Ullrich Zdeněk
Ullrich Zdeněk
v Kosmonosech (okr. Mladá Boleslav)
v Káhiře (Egypt)
Zdeněk Ullrich (autorka jeho životopisu Helena Janišová na základě studia původních pramenů soudí, že se původně jmenoval Zděnek a ve své monografii toto křestní jméno důsledně používá, nicméně v Ullrichových vlastních textech ani v jeho rukopisech se tato verze nevyskytuje) se narodil v rodině lékaře, vystudoval gymnázium v Truhlářské ulici v Praze (1919) a poté právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde také promoval (JUDr. 1924). Současně studoval na fakultě filosofické a v průběhu studií hodně cestoval. Osvojil si několik jazyků (němčinu, francouzštinu, italštinu, angličtinu, z literatury těchto jazykových oblastí hojně a autenticky citoval), absolvoval semestr studií v Berlíně, poté studoval ve Štrasburku, Kolíně nad Rýnem a Paříži (1926–27). Filosofickou fakultu UK absolvoval v roce 1928 a doktorát (PhDr.) ze sociologie a estetiky a filosofie obhájil v roce 1932 na základě disertace Pojem a příčiny revoluce. V letech 1927–40 byl „neplaceným“ asistentem sociologického semináře pražské filosofické fakulty s postupně zvyšovaným stipendiem, po jehož snížení se vzdal jakékoliv odměny (1939). I když byl seminář zpočátku spojen s Břetislavem Foustkou, Ullrich s dalšími členy pražské sociologické školy (O. Machotka, J. Mertl) se od něj po jeho penzionování distancoval a přimkl se k novému řediteli semináře Josefu Královi. Současně pracoval jako úředník Státního úřadu statistického (do roku 1947), kde se stal odborovým radou a později vrchním ministerským komisařem. Toto dlouhodobé působení umožnilo Ullrichovi, aby se dokonale seznámil se soudobou statistikou, kterou potom adekvátně používal ve svých empirických výzkumech. Roku 1937 se na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze habilitoval ze sociologie prostřednictvím své práce o revoluci doplněné o studie o komponentální metodě při studiu venkova, racionalizaci a „sociálním rozboru naší doby“. Ačkoliv tato habilitace byla přijata, její dobová nezvyklost – Ullrich nepředložil žádný monografický spis – byla jeho odpůrci a kritiky pražské sociologické školy (E. Chalupný, J. Šíma) napadána.
K univerzitní výuce se Ullrich vrátil po znovuotevření českých vysokých škol (1945), roku 1947 byl se zpětnou platností k roku 1946 jmenován profesorem sociologie na Vysoké škole politické a sociální v Praze (současně ukončil svoji práci ve statistickém úřadě). Po 25. únoru 1948 byl jedním z prvních, kdo obdržel zákaz vstupu do budovy filosofické fakulty, a 3. března byl z rozhodnutí akčního výboru zbaven práva přednášení (o dva dny později mu byla odňata venia legendi i pro VŠPS). Ullrich se vrátil do Státního úřadu statistického, v září 1948 však spolu s manželkou a dcerou emigroval do Německa. Po několika letech nejistoty, kdy nemohl získat odpovídající akademické uplatnění, přijal místo ředitele nově zřízeného Ústavu pro sociologii a sociální vědy na univerzitě v Alexandrii (Egypt), záhy však onemocněl nezjištěnou (a také pozdě diagnostikovanou) tropickou chorobou, na niž zemřel.
