Bláha Inocenc Arnošt

28. července 1879 v Krasoňově (okr. Pelhřimov)
25. dubna 1960 v Brně

Po studiích na gymnáziu v Pelhřimově (1889–97) nastoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové (1897–99; viz Biskupské semináře), z něhož byl vyloučen pro aktivity v hnutí katolické moderny. Jeden akademický rok studoval na filosofické fakultě vídeňské univerzity (1899–1900) a následně na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1900–02; viz Karlova univerzita v Praze), zimní semestr 1902–03 strávil na pařížské Sorbonně (studium u Émila Durkheima). Po absolutoriu působil v letech 1904–19 jako středoškolský profesor v Novém Městě na Moravě, kde patřil k předním organizátorům kulturního života a osvětových přednášek, a v Litomyšli. Roku 1908 získal titul doktorát filosofie (PhDr., část disertace Duše malého města vyšla tiskem v Lidových novinách 1913–14). V roce 1916 žádal o habilitaci pro obor filosofie se zvláštním zřetelem k sociologii na české Vysoké škole technické (viz Česká technická vysoká škola v Brně), jeho docentura avšak nebyla v důsledku intervencí katolických klerikálů vídeňským ministerstvem kultu a vyučování potvrzena. Teprve 24. března 1919 byl Bláha potvrzen československou vládou jako soukromý docent a v letech 1919–20 vedl přednášky na brněnské technice a na právnické fakultě nově založené Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1920 byla jeho venia docendi přenesena na filosofickou fakultu MU, na níž byl roku 1921 jmenován mimořádným profesorem sociologie. V roce 1922 založil sociologický seminář, roku 1924 byl jmenován řádným profesorem. V roce 1925 sehrál klíčovou roli při založení Masarykovy sociologické společnosti, byl zvolen jejím místopředsedou a byl aktivní při vydávání Sociologické knihovny MSS. V září téhož roku stanul v čele Pokrokové strany a jejího orgánu – týdeníku Pokrokový obzor; v listopadu neúspěšně kandidoval do národního shromáždění. Roku 1930 založil první český sociologický časopis Sociologická revue. Na počátku druhé světové války byl nacisty zbaven akademických funkcí a určitou dobu vězněn jako rukojmí na Špilberku, následně byl po uzavření českých vysokých škol penzionován. Po skončení války nastoupil zpět na univerzitu a už v roce 1945 podal návrh na zřízení její sociální fakulty. Idea došla svého naplnění založením Vysoké školy sociální v Brně (1947), jejímž rektorem se stal ve školním roce 1947–48, škola však byla záhy zrušena. K 1. říjnu 1949 byl ministrem školství Zdeňkem Nejedlým penzionován, rovněž byl vydán zákaz překladů Bláhových děl do zahraničí. Po dobu nucené odmlky (1950–60) Bláha pracoval na syntetickém díle Sociologie, jež bylo vydáno posmrtně péčí Juliany Obrdlíkové (1968).

Bláha vytvářel a rozvíjel své pojmy a metodu podobně jako Émile Durkheim vždy v souvislosti s konkrétními analýzami určitých společenských jevů. Ačkoli je Bláha autorem nepřeberného množství článků a recenzí, sociologicky významná témata, nejdůležitější metodologické a teoretické pojmy, které rozvíjel, našly vždy své konkrétní uplatnění a výraz v jeho monografiích. Proto je možné podat výklad základních bodů a charakteristických rysů jeho sociologické koncepce v úzké vazbě na témata, která zpracovával v jejich rámci. V těchto intencích můžeme jeho sociologické dílo rozdělit podle hlavních tematických okruhů na sociologii města, teorii mravnosti, sociologii rodiny a sociologii sociálních typů. V rámci zpracování těchto témat Bláha postupně dospěl k vlastním metodologickým názorům i ke koncepci obecné sociologické teorie, která bývá označována jako federativní funkcionalismus.

I když první českou prací spadající do oblasti zájmu sociologie města je pravděpodobně Chalupného spisek Poměry dělnictva táborského (1903), inspirovaný Engelsovou prací Postavení dělnické třídy v Anglii, nelze v Chalupného případě ještě mluvit o „čisté“ sociologii města. Teprve Bláhova kniha Město (1914) představuje první skutečnou analýzu a teorii města jako sociálního jevu. Městu předcházela Bláhova disertace Duše malého města z roku 1908, která se soustředila na analýzu maloměsta. Tento Bláhův výzkum malého města je zajímavý také po stránce metodologické – jedná se o jeden z prvních (ne-li vůbec první) český sociologický výzkum zpracovaný pomocí dotazníku. Bláhova metoda přitom vycházela z kvalitativní analýzy odpovědí na převážně otevřené otázky. S dotazníky Bláha pracoval opatrně a kriticky, byl si vědom omezené možnosti generalizace. Proto často ani neuváděl absolutní nebo relativní četnosti. Sledovanými tématy v Bláhově dotazníku byla např. otázka maloměstské religiozity, politického chování a smýšlení, poměr k povolání, volnočasové aktivity, vzájemný poměr maloměstských vrstev, hodnocení života na malém městě.

