Společnost postindustriální (PSpol)

Verze z 21. 9. 2020, 07:17, kterou vytvořil imported>Admin
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Společnost postindustriální

Vyprávět či rekonstruovat historii termínu je obvykle nejen nudné, ale nezřídka věcně nadbytečné: termín buď má nebo nemá věcnou relevanci, buď je nebo není aktuálně funkční, buď je nebo není použitelný k porozumění či vysvětlení aktuálních (nebo minulých) sociálních jevů či procesů. A přece je nutno u pojmu postindustriální společnost učinit výjimku, která je dána tím, že pojem, který se jeví jako poměrně nový (a on skutečně znamená novou etapu ve vývoji sociologického myšlení), má svou nikoliv nezajímavou prehistorii. Ačkoliv Arthur Joseph Penty, jemuž se pojem postindustrialismus obvykle nejčastěji připisuje (v práci Old Worlds for New: A Study of Post-Industrial State z roku 1917 a poté Post-Industrialism z roku 1922), odkazoval na svého předchůdce A. Coomaraswamyho (1914), relativně rozpracovanou teorii či spíše vizi postindustriální společnosti nalezneme právě u něho, nikoliv u jeho předchůdce. Paradoxem je ovšem to, že Penty jako stoupenec „guildového socialismu“ viděl v industriální společnosti krajní nakupení vnitřních socioekonomických rozporů (v tom měl pravdu), jež je možné řešit jen přechodem k novému řádu (v tom byl „socialista“). Tento Pentyho „postindustriální řád“ nese mnohé znaky ideálního sice, ale krajně tradicionalistického společenství založeného na polodomácké, v podstatě modernizované cechovní výrobě (dějinám a struktuře cechovní výroby věnoval Penty několik významných historických publikací; problémem cechovního zřízení zejména ve vztahu k městskému osídlování se zabýval v podstatě v téže době také Max Weber).

A tak se zdá být průkazné, že prvenství náleží Davidu Riesmanovi, který v článku z roku 1958 termín poprvé použil v „novodobém významu“. Co spojuje Pentyho a Riesmana, je jediný obecný znak, že totiž ani Penty ani Riesman v postindustriální společnosti neviděli ani tak novou vývojovou etapu jako spíše cosi nového, rodícího se ve srovnání se starým a překonaným. Do roku 1973, kdy vyšla proslulá kniha Daniela Bella The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting, byl termín ještě několikrát použit – například Theodorem Roszakem v kontextu kritiky technokracie a zejména Alainem Tourainem (1969), v neposlední řadě s podobnými kulturními akcenty jako u Roszaka K. Tominagou (Post-Industrial Society and Cultural Diversity, 1971) a ještě dalšími autory. Významným a pro Bella nejpodstatnějším impulsem však byla teorie industriální společnosti, kterou rozpracoval Raymond Aron.