Ullrichovo sociologické dílo má dvě poměrně jasně vyhraněné roviny: teoretickou a výzkumně-empirickou. Zatímco v první rovině pracoval samostatně opíraje se o obrovský materiál zejména zahraniční literatury, ve druhém případě spolupracoval se svými kolegy z okruhu pražské sociologické školy a jejich činnost namnoze řídil. V roce 1928 vydal Ullrich spolu se svým trvalým spolupracovníkem Otakarem Machotkou dvě práce: Společnosti ve světě zvířat a Sociologie v moderním životě. Zatímco první text je nepochybně anachronický a nevyvolal vcelku právem žádný větší ohlas, druhá studie naopak byla přijata se zájmem až příliš velkým (zde také došlo k prvnímu rozkolu mezi Břetislavem Foustkou a Masarykovou sociologickou společností – Foustka prý rozhodl o vydání studie „svých mladých spolupracovníků“ bez vědomí a souhlasu Bláhova, Chalupného a snad i Škrachova). Práce je přitom „výzvou a vysvětlením“ – výzvou k tomu, aby se sociologie z „módní vědy“ stala solidní akademickou disciplínou, a vysvětlením toho, co sociologie je. Studie podává nástin vývoje sociologie, současného stavu věcného a institucionálního, praktických a vědeckých aplikací sociologie a formulaci „úkolů sociologie u nás“. Poněkud platonicky zní dnes odvolání na Ferdinanda Tönniese: „Sociologie je vědou státníka, ne-li ještě státníka dneška, tedy bez odporu státníka zítřka.“ Aktuálně zněly naopak výzvy ke vzniku „sociologie novin a novinářství“ či k veřejně aktivním činitelům, kteří se podle Machotky s Ullrichem bez sociologie mohli jen stěží obejít.
Studie o sociální struktuře dneška (Sociální problémy, 1934) je zajímavá již expozicí: Ullrich své úvahy otevíral rozborem fašismu (spíše nacionálního socialismu), který pokládal – v té době v podstatě v souladu s ostatními autory – za produkt ambivalentního postavení a zejména nejistoty středního stavu. Výčet charakteristik proměn sociální struktury je dodnes zajímavý svou pozoruhodnou anticipací několika vývojových trendů. Ullrich předpokládal (1.) zvolnění tempa industrializace v tradičním smyslu (a tedy i růstu „proletariátu“), (2.) početní růst „kancelářských zaměstnanců“, (3.) vzrůst počtu osob závislých (na státu, charitě atd.) a ubýváni samostatně činných, (4.) růst ingerence státu do velkých sociálních kolektivit, (5.) všeobecné politické zrovnoprávnění nejen formální, ale i faktické, (6.) rostoucí hustotu organizační sítě společnosti, (7.) vytvoření masové kultury a jednotného životního stylu. Ullrich vskutku jasnozřivě viděl zejména proměny v sociální struktuře, jež měly vést až ke vzniku „masové kultury“ (pojem byl v této době v sociologii téměř novotvarem) a k proměnám životního stylu. K tématu „masové kultury“ se vrátil ještě v souvislosti s druhou republikou a počátkem protektorátu, když konstatoval, že masová kultura je potřebná, nemá-li se „obyčejný člověk a zejména dělník stát kulturním vyděděncem“. Ačkoliv nebyl adorantem pokleslé literatury a dramatu či filmu, nebyl ani kulturním elitářem, čímž pozoruhodně inicioval spor, který se u nás pochopitelně nerozvinul, ale který se stal jedním z centrálních témat světové sociologie 70. a 80. let 20. století (nejen u Adorna).