Habilitační spis Město představuje v celku Bláhovy sociologie vymezení obecného metodologického přístupu k sociálním jevům, který si podržuje i u dalších děl: příčiny vzniku, struktura a funkce – to jsou tři metodické otázky, které je třeba podle Bláhy zodpovědět při zkoumání sociálních jevů. Vliv Durkheima a Wormse, se kterým se i spřátelil, působil při jeho definitivním příklonu k sociologii a promítl se i v jeho metodickém přístupu, kterým se zřetelně liší od dalších významných tradic zkoumání města – historické optiky Maxe Webera, nebo filosofujícího eseismu Georga Simmela, či sociálně-ekologického přístupu představitelů chicagské školy. Vliv francouzské tradice je přítomen i v Bláhově výkladu příčin vzniku měst, které zasazuje do teorie modernizace, přičemž výkladovým principem je mu dělba práce. Město je podle něj produktem specializace práce mezi zemědělci a vrstvou přebytečných řemeslníků a obchodníků při intenzivnějším naturálním hospodářství. Vzniká nová společenská třída, střední stav, jehož kolektivní pouto tvoří společné zájmy hospodářské, právní a politické uvnitř společných hradeb. V rámci této třídy vznikají další specializací nová povolání, nové stavy, nová střediska zájmů. Bláhův výklad je ovšem důsledně sociologický v Durkheimových intencích – specifikum městskosti neleží v příčinách jejího vzniku. Jakmile městská společnost vznikla, liší se podstatně od skupiny venkovské v řadě ohledů, je sociálním jevem sui generis: „Městskost sociálních jevů vyjádřena jest pokrokem a tendencí k individualisaci, k racionalisaci a k solidarisaci.“ Hybnou silou moderní společnosti je podle něj kapitál a vědění, obojí je městskou doménou, charakterizuje městskou práci. Podle Bláhy plyne z povahy městské práce nový typ solidarity, který lze charakterizovat durkheimovým konceptem organické solidarity. Tato solidarita má zároveň racionální základ, protože plyne z uvědomění sociální blízkosti, z racionální abstrakce, k níž se došlo společenskou diferenciací (odkázáním jedince na mnohé) a interakcí (množství křížících se tlaků i sociálních světů, které individuum ve městě obývá). Politickým základem města je svobodné individuum, jehož kolektivní reprezentací je volená městská samospráva. Tato nová sociální individualizace je doplňkem nové solidarity a výsledkem rostoucí společenské diferenciace.

Bláha zasazuje fenomén města do teorie společenského vývoje naznačené již v disertaci, kde analogicky ke Spencerovu dělení společností na vojenské a průmyslové, představující zároveň dva vývojové typy, dělí národní společnost na dvě skupiny – venkovskou a městskou. Venkov představuje stadium vojenské, město stadium průmyslové, přičemž společnost je v přechodu směrem k městskému typu seskupení. Z hlediska celku národní společnosti venkov představuje prvek statický, tradiční, konzervativní. Město s atributy pokrokovosti, dynamiky, modernosti stojí na opačném konci vývojové metafory. Místem střetu těchto dvou vývojových společenských fází, ohniskem přechodu, v němž se stýká tradice s pokrokem, sociální statika s dynamikou, konzervativní s moderním se symptomatickými projevy v oblasti náboženské, politické a stavovské je malé město jako sociální jev. Z pohledu dnešní sociologie je problematickým prvkem Bláhova pojetí dynamiky kladné hodnocení vývoje, ztělesněné v modernistickém pojetí pokroku. Tento pojem je důležitý zejména v počátcích Bláhovy sociologické tvorby, tedy v etapě věnované sociologii města. Později Bláha pojetí pokroku revidoval a nakonec od něj v zásadě upustil a stále více pracoval s pojmem „funkce“, kterou chápal v původním durkheimovském významu, jako de facto teleologicky definovanou činnost směřující k uspokojení určité potřeby. Z ideje pokroku se postupně vytrácel (i když zcela nemizel) důraz na neustálé a nezvratné společenské zlepšování. Už v Sociologii sedláka a dělníka (1925) je město sice pojato jako nositel pokroku a změny, ale venkov je nositelem tradice a stability, nikoli zaostalosti.