Teorie postindustriální společnosti je z mnoha důvodů pozoruhodná – jednak jako teorie, jednak jako osobitý přístup k novým sociálním faktům, které poprvé systematicky uvádí do vzájemných souvislostí a nově jim přisuzuje sociální roli v širším socioekonomickém kontextu. Teorie postindustriální společnosti je tedy výrazně makrostrukturální teorií, která uzavírá (aniž na ně přímo navazuje) díla posledních „velkých teoretiků 20. století“, jako byli Parsons, Sorokin či Gurvitch. Které osobité znaky ale Bellova teorie vykazuje, že se právě v jeho podání stala nejen dočasnou módou, ale trvalou součástí jakéhokoliv teoretizování o věcech současných? Bellova teorie je především jedinou sociologickou „velkou teorií“, která je vcelku obecně akceptována: výhrady jsou partikulární, naopak každá partikulární teorie potřebuje koncept postindustriální společnosti jako pojem zastřešující. Bellova teorie není agresivní, není radikálně polemická, i když leckterý nesouhlas je formulován příkře, ale věcně; základní východisko Bellovo je totiž pozitivní, nikoliv kritické: „Koncepce postindustriální společnosti, která vychází z teorie Raymonda Arona, není pouze jakýmsi schematickým výčtem budoucích možností, ale návrhem osového principu, nového základu společenského rozvoje a obnovy, jímž je kodifikace teoretického vědění“ (Bell v předmluvě k ruskému vydání z roku 1999, kurziva D. B.). Pro nás je svrchovaně zajímavé, že Bell v rámci pokusu vyrovnat se s „jinými koncepcemi“ („teoriemi sociálního vývoje“) v první kapitole původní verze knihy (1973) v poznámce (!) diskutuje termíny „a service class society“ – Dahrendorf, „technetronní éra“ – Brzezinski, „technologická společnost“ – Ellul, „globální víska“ – McLuhan, „mobilní revoluce“ – B. Gross, „superindustriální společnost“ – Toffler, v textu se dále zabývá „dvěma konstrukcemi Marxovými“ (zde je nepochybně ozvuk Bellova prapůvodního marxovského východiska), postmarxismem, věnuje se Sombartovi, Schumpeterovi, Ledererovi, analýze technokratických koncepcí, aby pak přešel k problému byrokracie u Marxe, jehož nástin mu umožnil analyzovat sovětský systém jako „byrokratickou soustavu s novou třídou“ (Trockij, Burnhamova teorie manažerské revoluce, Djilas, Sacharov aj.). Kapitola pokračuje rozborem „pohledu z Moskvy“, tedy toho, jak industriální společnost a její perspektivy vidí pro nás dnes již poněkud odiózní figury (tehdy však oficiální marxisté) jako Glezerman, Rumjancev, umírněný Bestužev-Lada, Afanasjev aj., a její těžiště pak tvoří „český pohled na budoucnost“. Jde o rozbor proslulé knihy kolektivu vedeného Radovanem Richtou Civilizace na rozcestí (1966) – o rozbor, nikoliv suché konstatování: Bell bere Richtovu alternativu vážně a samozřejmě explicite formuluje to, co je u Richty skryto alespoň částečně oficiálním newspeakem. Bell správně vyčetl, že skupina kolem Richty pochopila, že dělnická třída jako „vedoucí síla“ odchází ze scény, že víra v „základní marxistické zákony vývoje“ je antikvitou, protože „vývoj civilizace nabývá novou logiku a nový současný rozměr“ (Bell), že také role vědy je principiálně nová a zejména že postavení vědy ve struktuře lidských aktivit „má zvláštní charakter, protože má sílu zobecnění“ atd. Bell vyvozuje tři otázky (dnes jistě již ahistorické, ale v roce 1973 mimořádně předvídavé): Jestliže dělnická třída nemůže být v čele toho, co Richta nazývá vědeckotechnickou revolucí, pak jakou bude mít roli v budoucí společnosti? Jaké důsledky bude mít skutečnost, že nová stratifikace nutně zvýrazní zvláštní roli profesionálních (tj. kvalifikovaných) a technických vrstev? Jestliže nové vývojové tendence vyžadují přípravu profesionálně dokonalé elity, která se bude opírat o početnou vrstvu techniků, nejsou tím dány zárodky vzniku nové, potenciálně řídicí třídy? Tak daleko Richta jít nemohl, Bell nicméně (a právě proto, že on může) uzavírá: „Richtovy ideje překračují rámec marxistického učení a předznamenávají to, co by bylo možno označit jako postsocialistická společnost“ (Bell, kurziva M. P.). V úvodu k ruskému vydání z roku 1999 se Bell k Richtovi s jistým smutkem vrací a konstatuje (i komentuje), že „se Richta hanebně svých myšlenek, v nichž dospěl ke zjištění, že vznikne nová sociální a třídní struktura, zřekl a přiznal se k ideologické úchylce“. Závěr kapitoly tvoří již zcela věcné rozlišení předindustriální, industriální a postindustriální společnosti a charakteristika struktury a problémů společnosti postindustriální.

Lapidárně shrnuto – Bell nejprve navrhl tři historicky následné, ale také synchronně koexistující „ideální typy“ společností, jež se liší regionálně, dominantním ekonomickým sektorem, základními (určujícími) profesemi, technologií, metodologií, „podstatou společnosti“, časovým horizontem a základním principem. Uveďme ad illustrandum alespoň tři méně obvyklé charakteristiky: metodologie (v předindustriální společnosti životní zkušenost, v industriální empirismus a experimentování, v postindustriální abstraktní teorie, modely, systémová analýza); časový horizont (v předindustriální orientace na minulost, odpovědi na konkrétní otázky, v industriální adaptace na konkrétní situace, prognostika a futurologie, v postindustriální orientace na budoucnost, vědecké předvídání); základní princip (v předindustriální tradicionalismus, omezenost půdy a zdrojů, v industriální ekonomický růst, státní nebo soukromý dozor nad investicemi, v postindustriální centrální význam teoretického vědění a jeho kodifikace). Dodáme-li, že Bellova koncepce je nadto založena na „metateorii“ tzv. tří říší (technoekonomická struktura, občanská struktura politické společnosti a kulturní dimenze společenského života), pak je zřejmé, že Bellův text byl vskutku nejen na svou dobu a nejen pro ni textem epochálním.