Změnami sociální struktury se Ullrich zabýval také ve studiích věnovaných sociálnímu vzestupu a roli dědičnosti (Statistický obzor, 1940). Ačkoliv o dědičnosti se v nich dozvídáme poskrovnu, je nutné ocenit subtilnost, s níž se Ullrich vymezoval zejména (ale nejen) vůči Paretovi: průnik členů nižších vrstev do „sociálních elit“ podle něj nebyl procesem „výměny či cirkulace elit“, jak předpokládal Pareto, ale prostou, protože nutnou obměnou tam, kde daná elita neměla vlastní zdroje. Nedostatek těchto zdrojů již tehdy vysvětloval nízkou porodností vyšších vrstev, ale opatrně dodával, že o stavu a posunech středních tříd „nemá dostatek dat“. Trvalým předmětem jeho zájmu byly rovněž otázky sociální revoluce a války. Přednášel i psal na tato témata se znalostí soudobé literatury, která je opravdu udivující. Opíral se (kriticky) o Sorokina, ale komentoval také Jana Slavíka, slavný spis Malapartův o tom, jak se dělají státní převraty, psal i o Trockého pojetí revoluce. Jeho základní tezí bylo ovšem to, že revoluce 20. století nelze nadále poměřovat modelem revolucí 19. století – i bolševická revoluce přes vnější podobnosti (jakobínství, stalinský thermidor) nebyla pochopitelná z „cyklu“ velké revoluce francouzské. V několika textech se vymezil vůči Uhlířovi, Rádlovi (nikoliv vůči Masarykovi, zde absentuje stanovisko) a napsal také cenný doslov k malé práci francouzského sociologa Wormse, který je dnes pozapomenut (1928): „Wormsova brožura jeví se nám jako dějiny, bystrá kritika, pokus o smíření různých sociologických teorií – jako taková má svou cenu“. Ullrich přesně vystihl, že Wormsova malá studie nebyla vlastně rozborem společnosti, „není syntézou faktů“, ale „jednotlivých filosofických i sociologických teorií“. Ostatně podobné ambice měl i mnohonásobně větší překlad proslulé knihy Pitirima Sorokina Sociologické nauky přítomnosti (1936), která byla ve své době nedocenitelnou příručkou dějin sociologie, jakkoliv dnes se na některá klasifikační hlediska Sorokinova díváme pochopitelně s odstupem. Sorokinova kniha byla nadto opatřena třemi dodatky: rozsáhlým a ve své době jedinečným výkladem o vývoji sociální psychologie, kde byla mj. svrchovaně aktuální pozornost věnována sociální psychologii davu a masy. Druhým dodatkem byla (Sorokinem zcela pominutá) sociologie Maxe Webera, vyložená stručně, ale přesně a přesvědčivě. Třetí dodatek se pak týkal vývoje české sociologie, kde mj. čteme také obezřetné, ale věcné stanovisko k Masarykovi: nikdy nepodal sociologický systém, těžiště jeho díla je v jeho monografiích – ale v tom byla podle Ullricha jeho zásluha: „Proto nebyla česká sociologie nikdy vázána na určité poučky, které by byly příteží její práce.“ Jakkoliv ocenil Masarykovo úsilí o diagnózu moderní doby i jeho studie o „filosofii národa českého a ruského“, pokládál je za příliš „spjaté s normativním a ideologickým způsobem jeho myšlení“. Do téhož kontextu, totiž Ullrichovy potřeby seznamovat českou veřejnost s klasickou i soudobou sociologií, patří také překlad slavné knihy Gustava Le Bona Psychologie davu (1946, v tiráži 1947). V tomtéž roce ještě vydal první svazek své monografie Osvobození práce, která zůstala nedokončena – dílo zůstal uzavřeno výkladem osvícenství. Šlo o osobitý, dnes unikátní příspěvek k ustavení historické sociologie, aniž se o ní tehdy cokoliv proklamovalo.
Z období Ullrichova působení na Vysoké škole politické a sociální v Praze existují tři svazky jeho přednášek – dva tištěné „podle rukopisu“, třetí „podle záznamů posluchačů“ (1947). První dva svazky jsou věnovány výkladu předmětu sociologie, vývoji jejích forem a proměn, vztahu k ostatním vědám atd. a představují vcelku standardní úvod do sociologie. Třetí svazek (cyklostylovaný, první dva byly tištěné) je ovšem mnohem zajímavější – je výkladem „sociální dynamiky“, kde Ullrich s dokonalou znalostí dobové i starší literatury vysvětloval pojmy pokroku, cyklické teorie vývoje a zejména teorii revolucí a teorii sociální mobility. Odkazoval přitom mj. i na své empirické studie a na práce chicagské školy. Není divu, že přednášky Ullrichovy byly hojně navštěvovány, a ačkoliv byly podle záznamu důsledně apolitické (ve vztahu k „současnosti“), asi nutně vyvolávaly nechuť ze strany marxistických „novovzdělanců“.
