Komunikace sociální
komunikace sociální – proces, v jehož rámci se sdělují či vyměňují informace a který je zároveň brán jako typ sociální interakce (proces ovlivňování). Propojení těchto dvou aspektů, ale i dalších – např. chápání komunikace jako práce se znakem a kódem – a vědomí jejich soc., kult., dějinné, ale i biol. podmíněnosti vedlo k postupnému ustavování pojetí k.s. jako svébytného vědního oboru, který se zabývá různými typy a způsoby komunikování ve společnosti (viz též teorie komunikace). Snaha klasifikovat komunikační akty vedla k hledání kritérií a postupně k vytváření vnitřně strukturovaných koncepcí k.s. Nejrozšířenější je vymezení rovin komunikace podle povahy vztahu mezi jejími účastníky (uvažuje se o intrapersonální a masové komunikaci) a typů komunikace podle prostředků, které se při komunikování aktivují (verbální a neverbální komunikace), nebo podle účelu komunikace (např. pervazívní aj.). Podle povahy vztahu mezi jejími účastníky se rozlišují 3 typy k.s.
1. Intrapersonální komunikace je ta, kterou „vede“ jednotlivec sám se sebou. Jedná se o dynamický otevřený komunikační systém, na jehož základě individuum interpretuje data (tedy i dekóduje sdělení „zvenku“ a enkóduje sdělení „ven“), vyhodnocuje informace a připravuje se k rozhodnutí. Vyvíjí převážně neurofyziologickou aktivitu, i když se do této sféry komunikace zpravidla zahrnuje i „mluvení sama se sebou“, tedy operace se zážitky, myšlenkami a událostmi.
2. Interpersonální komunikace je ta, při které je komunikující jedinec nějakým způsobem přímo spojen s dalším účastníkem (nebo účastníky) komunikačního aktu. Všichni účastníci takové komunikace na sebe navzájem nahlížejí jako na individua. Pod interpersonální komunikací se zpravidla rozumí dyadická komunikace (viz dyáda) a skup. komunikace (někdy také komunikace v malých skupinách). Dyadická komunikace, tj. komunikace mezi dvěma osobami, může být jak formální, tak neformální (neformální je např. rozhovor s přítelem u kávy nebo po telefonu, formální je pohovor před přijímáním do zaměstnání nebo rozhovor s nadřízeným). Skup. komunikací se označuje komunikování v tak malých skupinách, že v nich může být splněna zákl. podmínka pro interpersonální komunikaci: přímý, individualizovaný vztah mezi účastníky komunikačního procesu. Skup. komunikace může být neformální (několik přátel u stolu v restauraci) i formální (zasedání správní rady).
3. Veřejná komunikace je komunikace, při které je sdělení předáváno tzv. veřejnosti, tj. čtenářům, posluchačům a divákům v nejširším slova smyslu: od několika osob shromážděných na přednášce až po milióny čtenářů, posluchačů rozhlasu a diváků televize. Podstatné je, že znalost účastníků komunikace není ani vzájemná (i když diváci někdy vědí o „svém“ reportérovi nějaké podrobnosti), ani individuální. V rámci veř. komunikace je možné rozlišit veř. komunikaci v užším slova smyslu a masovou komunikaci. První je typem komunikačního aktu, při němž na jedné straně stojí jeden mluvčí (přednášející, popř. podavatel, zahajuje-li např. výstavu někdo jiný než autor) a na druhé straně posluchači (příjemci). Je to komunikace, která podléhá jednotě místa a času, ale vztah mezi mluvčím a příjemci není individualizován. Masovou komunikací se rozumí veškeré typy komunikace, při kterých je sdělení distribuováno ve vysokém počtu indentických kopií (ve formě výtisků, signálu, magnetické kopie, filmové kopie, letáku, plakátu apod.) k příjemcům, kteří nejsou autorovi (mluvčímu, podavateli) osobně známi. Masová komunikace se postupně – vzhledem k narůstajícímu významu tzv. masmédií – konstituovala jako relativně samostatný obor, jenž se soustřeďuje na studium médií, jejich fungování ve společnosti, obsahy a vlivy.
social communication communication sociale Sozialkommunikation comunicazione sociale
Literatura: Fiske, J.: Introduction to Communication Studies. London 1990; Janoušek, J.: Sociální komunikace. Praha 1968; Littlejohn, S. W.: Theories of Human Communication. Belmont, Cal. 1989; Sereno, K. K. – Mortensen, C. D.: Foundations of Communication Theory. New York, Evanston, London 1970; Žibritová, G.: Sociálna komunikácia. Bratislava 1984; viz též komunikace masová.
-- Jan Jirák