Dalším význačným znakem Bellova pohledu na nový typ společnosti bylo také to, že dokázal organicky skloubit filozofickohistorický nadhled s konkrétní analýzou jevů, které byly obvykle součástí dílčích studií (patřily k tzv. konkrétním sociologickým disciplínám). Bell tak svou teorií zastřešil řadu nových a rozvinutých procesů, zejména: přechod od zbožní výroby (marxovský termín Bell používá) k servisní ekonomice (ekonomice služeb), růst role vzdělání, zejména univerzitního, změny ve struktuře zaměstnanosti a profesní skladbě populace, změny v motivaci činnosti, proměny v politické struktuře a přechod k ekonomice s prvky plánování a netržní ekonomice blahobytu. Zdaleka ne všechno ovšem proběhlo podle Bellovy vize, ostatně již v původním textu jsou politologické a sociopsychologické aspekty problému rozpracovány nejméně přesvědčivě: základní trend ale postižen byl, o tom nikdo dodnes nevede zásadní spor.

Přirozeně, že Bellova analýza (a syntéza) měla sociální kořeny, které ležely vně teorie samé, tím se ale také významně odlišovala od klasických spekulativních vizí budoucího společenského uspořádání. Bell především postřehl, že v letech čtyřicátých až sedmdesátých došlo k zásadní změně v počítačové technice, což mělo dalekosáhlé důsledky pro technologické změny v jiných oblastech výroby, služeb, vojenství a řízení. Bell se dále opřel o pravděpodobnou hypotézu, že se zkracuje doba mezi objevem a jeho zavedením do praxe. Po vydání Bellovy knihy D. Clark skutečně vypočítal, že odpovídající distance (mezi vynálezem a praktickou aplikací) je u fotografie, telefonu, radaru, televize, tranzistoru a integrovaných obvodů 112, 56, 15, 12, 5 a 3 roky. To všechno (a další činitele) vede k odstranění vzácnosti řady hmotných statků, takže vznikají základy „nové ekonomiky“. Ještě jinak Bell a jeho následovníci charakterizují postindustriální společnost, když používají charakteristiky „nových dynamických tendencí“: 1. jestliže v předindustriálních a industriálních společnostech byly základním výrobním zdrojem suroviny a energie, v postindustriální společnosti je to informace; 2. jestliže v předindustriálních a industriálních společnostech základní výrobní činností bylo „dobývání a výroba“, pak v postindustriální je to zpracování; 3. zatímco v předindustriálních a industriálních společnostech šlo o procesy absorbce práce a kapitálu technologiemi, v postindustriální společnosti kapitál absorbuje především vědění, vědu a informace. Nicméně jeden významný rys bellovské koncepce zůstává stále nápadný – je totiž klasicky progresistická: nevidí sice vývojovou dynamiku bezrozporně, ale v žádném případě není pesimistická a nesdílí pochmurné vize všech negativních důsledků postindustriálního vývoje (a to je možná podstatná slabina celé koncepce). Nepatří k tomu, co se souhrnně bude označovat (např. v souvislosti s poststrukturalismem a postmodernismem) jako „výraz krizového vědomí“.

