Komunismus vědecký
komunismus vědecký – základ státní ideol. doktríny a institucionalizovaného marxismu v zemích tzv. reálného socialismu a zároveň v 60. l. účelově vytvořená pedagogická disciplína přednášená na všech východoevrop. univerzitách jako tzv. třetí součást marxismu-leninismu vedle filozofie a polit. ekonomie. Pojem k.v. se až do 60. l. 20. st. prakticky nepoužíval, běžně se mluvilo o vědeckém socialismu jako prakticko-ideol. komponentě marxismu. Pojem věd. socialismus používal F. Engels, aby odlišil Marxovu a svou interpretaci social. ideje od tzv. utop. socialismu fr. a brit., V. I. Lenin později věd. socialismus kanonizoval na jednu ze tří součástí marxismu. Idea ustavení k.v. jako samostatného oboru vznikla na konci 50. l. v Československu v rámci snahy odhistorizovat výuku marxismu, která do té doby spočívala v reprodukci a komentování Dějin VKS(b), které redigoval J. V. Stalin. S pádem Stalinovy autority vznikla možnost vykládat marxismus méně dogmaticky a doktrinálně. Koncepce k.v. tedy měla na jedné straně modernizovat stalinsky deformovaný marxismus, na druhé straně však měla nahradit s-gii a polit. vědu. Z Československa se rozšířila idea k.v. jako pedagogické disciplíny do ostatních zemí vých. bloku včetně SSSR a později se k.v. proměnil ve formalizovaný a institucionalizovaný akademický obor, v jehož rámci se dokonce udílely vědeckopedagogické hodnosti (docent k.v. apod.). Od poloviny 60. l. se v souvislosti s reinstitucionalizací s-gie vedly pro toto období typické diskuse o vztahu k.v. a sociologie. Za poměrně nejracionálnější lze pokládat tehdejší interpretaci k.v. jako vědy o soc. struktuře, organizaci a řízení společnosti v období přechodu od třídně-antagonistické k beztřídní společnosti, protože umožňovala zaštítit empir. výzkumy soc. struktury před ideol. kontrolory. V tomto pojetí byl k.v. po kratinkou dobu dokonce chápán jako marx. s-gie politiky.
V 70. a 80. l. se spolu s recidivami neostalinismu objevilo pojetí k.v. jako obecné teorie výstavby socialismu a komunismu, která má stanovit univerzální zákonitosti přechodného období od kapitalismu ke komunismu. V rámci k.v. vznikla také teorie vývojových stadií socialismu, koncepce tzv. rozvinutého socialismu a zralého socialismu, byly zpracovány desítky studií o znacích a rysech těchto etap apod. Dominantní témata k.v. byla tato: avantgardní role strany, vedoucí úloha děl. třídy, soc. struktura rozvinutého socialismu, social. životní způsob, role tzv. subjektivního faktoru ve výstavbě socialismu a formování social. spol. vědomí. V rámci k.v. a podobně i tzv. vědeckého ateismu bylo provedeno několik zajímavých výzkumů, jako celek však tyto disciplíny sloužily jako nástroje ideol. indoktrinace společnosti a polit. kontroly spol. věd. Centrálním motivem k.v. byla proklamace tzv. věd. důkazu hist. nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a konečného vítězství socialismu. K.v. byl hist. bezprecedentním pokusem povýšit ideol. doktrínu na oficiálně uznanou akademickou disciplínu. Protože k.v. (podobně jako věd. ateismus) byl v odborné i laické veřejnosti značně zkompromitován, byly činěny časté pokusy buď integrovat s-gii do této pseudodisciplíny, nebo naopak ji zařadit do s-gie jak o subdisciplínu.
scientific communism communisme scientifique wissenschaftlicher Kommunismus comunismo scientifico
Literatura: Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě; Lenin, V. I.: Tři zdroje a tři součásti marxismu; Slovník vědeckého komunismu. Praha 1978; Vědecký komunismus. Praha 1979; Základy vedeckého komunizmu. Bratislava 1968.