Ullrichova práce empirická je pozoruhodná obezřetností, s níž autor přistupoval jak k metodologii („užití metod je nejnebezpečnějším problémem při postupu poznávání sociálních skutečností“), tak k vlastnímu empirickému materiálu. V souvislosti s prací na empirických výzkumech Ullrich rozpracoval jako jakousi osobitou „metametodologii“ to, co označil termínem komponentální analýza, jež se měla stát (ne vždy se stala) metodologickou bází prováděných šetření. Podstata komponentální analýzy vycházela z kritiky tří předpokladů, s nimiž soudobá sociologie ne zcela oprávněně pracovala: (1.) nerespektovala Durkheimův důraz na to, že sociologie nesmí pracovat s pojmy běžného jazyka jako pojmy vědeckými; (2.) své definice autoři zaváděli většinou jednostranně, bez ohledu na to, co již bylo učiněno; a (3.) vytvářeli „primitivní typy“, tj. takové „vzorce“ sociálních struktur a jednání, které jako by byly univerzálně platné, protože odvozené z dosavadního dějinného vývoje. Proti tomu stavěl Ullrich svou komponentální analýzu, jejíž výklad je verbálně sice složitý, ale věcně jde zhruba o toto: „Komponentální analýza rozkládá charaktertistiky jednotlivých sociálních typů v jevy jednotné, z nichž celky a) jako spolupříčiny tyto jevy skládají (a to na různé úrovni obecnosti, od nejvyšší k nízkým) a b) jako činitele zpětně skládají typy větší.“ Jinými slovy – složité sociální skutečnosti nutno rozložit na jednoduché komponenty a zkoumat, jak ony opět skládají plynulé typy větší či menší obecnosti (Josef Král). Komponentální metoda má podle Ullricha řadu předností. Především umožňovala ukázat „větší jev“ (rozložený na komponenty) z různých hledisek, nikoliv jednostranně, umožňovala tedy to, co sociologii chybělo pluralitu pohledů. Dále – komponenty podle míry své podobnosti či „příbuznosti“ vytvářely komponentální sítě, jež umožňovaly porozumět vzájemným vztahům a souvislostem sociálních jevů. A konečně komponentální analýza vylučovala tvorbu „primitivních typů“ – pojmy sedlák, venkov, vesnice byly bez komponentální analýzy hluchá a prázdná slova, podobně také industrializace, modernizace či „vliv města na okolí“. Ačkoliv Ullrich sám metodu používal, nakonec se nestala součástí metodologického arzenálu pražské sociologické školy, třebaže šlo o nesporně originální a nápaditý příspěvek k modernímu výzkumu.
Ullrich vesměs vedl výzkumy pražské sociologické školy, které tematicky zahrnovaly výzkum středoškolských profesorů (1934), kde je mj. zajímavá komparace postavení i odborné orientace mužů a žen, výzkum poměšťování pražského okolí (1936, s přispěním Rockefellerovy nadace), v němž byly sledovány např. proměny sousedských vztahů a životního stylu, a konečně výzkum sociálně potřebných rodin (tento výzkum vedl O. Machotka). Kromě toho byl připraven výzkum původu aspirantů důstojnické školy v Hranicích ad. Do dějin české empirické sociologie města trvale vstoupil výzkum poměšťování pražského okolí (knižně něm. 1938), který byl uveden historickou studií o vývoji vybraných oblastí. Jako přirozený ukazatel poměšťování se ukázala podoba a proměny zástavby, potom byla analyzována proměna venkovských sídel v „městská“, vznik nových obytných prostorů. Při výzkumu obyvatel (hustoty, osídlení, zalidnění) sice řada dat chyběla (nebyla ani v oficiálních statistikách), nakonec se ale dospělo k přesvědčivým zjištěním, že v desetiletí cca 1920–30 došlo k poklesu lidí pracujících v zemědělství z 38,7 % na 21 %, počty zaměstnanců v obchodu vzrostly na 4,5 %, v průmyslu o 7 % atd. Ačkoliv dnes tato čísla mnoho nevypovídají, je třeba si uvědomit, že proces poměšťování byl radikálním zásahem do dosavadního způsobu života obyvatel, že nastal „stav až jakéhosi chaosu“ (Janišová), zejména proto, že se náhle střetly dva odlišné životní styly a že se zásadně změnily sousedské vztahy. Výzkum byl proveden na principu zónování – lokality byly rozděleny do čtyř zón, podle znaků, které je sdružovaly nebo odlišovaly jako urbanistické celky. Pozoruhodné je, že náš nejvýznamnější sociolog města Jiří Musil je přesvědčen (a dokládá to), že tato „zónace“ funguje odnes. Svědčí to nejen o tom, jakými cestami se vývoj ubíral, ale především o kvalitě metodologické práce týmu. Poznamenejme, že výzkum sociálně potřebných rodin provedený dříve (1931) je zase až zarážející tím, že se podařilo vytvořit soubor zahrnující 13 679 rodin. Popis jejich nuzného života by v lecčems asi korigoval příliš idealistické vize o sociálních poměrech první republiky – zejména o postavení marginalizovaných vrstev.