Další vývoj teorie postindustriální společnosti šel v podstatě ve čtyřech směrech: 1. v podobě řady partikulárních studií (někdy i dosti vysoké míry zobecnění), které se zabývaly vždy jedním z rozměrů postindustriálního vývoje (od technologických změn až po „podoby a formy života v postindustriální společnosti“); 2. v pokusu spojit Bellův makrostrukturální pohled s tradiční mikrosociologií, zejména s teorií role, tedy ukázat, jak „porozumět významu postindustriální transformace pro naše pracovní role a osobní, každodenní vztahy“, ukázat postindustriální společnost na „úrovni každodennosti“, protože „nám nejde o to, jak moc a bohatství ovlivnily mezilidské vztahy, ale o to, jak vědění a technika hluboce ovlivnily podstatu našich bezprostředních kontaktů a jak se promítly do charakteru našich sociálních identit“ (např. Hage a Power, ale i Fraenkel aj.); 3. v podobě zásadní a významné teorie informační společnosti, která rozvinula a specifikovala teorii postindustrialismu a její aplikace pro tzv. kvartérní a kvintérní sektor, tedy oblasti, které překračují terciární sektor „standardních služeb“ a vyžadují vysokou míru jednak kvalifikace, jednak kvalifikované zručnosti (M. Porat, P. Drucker, T. A. Stewart, samozřejmě celá teorie společnosti vědění iniciovaná N. Stehrem atd.); 4. v podobě postmoderní alternativy, která ovšem nevypovídá o socioekonomických problémech epochy, ale vyrůstá z jejího osobitého kulturního a zčásti politického (mocenského) podloží.

Bell se s potmodernismem vlastně nepřímo utkal, když napsal své Kulturní rozpory kapitalismu, knihu, kterou koncipoval jako „dialektický protipól“ předcházející knihy o postindustriální společnosti. Zatímco v knize o postindustriální společnosti se zabýval tím, jakým způsobem nové technologie a kodifikace teoretického vědění přetvářejí technoekonomický řád (Bellovu „první říši“), v knize o „kulturních rozporech kapitalismu“ se plně soustředil na „rozpory, které nalézám v současném kapitalismu“ a které „pramení z rozpadu pout, která kulturu a ekonomiku kdysi spojovala, a z vlivu hédonismu, který se stal vládnoucí hodnotou naší společnosti“. Kritická analýza, kterou Daniel Bell provádí, je směřována vůči „modernismu“, ale v jeho pojetí a výkladu jde de facto o anticipaci postmodernismu. Sám tento fakt ale současně naznačuje nejen vyprázdněnost nekonečných diskusí o vztahu „modernismu“ a „postmodernismu“, ale i jalovost snahy utnout postmodernismus od jeho modernistických kořenů a ukázat jej jako jednoznačnou „vzpouru“ a rozchod s modernistickou tradicí. Podle Bella se totiž modernismus ve své klasické podobě, jak se mu obecně rozumí, „nesporně zasloužil o jednu z ohromných vln tvořivosti v historii západní kultury. Období mezi lety 1850–1930 pravděpodobně zplodilo více literárních, básnických, hudebních a malířských experimentů než kterékoliv období dřívější (je otázka, zda lze totéž tvrdit o počtu skutečně mistrovských děl).“ Tento „tradiční modernismus“ v Bellově pojetí ale v sobě nese v zárodku nebo dokonce ve stavu značně rozvinutém tyto znaky: a) modernismus je vzpourou proti řádu a zejména proti buržoazní uspořádanosti; důraz je kladen na individualitu Já a na osobní zkušenost, i když modernista může prohlásit (na rozdíl od klasického výroku Homo sum et non humanum alienum puto, který ostatně s oblibou citoval Marx), že „nic nelidského mi není cizí“: v modernismu se poprvé výrazně projevuje fenomén „estetiky ošklivosti“, racionalismus se jeví jako vyčerpaný a ve vztahu k lidské kreativitě umrtvující; b) modernismus se vyznačuje tzv. zánikem distance, což je variace na téma zániku či pádu racionalismu; mizí-li distance mezi subjektem a objektem, vzniká nový prostor pro výboj „primárních procesů“ (Freud), pro snění, halucinaci a pudovost; modernismus je tak zánikem „kosmologie racionality“ a odmítnutím toho typu umění, jež evropská civilizace rozvíjí od dob renesance; prakticky jde o postupné opouštění pravidel malby, o vychýlení rovnováhy mezi melodií, harmonií a rytmem a o rozpad metrického verše; c) bellovský modernismus je plně v zaujetí médiem, protože zatímco „tradiční kultura“ vždycky kladla obsah na první místo a k němu hledala vyjadřovací prostředky, modernisté jsou zaujati v hudbě zvuky samotnými, v básnictví a literatuře abstraktními znaky a možnostmi jazyka samotného (nejde o to, co se říká, ale jak), ve výtvarném umění jsou technické finesy samy povýšeny nad obsah sdělení, na obraze nemusí být „nic“, ale musí to být dobře technicky vyvedeno atd.