Velká část Bláhova sociologického zájmu je věnována problematice mravního života a jím hájený postulát individuálního mravního aktivismu se odráží v angažovanosti jeho sociologie. K problematice mravnosti se Bláha vztahoval v nesčetných studiích, článcích a recenzích především ve 20. a 30. letech a publikoval k ní také dvě větší monografie. V kontextu českého meziválečného myšlení bývá Bláhova Filosofie mravnosti spolu s Positivní etikou Františka Krejčího (obě vyšly roku 1922) označována za nejvýznamnější dílo k etické problematice. Ze sociologického pohledu je Bláhova Filosofie mravnosti významná proto, že obsahuje jeho polemické vyrovnání s durkheimovým objektivismem v rámci tematizace vztahu subjektivní a objektivní stránky mravnosti a první systematickou reflexi metodologických požadavků ranného positivismu rozvíjením subjektivistické metodologie a vlastním zpřesňováním pojmu empirie. Na argumentaci o vztahu objektivismu a subjektivismu v sociologii Bláha pracoval již v sociologických statích v roce 1912. Definitivní podobu argumentace však nalezneme až v textech z první poloviny 20. let (zejména články z roku 1921). Spis Vědecká morálka a mravní výchova (1940) je Bláhovou druhou větší monografií k problematice mravnosti a oproti starším publikacím v něm nalezneme uchopení mravnosti jako sociálního jevu pojmovým aparátem Bláhovy obecné sociologické teorie, kterou do definitivní podoby dovedl v průběhu 30. let. Základní teze však zůstávají nezměněny.

Již ve 20. letech Bláha jednoznačně vyzdvihoval význam Durkheima, Simmela a Lévy-Bruhla jako zakladatelů skutečně vědecké etiky, kteří začali tuto disciplínu budovat jako „positivní studium mravních fakt, považovaných za jevy zcela přirozené, zvláště za jevy sociální“, a v souladu s tím i v letech 40. tvrdil, že „skutečně vědeckou se stává etika teprve zásluhou positivismu a jeho metodických principů.“ Mravnost chápal jako přirozenou funkci lidské společnosti v její snaze o sebezáchovu, ovšem už v práci z 20. let se vymezoval vůči durkheimovu objektivismu, který označil za „upřílišněný“ a vyžadující si opravu a doplnění. Podle Bláhy se jedinec rodí do dané kultury, ta ale neprochází jeho životem beze změny, každý přijímá, co bylo získané a vytvořené minulými generacemi, a vytváří nový stupeň pro generace budoucí. V případě mravnosti se „rodíme do objektivní mravní zkušenosti, jež jest sociálním apriori našeho individuálního mravního vývoje a přijímajíce je do sebe, tvoříme sami znovu svým životem svět hodnot a norem“; Bláha přitom rozlišuje jedince, v nichž převládají složky osobnosti vytvářející nové morální hodnoty a normy, a jedince reprodukující. Mravnost tak lze studovat v její objektivní statičnosti, kdy působí na jedince tlakem jako durkheimovský sociální fakt, kdy jsou mravní hodnoty a normy reprodukovány, i v její subjektivní dynamičnosti, kdy jsou individuem produkovány a pozměňovány.

Společnost je podle Bláhy nejen určitá hmotná organizace lidského prostředí, ale především organizace psychická. Není jen něčím individuu vnějším, ale je i jeho nitrem, je něčím, co je stále uskutečňováno spolutvořivě s ostatními. Proto studovat společnost znamená studovat ji také v sobě: „Společenský život je v podstatě život psychický, mohu jej plně znát jen proto, že je mým životem, mým spoluvýtvorem ... Proto doplňujeme objektivismus subjektivismem.“ Mravnost je podle Bláhy především záležitostí citu, pociťování a oceňování něčeho jako dobrého a něčeho jako špatného. A citu a zájmu lze jen stěží porozumět, pokud jsme jej sami neprožili. Proto musíme mravnost studovat nejen cestou „vědecké abstrakce, ale i individuálním prožitím.“ Adekvátně k tomuto dělení metod Bláha zpřesňuje pojem empirie a rozlišuje empirickou metodu subjektivní a empirickou metodu objektivní, které jsou dosti podobné diltheyovu dělení vnitřní a vnější zkušenosti. V kontextu metodologie je také na místě zmínit, že za prameny poznání mravnosti Bláha považuje „v neposlední řadě umění a krásnou literaturu, zvláště román a drama, rozebírající konflikty lidských duší“, a tvrdí, že četba Moliéra, Shakespeara, Dostojevského, Tolstého, Ibsena a dalších může podstatu a jádro mravního problému projasnit „přiléhavěji a výrazněji než obsáhlý systém etický“. Ve Filosofii mravnosti je tak položen základ metodě, již Bláha později nazval „sociální introspekcí“, kterou se jednoznačně odklonil metodologicky od comtova positivismu a durkheimova objektivismu, zapracovávajíc originálním způsobem masarykovský důraz na aktivitu individua s využitím argumentačních postupů diltheyovy filosofie života.

