Společnost postkapitalistická (PSpol)
Společnost postkapitalistická
Z velmi ptačí perspektivy a bez historických detailů lze snad zdůvodněně konstatovat, že společnost, aby se stala postkapitalistickou, jak o ní někteří (zdaleka nikoliv všichni) sociologové a ekonomové mluví, musela projít čtyřmi velkými proměnami („transformacemi“): 1. přechodem od tradiční společnosti k základům „modernity“ (novodobého kapitalismu), což lze datovat zhruba lety 1750–1870, 2. obdobím rostoucí produktivity (1870–1960), 3. položením základů postindustriální společnosti (1960–2000) a 4. transformací klasického kapitalismu v postkapitalistickou společnost. Každé období je možné charakterizovat dalšími příznačnými znaky (první období třebas objevem parního stroje a jeho rolí při vzniku raného kapitalismu, druhé období růstem sociálních hnutí, zejména formováním sociální demokracie a vlivem marxovské teorie, třetí období obrovským přesunem pracovní síly z průmyslu a zemědělství do služeb a růstem role aplikovaného vědění i základního výzkumu).
Termín „postkapitalismus“ je někdy věcně používán v podstatě jako označení společnosti, která již není ani kapitalistická ani „socialistická“ (ve smyslu existence společností sovětského typu) a která neinklinuje k návratu k žádnému z těchto socioekonomických modelů. Jejím základním rysem je růst role vědomostí (odtud ztotožnění postkapitalismu se společností vědění, jak to činí zejména Peter F. Drucker), rozšíření informační sféry prostřednictvím zcela nových technologických prostředků (proto je postkapitalismus někdy ztotožňován s informační společností), růst masové spotřeby a redukce rozdílů v distribuci spotřebních statků z hlediska uspokojování materiálních potřeb (proto se vize postkapitalistické společnosti spojuje s Inglehartovou představou společnosti postmaterialistické) a konečně tendence k unifikaci estetického vkusu vlivem masových médií (proto je postkapitalistická společnost současně společností mediální a „simulakrovou“). Bylo by možné nacházet další znaky, například to, že postkapitalistická společnost je současně společností „postfordistickou“, tedy společností, v níž symbol modernity – běžící pás a s ním spojený systém organizace výroby – přestává hrát rozhodující roli atd.
Iluzorní představa, že postkapitalistická společnost je synonymem pro společnost sociálně bezkonfliktní, je vyvracena nejen reálnou existencí nových sociálních hnutí, jež jsou pro postkapitalismus příznačné, ale především tím, že vzniká nový typ sociálních nerovností: v postkapitalistické společnosti skutečně „mizí“ proletariát (rozhodně jako významná organizovaná společenská síla), vzniká však typ „nových chudých“, nových marginalizovaných, zejména však nových vyloučených („exkludovaných“). Někteří autoři (např. J. P. Fitoussi a P. Rosanvallon) ukazují, že postkapitalistická společnost se neúspěšně potýká s problémem narkomanie, krize rodiny, individuální a skupinové identity, rozloženým a deformovaným vztahem k tradici, která přestává plnit roli sjednocující sdílené „kolektivní ideje“, oslabením až vymizením fenoménu solidarity, proměnou pozitivního individualismu (motivujícího k výkonu a spoluutvářejícího pocit autonomie a emancipace) v negativní (uzavírání se do individuálních a skupinových „nik“), krizí elit atd. Nerovnosti „nového typu“ lze klasifikovat podle různých kritérií, například nerovnosti vzniklé na bázi geografické, generační („konflikt pokolení“), zkušenostní (nepřenosnost sociální zkušenosti na novou generaci) atd., včetně nerovností v každodenním životě. Mnoho konfliktů vzniká jako důsledek výrazné spotřební orientace, která postkapitalismus definuje: individua a rodiny se ocitají v začarovaném kruhu práce – odměna – spotřeba, přičemž spotřeba, jak ukazuje například Lipovetsky, postrádá stále více racionální smysl: spotřeba je spíše statusovým ukazatelem než saturací reálné potřeby. Na druhé straně je nutné důrazně podtrhnout, že spotřební společnost je prvním modelem společnosti v dějinách, v němž téměř vymizel hlad, brutální a svazující chudoba, sociálně degradující nedostatek atd.
