Sociobiologie
sociobiologie – relativně nová vědní disciplína, nejednoznačně zařazovaná dílem do s-gie (jako specif. sociologické paradigma), dílem do biologie, iniciovaná entomologem Harvardské univerzity Edwardem O. Wilsonem v jeho knize Sociobiology: The New Synthesis (1975) a jím vymezená jako systematické studium biol. báze všech forem soc. chování včetně chování sexuálního a vztahu rodiče – potomci u všech druhů organismů. S. vychází z etologie, ekologie, srovnávací psychologie a z genetiky a všechny tyto disciplíny se snaží v navrhované nové syntéze integrovat. Tento biologický imperialismus vyvolal bouřlivou reakci u řady biologů, umírněnou a věcnou reakci u některých etologů (např. u Eibl-Eibesfelda, který reagoval vydáním studie Human Ethology, Concepts and Implications for Science of Man, 1979, v níž dokazuje, že všechno nové v s. je dávno obsaženo v moderní etologii) a celá koncepce rozporný ohlas u některých sociologů. S. se jako každé nové paradigma chtěla radikálně oddělit od dosavadní s-gické tradice, a proto prohlásila s-gii za retardovanou vědu z několika důvodů: 1. je antiredukcionistická (nepochopila význam explanací soc. chování na nižší než soc. úrovni); 2. je teleologická (trvá na předpokladu cílové orientace lidského chování a jeho neomezené plasticity); 3. má silné antievolucionistické předsudky; 4. příliš důvěřuje statist. analýze agregovaných dat, která jsou zcela vzdálena reálnému chování; 5. absolutizuje vlastní orientaci na verbální a symbolické chování (Lee Ellis, Van den Berghe aj.). Zákl. rozdíl mezi tradiční s-gií a s. spočívá v tom, že pro s-gii platí schéma:
prostředí → racionálně cílové rozhodování → sociální chování,
zatímco pro s. platí schéma:
(prostředí + geny) → neurochemické faktory → sociální chování.
Aktivní osvojování vnějších vlivů, tedy soc. učení, s. chápe jako čistě biochemický proces.
Zákl. s-gicky relevantní tezí s. je tvrzení, že soc. chování je produktem genetické determinace a prostředí, že je výsledkem dlouhé biol. evoluce lidského druhu a bez pochopení této evoluce je nesrozumitelné. Podle s. nejde ovšem o žádný čistý biol. determinismus, ale o: a) konstatování komplexní interakce biol. predispozic (genů) a vnějšího prostředí, b) snahu přesně vymezit determinaci preferenčního přístupu ke zdrojům (hierarchie přístupu ke zdrojům včetně práce a sexuálního partnera je totiž relativně stabilní, a proto je třeba příčiny této stability pochopit), c) stanovení nikoliv genetických determinant soc. chování, ale spíše o určení jeho biol. limitů (které druhy soc. chování nejsou možné a jaká je míra pravděpodobnosti výskytu určitých druhů chování). Člověk je v sociobiol. pojetí zvláštním druhem primáta, který produkuje kulturu (R. C. Fox), který je navíc na rozdíl od ostatních živočichů stejně tak teritoriální jako hierarchický. Teritorialitou se rozumí obrana relativně fixovaného prostoru proti jeho obsazení nebo užívání jiným členem téhož druhu, hierarchizací se rozumí zmíněný řád v přístupu a distribuci zdrojů. Z těchto dvou u člověka silně vyvinutých vlastností se odvozuje zvýšená lidská agresivita (homo agresoris), která je umocňována také tím, že na rozdíl od ostatních živočichů člověk neustále zmnožuje své potřeby.
