1932); Filosofie a sociologie v návrhu učebních osnov pro střední školy (Sociální problémy 1934); Aktivism filosofický (Sociální problémy 1935); Metoda a metody v sociálních vědách (Česká mysl 1937); O autonomii vysokoškolské a o svobodě vědy (Sociální problémy 1937); Masaryk sociolog (Sociologie a sociální problémy 1938–39); Nezaměstnanost inteligence, její příčiny a prostředky k její nápravě (Sociologie a sociální problémy 1938–39); Pojem sociálního konsensu u Comta a pojem sociální rovnováhy u Spencera (Sociologie a sociální problémy 1938–39); Rozhledy po filosofii náboženství (Česká mysl 1942); Poslání sociologie (Kruh 1946); Masaryk sociolog (Kruh 1946); Dnešní vesnice očima sociologie (Kruh 1946); Positivism, dialektický materialismus a filosofie (Česká mysl 1947); Demokratism jako Masarykova filosofie Sociologie a sociální problémy 1947); Na okraj Benešovy „Demokracie dnes a zítra“ (Sociologie a sociální problémy 1947); Rozvoj sociologie a vědecké instituce (Sociologie a sociální problémy 1947); Sociologie a plánování (Kruh 1947/48); Několik poznámek k číslu 3/IV 1968 Sociologického časopisu o československé sociologii (Sociologický časopis 1969).
Příspěvky ve sbornících: První období Masarykovy tvorby filosofické a prostředí vídeňské (Masarykův almanach. Akademický spolek, Praha – Vídeň 1925); Sociologické hledisko v Kádnerově filosofii výchovy (Pedagogický sborník na počest šedesátých narozenin Otakara Kádnera. Dědictví Komenského, Praha 1930); Tyršova životní a národní filosofie (Tyršův sborník. ÚNKUČ, Praha 1932); Tyršovy filosofické pokusy (Hanušův sborník. Učená společnost Šafaříkova, Bratislava 1932).
Sborníky: Památce Otakara Kádnera: K 10. výročí jeho úmrtí (ORO, Kladno 1947; spolueditor V. Sklenář).
Edice a překlady: Šimon Gelesius Sušický: Logika (ČAVU, Praha 1926; s obsáhlou úvodní studií); Thomas Hobbes: Základy filosofie státu a společnosti (ČAVU, Praha 1909; překlad spisu De cive s obsáhlou úvodní studií); Harald Höffding: Přehledné dějiny filosofie (ČGU, Praha 1946; 2. vyd. 1947; Král uváděn jako spoluautor); Gustav A. Lindner: Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy – O utajených představách (ČAVU, Praha 1929; s obsáhlou úvodní studií); Gustav A. Lindner: Záhada štěstí: Psychologická zkoumání o lidské blaženosti (ČAVU, Praha 1931); John Locke: Dvě pojednání o vládě (Academia, Praha 1965; 2. vyd. 1992).
Literatura: I. Arnošt Bláha: Dr. J. Král (Sociologická revue 4, 1931: 131); Jiří Cetl: Český pozitivismus: Příspěvek k jedné z tradic českého buržoazního myšlení (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981); J. B. Kozák: Josef Král – 65let (Česká mysl 1947); Václav Lamser: Profesor Král má 85 let (Sociologický časopis 4, 1968, 1: 104); Zdeněk R. Nešpor: Před ¾ stoletím… Kvantifikovaný esej o časopisecké produkci české sociologie před nástupem marxismu a dnes (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 43, 2007, 2: 397–422); Zdeněk R. Nešpor: Znovuzaložení Společnosti pro sociální bádání v 90. letech 20. století (Lidé města 10, 2008, 1: 37–69); Miloslav Petrusek: Co bylo, když sociologie nebyla: Osudy zakázané a zhanobené vědy 1948–1963 (H. Barvíková, ed.: Věda v Československu v letech 1953–1963. Archiv AV ČR, Praha 2000: 35–49); Dušan Prokop: Josef Král – Příspěvek ke kritice objektivismu (Praha 1952); Dušan Prokop: Filosofické a sociologické názory Josefa Krále (Filosofický časopis 7, 1959, 3: 321–349); Dušan Prokop: K jubileu prof. J. Krále (Sociologický časopis 4, 1968, 1: 104–107); Sborník společnosti pro sociální bádání k šedesátinám prof. Josefa Krále (SSB, Praha 1942); Jaroslav Šíma: Kritika a práce. K poměrům v české sociologii (Brno 1940); Jiřina Šiklová: K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his. 4/1968: 13–25); Eduard Urx: Za pravdu a mír (SNPL, Praha 1954).