Tematika i způsob zpracování těchto výzkumů dokládají přinejmenším dvě věci: autoři se nevyhýbali sociálně závažným, palčivým a bolestným tématům, a zpracovávali je za použití v té době nemodernějších metod. Ullrichovy i Machotkovy zásluhy o rozvoj metodologie české sociologie nebyly v důsledcích násilných kataklysmatů let 1939 a 1948 plně doceněny.
Knihy: Společnosti ve světě zvířat (Orbis, Praha 1928; spoluautor O. Machotka); Sociologie v moderním životě: Směry, organisace, úkoly (Orbis, Praha 1928; spoluautor O. Machotka); Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930 III. (Státní úřad statistický, Praha 1937); Soziologische Studien zur Verstädterung der Prager Umgebung (Soziologie und Soziale Probleme, Prag 1938; s kolektivem; česky zkráceně jako Nástin sociologické analysy pražského okolí. VŠPS, Praha 1948); Osvobození práce: Sociologický rozbor názorů na práci (L. J. Peroutka, Praha 1947).
Studie: Statistika kolektivních smluv – racionalisace z vědeckého hlediska (Statistický věstník 1920); Směry a proudy ve francouzské sociologii po válce (Česká mysl 1928); Sociologie a sociální vědy (Parlament 1928–29; spoluautor O. Machotka); H. C. Cooley a L. T. Hobhouse (Česká mysl 1929); Statistika a sociologie (Statistický věstník 1929); Přehled sociologie mimofrancouzské (Revue internationale de sociologie 1930); Statistický výklad společenského života (Parlament 1930); Statistika a výklad společenského života (Statistický věstník 1930); La doctrine et l‘enseignement de la sociologie hors de la France (Revue internationale de sociologie 1930); Příspěvek k sociologii evropské mládeže (Parlament 1930); Sociologické předpoklady naší hospodářské budoucnosti (Parlament 1931); Naše emigrace do Svazu sovětských socialistických republik (Sociální problémy 1932); Komponentální metoda a studium venkova (Sociální problémy 1932); Moderní revoluce a dnešní krise (Moderní stát 1933); Sociální struktura dneška (Sociální problémy 1934); Sociologický výzkum středoškolských profesorů (Střední škola 1934); Sociologické výzkumy skupiny Sociálních problémů (Sociální problémy 1937); K problému sociálního vzestupu a dědičnosti povolání (Sociální problémy 1938–39); Studijní osudy a dědění povolání u abiturientů středních škol (Statistický obzor 1940); Základní rysy stavu středoškolských profesorů (Statistický obzor 1940); Comment juger la sociologie contemporainde (Revue internationale de la sociologie 1941); K problému vymezení národa (Sociální problémy 1947).
Příspěvky ve sbornících: René Worms: život a dílo (R. Worms: Úvod do studia lidské společnosti. Orbis, Praha 1928); Racionalisace z hlediska sociologie (Racionalisace vědecké organisace a otázka sociální. Praha 1930).
Literatura: Helena Janišová: Zděnek Ullrich (Sociologické nakladatelství, Praha 1997); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011).
Zdeněk Ullrich je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.