Zákl. tématy s. jsou podle D. Barashe a čes. znalce s. Eduarda Bakaláře: 1. altruismus pojatý jako vzájemné, reciproční chování; 2. strategie prostorové orientace, teritoriální i soc.; 3. výběr partnera; 4. rozdíl mezi mužem a ženou (samcem a samicí) v reprodukční strategii; 5. konflikt mezi rodiči a potomstvem; 6. rodičovské chování; 7. strategie agresivní soutěže; 8. etnocentrismus; 9) rituály; 10.) dědičnost jako centrální, svorníkové téma. Klasický problém biol. evolucionismu, totiž kdo je nositelem přirozeného výběru, zda druh nebo individuum, řeší s. tím, že tvrdí, že je jím gen, protože klíčovou otázkou s. je to, jakým způsobem určité druhy chování přispívají k reprodukční zdatnosti (fitness) organismu či genů, jež toto chování regulují. Ukazateli reprodukční zdatnosti patří větší pravděpodobnost přežití, delší život, zplození a zabezpečení většího počtu potomků atd. Velkou pozornost věnuje s. problému sociogeneze a zejm. evoluce lidského druhu. Proti jednostrannému kulturologického pojetí evoluce zavádí s. koncept tzv. koevoluční teorie: evoluční proces lidského druhu je koevolucí genů a kultury, přičemž geny jsou s kulturou spojeny velmi jemně, což umožňuje respektovat jak tvořivost a svobodnou aktivitu lidského ducha, tak reálnou diverzitu kultur jím vytvořených. E. O. Wilson a Ch. J. Lumsden zavedli pojem tzv. epigenetických pravidel, která určují a řídí vývoj lidského rozumu: epigenetická pravidla jsou pravidelnosti v epigenezi (epigeneze je vývoj na podkladě genů, na jehož průběh a konečný výsledek mají vliv vnější činitele), které vedou vývoj anatomických, fyziologických, poznávacích a behaviorálních znaků určitým směrem. Genetická evoluce je přenosem genetické informace, kult. evoluce přenosem kult. informace (jednotkou přenosu kult. informace je kulturgen jako zákl. jednotka kultury). Kromě toho se zavádí pojem „mentifaktu“ jako mentálního konstruktu, který má malý nebo žádný vztah k realitě. Zákl. složkami vývoje kultury jsou pak: a) jednoduché učení se (learning), b) nápodoba (imitation), c) vyučování (teaching), d) reifikace (proces, jímž jsou nejasně vnímané a relativně obtížně mentálně uchopitelné objekty a jevy převedeny do konkrétní podoby, zjednodušeny a pojmenovány slovy nebo označeny symboly, tedy způsobilost převést realitu do symbolické a abstraktní formy). Jednotlivé evoluční stupně se od sebe liší přítomností či nepřítomností těchto čtyř zákl. elementů vývoje: 1. akulturní stadium I (žádná z forem); 2. akulturní stadium II (učení se, na obou těchto vývojových fázích se nachází asi 1 milion živočišných druhů); 3. protokulturní stadium I (učení se a nápodoba, asi 8 600 druhů ptáků a 3 200 druhů savců); 4. protokulturní stadium II (učení se, nápodoba a učení, asi 7 druhů vlků a psů, jeden druh lva, oba druhy slonů a 11 druhů antropoidních opic); 5. eukulturní stadium (všechny čtyři elementy a člověk). Kultura je v s. úhrnem kulturgenů, které se přenášejí genetickou transmisí živočišných druhů. S. volá rovněž po zásadním přehodnocení našeho dosavadního pojetí etiky, protože ve světle sociobiol. poznatků dostávají morální kategorie nový smysl a do jisté míry i nový obsah.
Vznik s. a její silný vliv v s-gii nebyl náhodný. Byl reakcí na jednostranný obrat od scientismu k interpretativnímu paradigmatu (viz sociologie interpretativní) a současně vyústěním dlouhodobého zájmu biologů o soc. život živočichů a o srovnávací studia chování subhumánních živočichů a člověka (R. Ardrey, D. Morris, L. Tiger, R. C. Fox aj.). Potřeba integrovat biol. vědění do s-gie a překonat jednostrannost paradigmatu lidské výlučnosti je vcelku nepochybná, není pouze jisté, zda návrh učiněný Wilsonem a dalšími stoupenci s. je úplně optimální variantou. Jeho snad nejostřejší kritiku podal Marshall Sahlins v práci Uses and Abuses of Biology (1976), s-gickou kritikou s. se zabývali mj. G. C. Homans a G. E. Lenski. Byly učiněny mnohé pokusy s. skandalizovat jako rasismus a jako nejkrajnější apologetiku daného statu quo (je-li biol. determinace soc. chování tak silná, nemá smysl uvažovat o jakékoliv plánované změně, protože nutně narazí na biol. hranice). V každém případě dnes s. reprezentuje nejzávažnější variantu scientismu v soudobé svět. s-gii. Je příznačné, že na vznik s. prakticky nereagoval nikdo z čes. sociologů (s drobnou časopiseckou výjimkou Kamarýta a Steindla), na rozdíl od pol. sociologů (B. Szacká, A. Urbanek aj.) a rus. sociologů (Satdinovová, V. L. Komarov aj.).
sociobiology sociobiologie Soziobiologie sociobiologia
Literatura: Barash, D.: Sociobiology: The Whispering Within. New York 1979; Człowiek, zwierze społeczne. Warszawa 1991; Dawkins, R.: The Selfish Gene. Oxford 1982; Lumsden, Ch. J. – Wilson, E. O.: Genes, Mind and Culture. The Coevolutionary Process. Cambridge, Mass. 1981; Lumsden, Ch. J. – Wilson, O.: Promethean Fire. Cambridge, Mass. 1983; Veuille, M.: La sociobiologie. Paris 1986; Wade, N.: Sociobiology: Troubled Birth for New Discipline. Science, 191, 1976; Wilson, E. O.: (1978) O lidské přirozenosti. Praha 1993; Wilson, E. O.: Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge, Mass. 1975.
Časopisy: The American Sociologist, 12, 1977, č. 2 (rozsáhlá diskuse o sociobiologii).
Viz též heslo společnost komerční v Petruskových Společnostech (2006)