Podobně jako sociologický problém mravnosti, patřily i otázky rodiny a socializace ke standardním sociologickým tématům, která Bláha v českém prostředí významně rozpracoval, jak o tom svědčí opakovaná vydání jeho knih Sociologie dětství (1927, 1930, 1946, 1948) a Dnešní krize rodinného života (1933, 1941, 1947). Většina Bláhových empirických výzkumů rodiny, jejích sociálních poměrů, příčin rodinného rozvratu atd. je již sociologickým archaismem, ovšem v kontextu jeho sociologie je především Sociologie dětství významná proto, že v ní poprvé formuloval pojem „sociální situace“, jako klíčový koncept pro sociologické řešení vztahu individua a společnosti. Jakmile se lidští jedinci ocitnou pohromadě, ocitají se podle Bláhy v sociální situaci, tj. začnou na sebe navzájem působit, protože vznikne mezi nimi potřeba upravit vzájemné vztahy (např. zjistit, zda nehrozí od druhého nebezpečí, apod.). Tak vzniká sociální proces mající všechny vlastnosti syntézy, který dává vzniknout novým vlastnostem jsoucna, v tomto případě sociálním jevům. Z toho, jak jsou lidé pohromadě, vzniká pletivo dynamických psychických i činnostních sociálních vztahů. V důsledku vzájemného působení jedince na druhé a druhých na individuum dochází k nezáměrné proměně fungování na úrovni individuální psychiky (city, názory, očekávání) i jednání. Individuální hnutí začínají probíhat na nové rovině sociálního řádu ve směru určitého obecného typu. Charakteristickým příkladem takového nového fungování je jazykové dorozumění. Pod tlakem potřeby dorozumění vznikají mentální i činnostní jazykové struktury: pojmy, zvuky, písmo, které se ale mohly objevit teprve jako důsledek sociálního procesu nastartovaného v sociální situaci. Ten, kdo mluví s druhými, jedná v souladu se sociálním řádem. Jazyková norma však není člověku jen vnějším tlakem. Dialekty, novotvary, originální básně, slovní hříčky srozumitelné někdy jen jejich autorovi, to všechno jsou výsledky individuálního vkladu do sociálního procesu. Individuum není jen pasivní uživatel, ale i aktivní tvůrce. Nakolik rozsáhlý bude jeho příspěvek k proměně sociálních struktur, závisí na jeho individuálních schopnostech a jejich adekvátnosti vzhledem k panující sociální situaci.

V rámci sociologie rodiny Bláha nejen precizoval svoji obecnou sociologickou teorii, ale artikuloval také bytostnou praktičnost sociální vědy. V Sociologii dětství se na konci každé kapitoly věnuje, vedle návrhu dalšího směřování výzkumu, nápravě panujícího nežádoucího stavu v dětské socializaci, zdůrazňujíc vedle hmotných faktorů především spirituální a mravní organizaci dětského prostředí. V úvodu Dnešní krise rodinného života, která je výmluvným příkladem jeho angažované sociologie, pak své hodnotící stanovisko formuluje explicitně: „Knížka tato ... nemá v úmyslu spokojit se jen hlediskem sociologa nezaujatě konstatujícího, nýbrž snaží se ... naznačiti po způsobu sociálních lékařů i prostředky nápravné.“ I když Bláhovy terapeutické závěry ústí v moralizující tečku, jeho analýza příčin krize poskytuje pronikavý rozbor růstu moderního individualismu a jeho dopadu na život rodiny v podobě proměny manželství ze svátosti ve smlouvu a v podobě „vzpoury ženy“, tj. ženského emancipačního hnutí. Podobně pronikavým způsobem Bláha ukazuje, jak moderní práce odvedla rodiče z domova do zaměstnání. Uvědomuje si ambivalenci moderního individualismu, který vedl na jedné straně ke svobodě a autonomii jednotlivců, ale také k oslabení rodinné soudržnosti a uvolnění rodinných vazeb. Růst rozvodovosti však neinterpretuje unáhleně jako automaticky negativní jev, ale jako možný projev nové mravní kvality přisuzované manželskému svazku, nástup nových ideálů rodinného života a jeho demokratizace.

