Archetyp
archetyp – (z řec. archaios = starobylý, doslova tedy původní, prastarý typ) – klíčový pojem analytické psychologie C. G. Junga, používaný k označení nevědomých prvků v duševním životě člověka, které mají obecný charakter, tj. jsou společné všem lidem, mají formu obrazů spojených s pocity a vykonávají v psychice dynamický vliv. A. tvoří prvky obsahu tzv. kolektivního (hromadného) nevědomí a jejich projevy jsou stimulovány určitými životními, především konfliktními zkušenostmi. Především jsou zdrojem tvorby snů, ale i pohádek, mýtů a určitých druhů tvořivosti vůbec. Jsou analogické instinktům, ale zatímco instinkty jsou preformované (vrozené) způsoby účelového chování, jsou a. preformované způsoby imaginace a pociťování. Jejich systém tvoří zákl. strukturu tzv. kolektivního nevědomí. A. mají původ v prehist. zkušenosti lidstva, a proto jsou transkulturální. Jung je objevil náhodou v r. 1928, když zjistil, že velmi konkrétní vize jistého schizofrenního pacienta jsou totožné s jistým obrazem, který vystupuje v mithraistické liturgii. Usoudil z toho, že v lidské psychice jsou přítomny prapůvodní univerzální představy, které symbolizují nadčasové situace lidské existence, resp. psych. „zpracování“ těchto situací. Existují jako potencionality, které jsou aktivovány hraničními (afektogenními) zážitky a vystupují pak ve vědomí jako zvl. obrazy symbolické povahy. V tomto smyslu jsou a. praobrazy (něm. Urbilder) věčně se opakujících existenciálních situací. Příkladem jsou a. matky, hrdiny, bloudění, hledání, zrady, návratu, „krásky a zvířete“, „osvobození panny“ atd. Nejvyšším a. je „jáství“ (Jung rozlišuje já a „jáství“, „Ich“ a „Selbst“). Velký vliv měly a. v magickém myšlení (viz magie). M. Eliade (1952) zdůrazňuje, že tvorba symbolů a jejich chápání souvisí s a. Také Jung soudí, že psýché tvoří symboly, jejichž základem jsou a., nevědomí však dodává jen formu, již pak vědomí vyplňuje příbuznými představami. Proto můžeme i v obrazech z různých moderních příběhů (např. ve filmových westernech) a v některých snech nacházet archetypické prvky a figury univerzálních symbolů (např. obraz hada, který spolu s drakem a jinými figurami vyjadřuje „zkoušku osvědčení se hrdiny“ – podle H. G. Tietze, 1985). A. vystupují v konfrontaci s „já“, ale mohou do vědomí vstupovat i spontánně, integrovat se s „já“, a pak se podle Tietze hovoří o osvícení či vizi (viz vizionářství).
Protože jsou archetypické obrazy individualizovány, zdůrazňuje Jung, že je nutno rozlišovat mezi a. a „archetypickými představami“. Podstatou náb. cítění člověka je podle Junga a. boha. Zážitek archetypického „vnitřního boha“ má dynamickou povahu, je akcentován spojením pocitů úcty a bázně, je to zážitek zvl. fascinace. Archetypický základ mají i některá církevní dogmata, např. o sv. Trojici (Otec, Syn a Duch sv.) nebo biblický obraz Ježíše Krista, který má všechny atributy života hrdinů: božský původ, podivuhodné činy, posmrtné projevy aj. (je projekcí představ dokonalosti). Archetypický původ má i symbolika některých geometrických tvarů, zejm. kruhu (symbol věčnosti) nebo tzv. mandala, uspořádání prvků kolem centrálního bodu – praobraz „psychické totality“ čili jáství, ale také symbol kosmu (vystupuje ve formě kruhu nebo čtverce ve spontánní kresebné produkci a v kresbách dětí). Důležitou dvojicí a. jsou animus a anima – obraz ženy v duši muže a obraz muže v duši ženy, které mají jako každý a. jasnou a temnou variantu (mytologickým obrazem animy jsou Eva, Maria, Sofie, ale i Hekaté a Gorgona). Plné a. jsou i symboly a alegorie středověké alchymie, které Jung studoval ve spojení s křesťanstvím, gnosticismem, taoismem a jinými náb. systémy. Alchymie, ale i astrologie umožňovaly člověku projekci těch a., jejichž aktivizaci neumožňoval duchovní život křesťanství (shledáváme zde projekci „pohanských stránek“ lidské duše). Jungova koncepce a. narazila na řadu kritických výhrad. Někteří odpůrci ji pokládají za spekulativní.
archetype archétype Archetypus archetipo
Literatura: Jacobi, J.: Komplex, Archetypus, Symbol in der Psychologie C. G. Jungs. Zürich 1957; Jung, C. G.: Von den Wurzeln des Bewusstseins. Psychologische Abhandlungen, Vol. IX. Zürich 1954; Seifert, F. – Helwig, R.: Bilder und Urbilder: Erscheinungsformen des Archetypus. München, Basel 1965.