Psychologismus
psychologismus – široký, vnitřně značně diferencovaný myšlenkový proud přelomu 19. a 20. st., spatřující v psychologii teor. i metodol. základ řešení otázek řady humanitních oborů. Psychologie začala být považována za zákl. spol. vědu díky změnám, ke kterým v ní koncem 19. st. došlo a které byly přirovnávány k dřívějšímu převratu v biologii, vyvolanému Darwinovými objevy. Šlo o tyto změny: 1. konstituující se experimentální psychologie slibovala, že skoncuje s metafyzickými spekulacemi o duši a lidské přirozenosti a nahradí je metodickým pozorováním reálných psych. procesů, které bude stejně přesné jako pozorování přír. věd.; 2. psych. fakty začaly být chápány jako jediná bezprostředně daná realita a zákl. psychol. pojmem se stala zkušenost; 3. člověk začal být pojímán jako subjekt nadaný vůlí a myšlením, nikoli pouze schopností přijímat a spojovat počitky; 4. psychologie vědomí byla nahrazena psychologií nevědomí. Vliv p. v humanitních oborech byl posílen rovněž krizí krajně zjednodušujících naturalistických výkladů společnosti a člověka. P. jako celek vyrůstal z pozitivistické teor. a metodol. základny, i když mezi jeho představiteli jsou i autoři, kteří pozitivisty nebyli. P. ve své době výrazně ovlivnil filozofii, s-gii, historiografii, teorii literatury, jazykovědu, logiku, estetiku i jiné disciplíny.
Podle charakteru kladených otázek a používaných kategorií lze v p. rozlišit tyto hlavní tendence či směry: a) psychologický evolucionismus, navazující na zákl. evolucionistické teze, přesunující však zájem na evoluci psych. stránek spol. organismu (jeho rysy se projevovaly zčásti u B. Kidda, A. Fouillého, N. K. Michajlovského a P. L. Lavrova-Mirova, za hlavní představitele jsou však považováni L. F. Ward a F. H. Giddings); b) instinktivismus; c) Völkerpsychologie; d) teorii nápodoby, která patřila k nejpropracovanějším a nejvlivnějším tendencím p. v s-gii a jejímž tvůrcem a hlavním reprezentantem byl G. Tarde; e) psychologii davu, která teor. reagovala na běžně známou skutečnost, že jedinec obklopený kolektivitou se chová jinak než v osamění. Celkové hodnocení p. v s-gii není snadnou záležitostí, podle J. Szackého proto, že se pod společným názvem skrývá mnoho různých teorií, které projevují různé tendence. Jednou z nich, kterou máme sklon považovat za vlastní p., je hledání nových vysvětlení staré s-gické problematiky využitím zdánlivých nebo skutečných objevů nové psychologie. Druhou tendencí je snaha formulovat novou problematiku na základě zjištění vlivu společnosti na psych. život individua. První případ se někdy ztotožňuje s tzv. psychosociologií jako pokračováním myšlení o společnosti v kategoriích lidské přirozenosti, v druhém případě jde spíše o zárodky sociální psychologie jako nové vědy, zabývající se těmi aspekty chování lidského jedince, které se jeví nevysvětlitelné potud, pokud jsou zkoumány mimo společnost. Na přelomu 19. a 20. st. byly tyto dva druhy zájmů od sebe odlišovány jen zřídka. Zdůrazňovalo se především to, co je spojovalo, a hlavně se stále častěji objevovalo přesvědčení, že se s-gie nemůže obejít bez psychologie, neboť spol. jevy jsou jevy psychickými, tj. intersubjektivními, nejsou objektivní. Soc. psychologie se postupně vyvinula ve zvláštní disciplínu, jejíž výsledky s-gie využívá.
psychologism psychologisme Psychologismus psicologismo
Literatura: Le Bon, G.: (1895) Duše davu. Praha 1946; Szacki, J.: Historia mysli socjologicznej. Warszawa 1981; Tarde, G.: Les lois de l'imitation. Paris 1889.
Viz též heslo psychologismus v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)