Zkoumání sociálních typů zahrnuje u Bláhy široké tematické rozpětí: vedle zkoumání dělníka a sedláka jako dvou odlišných sociálních typů a analýzy Bláhou dlouhodobě sledovaného tématu inteligence k němu lze přiřadit velkou část jeho úvah o problému lidu, národa, národnosti a typických rysech české národní povahy. Ačkoli první tři témata – dělník, sedlák, intelektuál – představují skladebné prvky národní společnosti a otázky lidu a národa se vztahují k jejímu celku, je užitečné k nim přistupovat jednotně, protože to umožňuje souhrnně charakterizovat Bláhovo vyzrálé sociologické dílo přibližně od poloviny 20. let zejména po stránce metodologické, ale i po stránce sociologické teorie. Bláhovo pojetí sociálního typu se přitom nalézá někde mezi pojetím durkheimovým, vyloženým v Pravidlech sociologické metody, a metodologickým nástrojem ideálního typu Maxe Webera. V Durkheimově i Weberově případě jde o programové hledání střední cesty mezi krajností historických monografií, rozbíjejících obecné zákony v popisu jedinečných situací, a opačnou tendencí filosofie dějin, která stanovuje spekulativním způsobem univerzálně platné pojmy s ambicí zahrnout celé lidstvo. Samotný Durkheim naznačil způsob stanovení sociálních typů ve směru budování tzv. sociální morfologie, která se zabývá primárně geografickými, demografickými a organizačními charakteristikami skupin. Weberův ideální typ je zase čistě heuristickým nástrojem k vystižení obecných charakteristik určitého sociálního jevu či procesu. Při zkoumání sociálního typu jde Bláhovi o vykreslení charakteristických vlastností (fyziologických, duševních, morfologických, mravních) a rysů v určité skupině. Aniž by na Durkheima či Webera explicitně odkazoval, spojuje Durkheimovu intenci strukturovat všeobsahující sumu lidí – označovanou vágním termínem společnost – s Weberovou snahou neredukovat kvalitativní specifika různých skupin (např. zavedením jednostranně ekonomického kritéria třídního dělení). Tento metodologický přístup přitom doplňuje konceptem sociální situace a není asi náhodou, že sociologii zaměřenou na sociální typy začíná budovat v době, kdy precizuje pojem sociální situace. Na konstrukci sociálního typu se rozhodujícím způsobem podílí specifičnost sociálních vztahů, v nichž se jedinec nalézá, a odpovídajících sociálních tlaků, k nimž se přidávají i související hmotné a geografické podmínky. Sociální typ je především určitý typ duševní a mravní, ale má svůj výraz i v rovině hmotné (způsobu oblékání, úpravě bytu, struktuře spotřeby atp.). Zkoumání sociálních typů sedláka, dělníka či intelektuála je především zkoumáním životního stylu. Sociální typ vytvářený v určité sociální situaci lze přitom zkoumat na různé úrovni obecnosti stejně jako sociální situace. Proto i o národu lze hovořit jako o typu vzniklém v sociální situaci. Zatímco např. v roce 1909 Bláha píše o biologických kořenech národa, v roce 1926 jej označuje za společenství půdy, dějin, zájmů, kultury a krve – seskupení vzniklé specifickou sociální situací, která vytváří určitou syntetickou tvůrčí aktivitu: národní povahu.

Zatímco Durkheim navrhoval tvorbu sociální typologie založit především na zkoumání složenosti skupin, na jejich hustotě a dalších „tvrdých“ charakteristikách, Bláha zdůrazňuje význam hermeneutického přístupu. V Sociologii sedláka a dělníka bohatě využívá ke zkoumání a popisu typických znaků obou pracovních typů beletrie tvrdíc, že „vyjádřit typ dovede zatím spíše umění než věda. V tom ohledu umění vědu značně předběhlo.“ V Sociologii inteligence (1937) zase uplatňuje vlastní metodu sociální introspekce, zdůrazňujíc, že knížka je také „výsledkem sebezpytu“. Aby nedošlo k mýlce, že Bláha svou sociologii budoval na literatuře, je třeba zdůraznit, že u obou zmiňovaných knih Bláha bohatě využívá statistik a pozorování, zmiňované metody využití literární typizace a introspekce jsou uvedeny pro podtržení specifičnosti a odchylnosti od metodického positivismu francouzského typu. Při zkoumání sociálních typů se plně uplatňuje Bláhova interpretace masarykovského realismu, jenž měl v sociologii vyústit ve směr, k němuž se Bláha hlásil a který označoval za kritický realismus. Tento realismus je ztělesněn v samotném směřování Bláhova výzkumu ke konkrétním sociálním typům, konkrétním komponentám společnosti, nikoli k budování abstraktního a všeobjímajícího sociologického systému. Odráží se i v metodologii zaměřené na konkrétní věci z každodennosti, na hmotnou úpravu bytu, šatů, na strukturu výdajů, v odkazech na konkrétní pozorování, vlastní zážitky nebo rozhovory.