Ačkoliv je zbytečné dohledávat prapůvod termínu, je asi nepochybné, že s pojmem postkapitalistické společnosti pracoval již Ralf Dahrendorf, který si již v 50. letech kladl otázku po povaze proměn základního sociálního vztahu, jímž byl v tradiční sociologii vztah mezi třídami. Dahrendorf v roce 1959 napsal: „Na rozdíl od kapitalismu se v postkapitalistické společnosti průmysl a celek společnosti od sebe vzájemně oddělily. Průmysl a pracovní konflikty jsou v ní institucionálně omezeny, to znamená, že nevykračují za rámec určité oblasti a vlastně již na ostatní sféry sociálního života aktivně nepůsobí“. Je známo, že Dahrendorf také předvídavě přesunul akcent potenciálního třídního konfliktu z oblasti vlastnictví do oblasti podílu na moci. Dlužno dodat, že v jeho pozdějších pracích se koncept postkapitalismu neobjevuje, ani nadšení z ideje postindustriální společnosti není u Dahrendorfa zdaleka tak velké jako u většiny jeho současníků. Jeho vizi doplnil téměř současně francouzský sociolog Jacques Ellul, jenž vnesl do konceptu postkapitalistické společnosti prvek, který se ukázal jako navýsost nosný: třídní konflikt podle Ellula se neruší tím, že role materiální výroby podstatně poklesne (což je jeden z definičních znaků postkapitalismu), ale že dojde k procesu, v němž bude práce „překonána“ svobodnou aktivitou, což sice nepovede k odstranění konfliktogenní situace ve společnosti, ale přenese ji do zcela jiné oblasti, než v níž se nacházela doposud, totiž z oblasti ekonomiky a politiky do oblasti „intrapersonální“ (1954). Tyto vize došly jisté míry naplnění, ale i podstatné modifikace v koncepci informační společnosti, v níž se povaha vnitřního sociálního konfliktu redefinovala ještě podstatněji.
Nový typ sociálních rozporů je důsledkem především dvou souběžných a propojených procesů – globalizace (postkapitalismus je jako vývojová tendence v jistém smyslu globální fenomén, někteří autoři dokonce tvrdí, že jeho skutečný prapůvod je v Japonsku) a přístupu k moderním informačním technologiím. Je pravděpodobně oprávněná domněnka, že vývojová fáze evropoamerické (a části asijské) civilizace, kterou označujeme jako postkapitalistickou, je přechodným obdobím: v jaký typ společnosti se vyvine, je obtížné předvídat. Je ovšem nepochybné, že postkapitalismus, který vytlačuje materiální výrobu a nahrazuje ji produkcí informací atd., si neklade znepokojivé otázky vyčerpatelnosti zdrojů a globálního ohrožení planety globální ekonomikou. Jinými slovy – jde o optimistickou vizi nejen aktuálního, ale i budoucího stavu společnosti, která může být sice útěšná, ale nemusí být realistická.
Literatura:
Dahrendorf, R. 1959. Class and Class Conflict in Industrial Society. Stanford: Stanford University Press (též 1964. London: Routledge)
Drucker, P. F. [1993] 1993. Postkapitalistická společnost. Praha: Management Press
Ellul, J. [1954] 1964. The Technological Society. New York: Vintage Books
Fitoussi, J.-P. et Rosanvallon, P. [1996] 2000. Czas nowych nerówności. Kraków: Znak
Viz též heslo společnost postindustriální, společnost informační, hnutí sociální nebo konflikt sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)