Kultura a osobnost
kultura a osobnost – doslovný čes. překlad názvu etnopsychol. orientované školy am. kult. antropologie zabývající se studiem vztahu osobnosti a kultury v různých společnostech. Výzkumy školy o. a k. jsou úzce spjaty s konfiguracionismem. Představitele obou směrů spojovala zejm. snaha porozumět, popsat a vysvětlit chování a prožívání člověka jako tvůrce a zároveň produkt vlastní kultury. Vycházeli z předpokladu izomorfie osobnosti a kultury. V centru jejich zájmů bylo proto studium procesů socializace a enkulturace. Problematiku vztahů o. a k. anticipovali ve svých pracích již v průběhu 20. l. 20. st. F. Boas, E. Sapir, A. A. Goldenweiser aj. Bezprostředním stimulem k soustavnému studiu tohoto tématu byla polemika o roli genetické a kult. determinace lidského chování. Antropologové Boasovy školy stojící na pozicích kulturního determinismu v tomto sporu ostře vystupovali proti eugenikům, podle nichž lidské vlastnosti a vzory chování jsou primárně určovány dědičností. O vítězství zastánců kult. determinismu se nejvýrazněji zasloužila Boasova žákyně M. Meadová, která svými výzkumy domorodých kultur v Tichomoří zpochybnila argumenty eugeniků, neboť prokázala rozhodující vliv výchovy na formování osobnosti. Od 30. l. můžeme sledovat nárůst empir. komparativně orientovaných výzkumů, zabývajících se stanovením vztahu mezi technikami výchovy a typy dospělých osobností. Charakteristickým rysem těchto studií je snaha o integraci antropol., psychol. a s-gických metod.
K dalšímu rozvoji výzkumů o. a k. ve 30. a 40. l. přispěl zejm. R. Linton. Centrálními kategoriemi jeho teorie člověka a kultury se staly pojmy bazální osobnost, status a role. Podle Lintona se v žádné společnosti jednotlivec neučí a nepřijímá celou kult. tradici, ale jeho účast je omezena na chování, které odpovídá určité skupině statusů, jež člověk v soc. systému zaujímá, a rolí, které hraje v průběhu svého života. Společnost a soc. skupiny přitom vyžadují, aby každý jednotlivec v rámci svých spol. pozic plnil určité role a choval se v souladu s právy a povinnostmi, které vyplývají z jeho statusů. Ty získává člověk již od raného dětství na základě svého pohlaví, soc. příslušnosti rodiny atd., později se rozvíjejí a utvářejí prostřednictvím povolání, pozice v rodině, soc. skupině vrstevníků apod. Některé charakteristiky jsou vrozené (pohlaví), jiné připsané (věk) nebo získané (spol. prestiž). Podle Lintona si určité kulturní prvky (kult. univerza) osvojují v procesu socializace všichni členové společnosti. Tak se formuje tzv. bazální osobnost (basic personality), tj. určité, všemi sdílené osobnostní jádro, které obsahuje typické vlastnosti a podstatné hodnoty dané kultury. Z něho vyrůstá konkrétní osobnost a její status, tedy charakteristiky vyplývající z pozic, které člověk v soc. systému zaujímá, a rolí, jež ve společnosti hraje. Každá společnost má svůj vlastní typ zákl. osobnosti a svoji vlastní škálu osobností statutárních, které vymezují příslušné role, postoje, hodnoty a vzory chování. Podobným směrem byly zaměřeny také výzkumy Lintonových spolupracovníků A. Kardinera a C. DuBoisové. Podobně jako Linton dospěl Kardiner k názoru, že v každé společnosti je možné izolovat určitou osobnostní konfiguraci, která je sdílena většinou členů společnosti jako výsledek společných zkušeností z dětství. Existenci této „basic personality structure“ (zákl. osobnostní struktury) potvrdila svými výzkumy alorské kultury také C. DuBoisová, která navrhla, aby tento statist. nejčetnější soubor typických osobnostních rysů určité kultury byl označován jako modální osobnost (modal personality).
Ve 30. a 40. l. byly antropol. výzkumy o. a k. výrazně ovlivněny neofreudistickou linií (G. Róheim, A. Kardiner, W. La Barre, J. J. Honigmann, E. H. Erikson aj.). Vedle psychoanalýzy do antropologie rychle pronikaly i metody neobehavioristické psychologie. Zásady Hullovy a Skinnerovy teorie učení uplatnili v antropol. výzkumech J. W. M. Whiting, G. P. Murdock, J. Ph. Gillin aj. Velké naděje byly také vkládány do využití projektivních testů jako kvalit. nové metody studia osobnosti v různých kulturách. K dalšímu rozvoji výzkumů zákl. osobnostní struktury a jejího utváření výchovou v dětství došlo v průběhu 2. svět. války a po ní, kdy se hledaly odpovědi na otázky, zda lze identifikovat a systematicky studovat tzv. národní charakter. K rozpracování tohoto směru o. a k. přispěli M. Meadová, C. K. M. Kluckhohn, G. E. Gorer, F. L. K. Hsu, W. L. Warner aj. Výzkumy o. a k. vlastně nikdy nepředstavovaly jednolitou školu, ale reprezentovaly různé zájmy, spjaté společnou výzk. orientací. Na tento fakt reagovali někteří antropologové návrhem rozvíjet tyto výzkumy v rámci nové antropol. disciplíny psychologické antropologie. Od 60. l. však byly tradiční přístupy ke studiu o. a k. postupně revidovány. Antropologové si stále více uvědomují, že projekční testy odrážejí spíše určité rozčlenění kult. kategorií a modelů vnímání než nějaký standardní typ osobnosti. Pod vlivem L. Festingerovy teorie kognitivní disonance, prací A. F. C. Wallace aj. se postupně přesouvá těžiště zájmů ke studiu vztahu osobnosti, poznání a myšlení. Někteří autoři mluví přímo o vzniku nového směru, který klade důraz na studium vztahů jazyka, kognitivních procesů a kultury (viz antropologie kognitivní, etnověda, etnosémantika).
culture and personality culture et personnalité Kultur und Persönlichkeit cultura e personalità
Literatura: Hsu, F.L. K.: Psychological Anthropology; Approach to Culture and Personality. Homewood 1961; Kardiner, A.: The Individual and his Society. New York 1939; Linton, R.: The Study of Man. New York 1936; Mach, Z.: Kultura i osobowość w antropologii amerykańskiej. Warszawa 1989; Mead, M.: Comming of Age in Samoa. New York 1928; Wallace, A. F. C.: Culture and Personality. New York 1971.