Koncem 30. let začíná Bláha svou obecnou sociologickou teorii místy označovat jako federativní funkcionalismus. Koncepce federativního funkcionalismu pracující s ústředním pojmem sociální situace byla poprvé uceleně vyjádřena v Sociologii inteligence (1937) a systematicky je shrnuta v Sociologii (1968). V sociální situaci vzniká nový obecný (sociální) typ myšlení a jednání individuí a sociální funkce jsou činnosti, které probíhají v souladu s tímto novým typem. Funkce jsou činnosti regulované v sociální situaci vzniklým sociálním řádem (například jazykové jednání, které vede k uspokojení potřeby dorozumění, je sociální funkcí probíhající podle gramatických norem vzniklých v sociálním procesu sociální situace). Federovanost sociálních funkcí vyjadřuje vzájemné a nehierarchické ovlivňování a křížení jednotlivých funkcí, podobně jako individua v sociální situaci působí na sebe navzájem. I přes vzájemné působení však zůstávají individua i funkce autonomní: např. jednou z autonomních funkcí rodiny je socializace dítěte, ale tato funkce je ovlivňována logikou regulace sociální činnosti v povolání, které odvádí rodiče z domova, takže dochází ke křížení a vzájemnému ovlivňování relativně samostatných sociálních funkcí výchovných a pracovních. Koncepce federativního funkcionalismu plní v Bláhově sociologii dvojí roli. Jednak zachovává funkci jako jeden z klíčových pojmů Durkheimovy sociologie a udržuje tak kontinuitu s dílem, které Bláha považoval za první vědeckou sociologii a z něhož sociologicky vyšel. Zároveň však funkcionální sociologii rozvíjí pro své potřeby v závislosti na koncepci sociální situace a „kvalitativní“ metodologii. Díky tomu Bláhův federativní funkcionalismus nesklouzl k formalismu a statičnosti pozdějších funkcionalistických koncepcí. Protože toto označení více vystihuje specifičnost jeho sociologické teorie, je lepší termín kritický realismus, který Bláha neopouští pravděpodobně spíš ze setrvačnosti, používat opatrně a podržet raději termín druhý.

Bláha přispěl k rozvoji české sociologie také po institucionální a organizační stránce, zejména iniciační snahou při položení základů brněnské akademické sociologie a obdobným úsilím při založení první české sociologické společnosti. Vedle formálního vedení věnoval Bláha systematickou pozornost i přípravě další generace sociologů; vykazoval přitom osobnostní rysy charismatického vůdce a dobrého řečníka. Částečně spontánně, částečně cílenou Bláhovou činností se kolem jeho osoby vytvořil bližší kruh studentů, kteří se pod Bláhovým vedením intenzivně věnovali sociologii – někdy se hovoří o Bláhově brněnské sociologické škole a jejím vzájemném vymezování s pražskou sociologickou školou. Bláha rovněž organizoval sociologické výzkumy a vedl výzkumný ústav při zemědělské akademii (viz Československá akademie zemědělská). Intenzivně se zapojil do úsilí o vznik nové vysoké školy sociálního zaměření. Jeho asi největším přínosem pro rozvoj oboru bylo založení prvního českého sociologického periodika – Sociologické revue, kolem níž se vytvořil širší okruh sociologů, kteří získali prostor pro výměnu názorů a publikaci výsledků výzkumů. Revue zdaleka nebyla pouze brněnskou záležitostí, přispívali do ní někteří pražští (např. K. Galla, J. Šíma) i slovenští (A. Štefánek) sociologové a byla médiem kontaktů se sociologií světovou, když do ní díky Bláhově stykům přispívali zahraniční autoři (např. F. Znaniecki, P. Sorokin, C. Bouglé, R. Duprat a další). Zahraniční autoři zde publikovali i přehledy některých dílčích národních sociologií (švédské, anglické a americké, francouzské, maďarské) nebo sociologií oborových (americká či rumunská sociologie venkova, americká sociologie výchovy aj.). Sociologická revue si podle mínění J. L. Fischera i dalších sociologů získala světové postavení zejména referováním o domácí i zahraniční odborné sociologické produkci. Sám Bláha přispěl do revue vedle odborných statí několika stovkami recenzí a anotací, jakož i zprávami o sociologických kongresech. Je třeba připomenout, že Sociologická revue spolkla také nemalou část jeho soukromých příjmů, což mluví o nevšedním nadšení pro obor. Bláhovi a jeho spolupracovníkům se tak podařilo vybudovat platformu pro výměnu názorů a publikaci výsledků bádání, jež podnítila, zintenzivnila a zákonitě i zkvalitnila českou sociologickou produkci v míře, kterou sociologická společnost jako taková nemohla pokrýt a pro niž bylo odborné periodikum nezbytností.

Bláhovy organizační schopnosti našly svůj výraz také ve vedení výzkumných týmů i institucí, konkrétně ve vedení sociologické sekce při Československé akademii zemědělské a při výzkumech realizovaných v rámci sociologického semináře Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1931 Bláha přednesl v Masarykově sociologické společnosti přednášku s názvem Dělnický výzkumný ústav, v níž předložil a argumentačně podpořil návrh takto zaměřeného výzkumného pracoviště, zůstalo však jen u návrhu. Podobně to dopadlo s dalším záměrem, Výzkumným ústavem ženským. Úspěšnější byla jeho iniciativa v organizaci empirických výzkumů v rámci brněnského sociologického semináře. Jejich přesný počet není znám. Např. v roce 1932 byla provedena případová studia obce Velká nad Veličkou, po válce Bláha koordinoval rozsáhlý výzkum Brna, který se bohužel poněkud nešťastně stal předmětem politických sporů a šarvátek, což se odrazilo na návratnosti použitých dotazníků a kvalitě dat.