V této souvislosti (i to je svým způsobem anticipativní) Bell ostře kritizuje kontrakulturu 60. let, která mu „byla dětskou křížovou výpravou“, jež sice prohlašovala, že se vysmívá buržoazní prudérnosti, ale vystavovala na odiv ložnicové praktiky svých „liberálních rodičů“, hlomoz rocku zesilovaly jen jeho elektronické dozvuky, aniž si protagonisti kontrakultury byli vědomi toho, že jen napodobují to, co tu už dávno bylo v newyorské bohémě z Greenwich Village z doby před padesáti lety. Bell drasticky shrnuje – prosadil se princip módy, skrze reprodukované umění pro culturati (termín pro kulturní snoby, případně kulturní elitu), hédonismus pro střední vrstvy a pornomanie pro masy. Výsledkem je totální trivializace kultury. Netřeba složitě dokládat, že Bell je radikální kulturní konzervativec (podle svého hesla – v ekonomii socialista, v politice liberál, v kultuře konzervativec), takže zdaleka ne ve všem s ním bude čtenář „pozdní doby“ souhlasit. Nelze mu ale upřít předvídavost. Například přesně odhadl vývoj sporu o bezbřehé téma vztahu vysokého a nízkého v kultuře (dovolujeme si říci, že v tomto případě jde o aporii, což je „problém, který je obtížné řešit“, a dokonce i při volbě optimálních strategií, jež navrhl již Aristoteles, většina aporií „zůstane ve stavu paradoxu, antinomie nebo prostě neřešitelné záhady“). Bell zde mj. odkazuje na klasiky sporu (Ortega y Gasset, Jaspers, Tillich, Lederer, Arendtová), kteří podle Bella formulovali sice zjednodušující pohled na vztah masy a politiky, ale jejich „názory na jeden segment naší společnosti – totiž svět současné kultury, zůstává nadále alarmující“.

V roce 1996 napsal Bell poněkud rozvášněný Doslov, v němž postmodernismus kategoricky odsoudil a dokonce odmítl, aby jeho koncepce postindustrialismu s důrazem kladeným na teoretické vědění byla spojována s postmodernismem (jak to činí Lyotard, jehož úvahy Bell pokládá „za matoucí“).

Bellova teorie postindustriální společnosti tak tvoří uzavřený, bezrozporný, i když samozřejmě diskutabilní a dobově podmíněný celek: to přiznali i postmodernisté, kteří Bellův ústřední konceptuální rámec nakonec většinou berou vážně. Bez jeho originální interpretace makrostrukturálního jevu charakterizujícího pozdní rozvinuté západní společnosti a bez radikalizace celé koncepce „konzervativním kulturním přívažkem“ bychom neměli intelektuální deštník, který nás aspoň částečně chrání před sprškami i lijáky extravagantnějších a proto i zábavnějších koncepcí. Ale odkdy se extravagance a zábavnost stává kritériem vědecké smysluplnosti? Nepochybně od té doby, co vznikla nová senzibilita, která si nepřipouští nejen pohled na sebe samu do zrcadla, ale zejména jakoukoliv vnější racionální kritiku.

Literatura:
Bell, D. 1973. The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting. New York: Basic Books
Bell, D. 1980. The Winding Passage: Essays and sociological journeys (1960–1980). Cambridge (Mass.): Abt Books
Bell, D. 1999a. Predislovije k russkomu izdaniju 1999 goda. In: Grjaduščeje postindustrialnoje obščestvo. Opyt socialnogo prognozirovanija. Moskva: Academia
Bell, D. [1976] 1999b. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Fraenkel, B. 1987. The Post-Industrial Utopians. Oxford: Blackwell
Garshungy, J. 1978. After Post-Industrial Society? London: Verso
Inozemcev, V. L. 1999a. Postindustrialnyj mir Daniela Bella. In: D. Bell, Grjaduščeje
Inozemcev, V. L. (ed.). 1999b. Novaja postindustrialnaja volna na Zapadě. Moskva: Academia
Jerald, H. and Powers, Ch. H. 1993. The Post-industrial Lives: Roles and Relationships in the 21st Century. London: Sage
Kumar, K. 1978. Prophecy and Progress: The Sociology of Industrial and Post‑Industrial Society. Harmondsworth: Penguin
Richta, R. (ed.) 1966. Civilizace na rozcestí. Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce. Praha: Svoboda

Miloslav Petrusek


Viz též heslo společnost postindustriální, společnost industriální, revoluce vědeckotechnická, kultura nebo postmodernismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)