Bláha patří bezesporu k nejvýznamnějším českým sociologům. Přímý ohlas na jeho dílo byl největší v meziválečné době, a to nejen mezi odbornou veřejností; Bláhovy osvětové přednášky pro veřejnost navštěvovaly nezřídka stovky posluchačů. Vliv jeho koncepce na jiné sociology je nejvíce patrný u jeho přímých žáků, z nichž je v případě empirických výzkumů třeba vzpomenout Mojmíra Hájka a v teoretické rovině Julianu Obrdlíkovou. Někdy se v souvislosti s Bláhou mluví o tzv. brněnské sociologické škole. Vymezení jejího okruhu i obsahu se autor od autora poněkud liší v závislosti na zvolených kritériích. Většinou však do ní bývají řazeni Bláhovi přímí žáci a bližší spolupracovníci (např. Mojmír Hájek, A. Obrdlík, J. Obrdlíková, B. Zwicker), někdy i kolegové (E. Chalupný, J. L. Fischer), kteří spoluvytvářeli oficiální jádro redakce Sociologické revue. Jejich vztah k Bláhově sociologii byl však již dosti volný, ačkoli např. Fischera s Bláhou spojoval funkcionalismus, který však každý rozvíjel vlastním způsobem. Dnešní pozornost věnovaná Bláhovu dílu je spíše příležitostná, ale překračuje přitom hranice úzce sociologické k dalším oborům jako je filosofie, etika, pedagogika, žurnalistika apod. Mezi českými sociology dodnes přetrvalo povědomí o jeho zásluhách o brněnskou sociologii a o existenci „jakési“ Bláhovy sociologické školy.

Bibliografie: Sociologická revue 10, 1930, 1; Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity 1970.

Knihy: Město: Sociologická studie. (Melantrich, Praha 1914); T. G. Masaryk: Od osvobození mravního k osvobození politickému (Vydavatelské družstvo, Nové Město na Moravě 1919); La sociologie tchéque contemporaine (Paris 1921; italsky a ukrajinsky 1925, německy 1926, polsky 1931); Mravní výchova se stanoviska sociologického (Vydavatelské družstvo, Nové Město na Moravě 1921); Filosofie mravnosti (Píša, Brno 1922); K psychologii doby: Kniha studií (Bursík a Kohout, Praha 1922); Základy mravnosti (Státní nakladatelství, Praha 1923); Současné názory mravní (Státní nakladatelství, Praha 1923); T. G. Masaryk, philosophe du synérgisme (Orbis, Praha 1923); Sociologie sedláka a dělníka: Příspěvek k sociologii společenských vrstev (Orbis, Praha 1925); Zásady pokrokové politiky (Brno 1926); Sociologie dětství (Ústřední spolek jednot učitelských + Dědictví Komenského v Praze, Brno – Praha 1927); Problém lidové výchovy: Její pojem, úkoly a předpoklady (Masarykův lidovýchovný ústav, Praha 1927); O laický základ mravní výchovy: Kritické poznámky k Rádlově brožuře Revise pokrokových ideálů v národní škole (Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě, Brno 1929); Masaryk a věda (Rolnická tiskárna, Brno 1930); Výchova a nová škola z hlediska sociologického (Praha 1930); Dítě a prostředí (Státní nakladatelství, Praha 1933); Dnešní krize rodinného života (Brno 1933; 3. vyd. 1947); Sociologie inteligence (Orbis, Praha 1937); Vědecká morálka a mravní výchova (Život a práce, Praha 1940); Kultura a politika (Zemská osvětová rada, Brno 1946); Úkol vědy a umění v životě (Práce, Praha 1946); Jak se dívat sociologicky na život (Masarykova sociologická společnost, Brno 1947); Ethika jako věda: Úvod do dějin a theorie mravnosti (Komenium, Brno 1947; 2. vyd. 1991); Problém lidu (V. Petr, Praha 1947); Sociologie (Academia, Praha 1968; ed. J. Obrdlíková); Československá sociologie: Od svého vzniku do roku 1948 (Doplněk, Brno 1997).

Studie: Pesimism a jeho překonání (Česká mysl 1903); Analyse a skepse (Česká mysl 1904); Individuum a společnost (Česká mysl 1908); Národnost ze stanoviska sociologického (Česká mysl 1909); Théories philosophiques et sociologiques de Masaryk (Revue internationale de sociologie 1910); Pedagogika a sociologie (Česká mysl 1911); Vývoj positivnosti v sociologii (Hlídka Času 1912); O některých směrech současné sociologie (Česká mysl 1912); Organistická sociologie (Naše doba 1912); Psychosociologický objektivism (Česká mysl 1912); O sociologických metodách (Studentská revue 1912); Kritický realism v sociologii (Česká mysl 1912); Smysl pro umění na malém městě (Čas, 1912); Maloměstská morálka (Česká mysl 1912); Maloměstský parasitismus (Středa 1913, autor neuveden); K psychologii malého města (Lidové noviny 1913–14); Psychický vliv městského prostředí (Česká mysl 1914); O Chalupného sociologii (Časopis Musea království českého 1919); Malé město a jednotlivec (Horácké listy 1920); Masarykův svobodný český člověk (Horácké listy 1920); Subjektivism v sociologii (Ruch filosofický 1921); Problém hodnocení (Naše doba 1921); Sociologie a etika (Nové Atheneum 1921); Politika a morálka (Parlament 1921); Předmět sociologie (Česká mysl 1921); Etika objektivismu (Česká mysl 1922); K psychologii dělníka (Naše doba 1923); Kantovy sociologické názory (Česká mysl 1924); Město a venkov (Brázda 1925); Masarykův sociální individualismus (Ruch 1925); Masarykovo vůdcovství k vnitřní svobodě (Realistický obzor 1925); Masaryk je náš program (Pokrokový obzor 1925); K sociologii selství (Morava 1925); Program sociologie venkova (Věstník Československé akademie zemědělské 1926); Problém sociologie (Parlament 1927); Sociologické vzdělání (Orbis 1927); O metodě sociologické (Česká mysl 1928); Dnešní stav sociologie a její hlavní problémy (Česká mysl 1929); Masaryk a vztažnost vědy k životu (Pokrokový obzor 1930); Masaryk a věda (Sociologická revue 1930); Výzkumý ústav dělnický (Pokrokový obzor 1930); Poslání vědce a filosofa (Pokrokový obzor 1930); Výzkumný ústav dělnický (Sociologická revue 1931); Sociologický objektivismus (Sociologická revue 1932); Sociologický výzkum Velké (Sociologická revue 1932); Krise dnešní společnosti (Sociologická revue 1933); Krise demokracie (Moderní stát 1933); Sociální práce a její vztažnost k sociologii (Sociální pracovnice 1934); Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (Sociologická revue 1934); T. G. Masaryk (Sociologická revue 1935); Normy chování inteligence (Sociologická revue 1936); Kritická funkce inteligence (Index 1936); Social Psychology of the Inteligentsia (Social Science 1936); Le probléme de l‘intellectuel (Revue internationale de sociologie 1936); L‘intelligence, facteur d‘équilibre social (Revue internationale de sociologie 1937); Poznámky sociologovy na okraj tragických dnů (Sociologická revue 1938); My a Němci (Národní osvobození 1938); Les idées philosoquies de T. G. Masaryk (Mensch en Maatschappij 1938); Osobnost a dílo E. Chalupného (Sociologická revue 1939); Problém lidu (Sociologická revue 1940); Sociologie náboženství (Sociologický sborník 1946); Scoiologie rozhlasu (Sociologická revue 1947); Socjologia inteligencji (Przegląd Socjologiczny 1948); Sociologický výzkum Brna (Sociologická revue 1949); Enqu‘tede Sociologie Urbaine en Tchécoslovaquie: La Ville de Brno (Cahiers Internationaux de Scoiologie 1951); Sociologie vědy (Sociologický časopis 1965); Československá sociologie (Sociologický časopis 1968); Rodinná kronika (Universitas 1996–2004, příloha).

Mimo sociologii: Po cestách vítězů (Praha 1902); Ať je země písní (Praha 1903); Liduška (Květy 1905).

Literatura: Sociologická revue 10, 1939, 1; Dušan Janák: In. A. Bláha a počátky české sociologie města (Sociální studia 2/2006: 11–32); Dušan Janák: Sociální introspekce In. A. Bláhy a Wittgensteinův argument proti soukromému jazyku. Poznámky k introspektivnímu přístupu v sociálních vědách (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 42, 2006, 4: 761–782); Dušan Janák: Hodnoty a hodnocení v sociologii Inocence Arnošta Bláhy. Studie z dějin klasické české sociologie (Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 2006); D. Janák – O. Buchtíková: Sociologie města a filmu. Inocenc Arnošt Bláha a jeho role ve výzkumu Brna po druhé světové válce (Iluminace 20, 2008, 69: 161–178); Juliana Obrdlíková (ed.): Sborník k osmdesátinám I. A. Bláhy (Brno, samizdat 1959); Juliána Obrdlíková: Sociologická metoda In. Arnošta Bláhy (Brněnská sociologická škola. Městský výbor socialistické akademie, Brno 1966: 22–47); Juliána Obrdlíková: Kritický realismus (ibid.: 107–110); Juliána Obrdlíková: Sociologická teorie I. A. Bláhy (Sociologický časopis 4, 1968, 3: 310–323); Jiří Sedlák: Inocenc Arnošt Bláha (Masarykova univerzita, Brno 1995); Jan Tauber – Josef Kolařík, eds.: Historie české a slovenské sociologie venkova (ČAZ, Praha 1969).

-- Dušan Janák