Dekadence
dekadence – (z fr. decadence = úpadek) – uměl. směr a zároveň světový názor a životní styl, rozvinutý v poslední třetině 19. a na začátku 20. st., jehož rysy lze najít i v současných kult. vyspělých společnostech. Je exaltovaným individualistickým výrazem krajní soc. deziluse a životního nihilismu, nabývajícího někdy morbidních a mystizujících forem. Postaven je na odporu proti banální realitě a na úniku do neskutečných, extrémně dokonalých, krásných, křečovitých snových poloh. Dekadentní postoj k životu se jeví většinou jako blazeovaná aristokratická póza, přejemnělost, znuděnost (demonstrovaná „únava z myšlení“) až tupá letargie, ale i jako záliba v exotice, staromilství, na odiv stavěná amorálnost, narcismus, sklon k perverzím. Okázalá distance od společnosti, od všech jejích hodnot a cílů je spíše než skutečnou touhou po soc. izolaci provokativním vyjádřením odporu ke stávající soc. nedokonalosti. D. lze chápat také jako projev přesycenosti civilizací, kulturou, životem, což se mj. odráží v pěstování kultu smrti, zmaru. V jistém smyslu je d. přeexponováním některých „nezdravých“ rysů moderní kultury, jejich dotažením ad absurdum, které ovšem vede i k uvědomění si určitých kult. mezí. Každá společnost pohlíží na d. jako na jev negativní, úpadkový. Narůstání jeho projevů signalizuje chorobné stavy soc. organismu. Dekadentní umění je ale nejen projevem těchto stavů, ale i cennou výpovědí o pocitech a postojích lidí určité doby, společnosti, specif. soc. skupin.
Hist. se d. pojí k jednomu typu reakce umělců na krizi a rozklad tradičních hodnot společnosti 19. st. D. jako jev i pojem se zrodila ve Francii v ovzduší deprese a únavy ze zmařených nadějí r. 1830, 1848 a 1871. Soc. apatie se dovršila po neúspěchu pařížské Komuny, kdy se hovoří o generaci obětované, úpadkové. Termínu dekadent začal používat J. Laforgue na začátku 80. l. 19. st., původně pro všechny umělce, příslušníky bohémy, kteří stáli proti pokrytectví a utilitárním cílům soudobé společnosti a také proti „scientismu“ a domnívali se, že nemá cenu nic budovat, že lépe je ničit, „odstraňovat veteš“, urychlovat rozklad. D. byla jedním z excesů romantismu, jako liter. směr se většinou řadí k symbolismu, malířské projevy mají rysy secese. Dekadentní autoři vytvořili i hluboká originální uměl. díla trvalé hodnoty specif. odhalováním skrytých smyslů předmětů i subtilit vnitřního života, sugestivním projevem a metaforičností jazyka, odrážející bohatou fantazii. Za „praotce“ d. je považován Ch. Baudelaire, fil. oporou je dílo A. Schopenhauera. Lit. typem dekadenta je překultivovaný aristokrat Des Esseintes, hrdina románu J. K. Huysmanse A rebours (1884, čes. 1897), který žije, resp. pomalu umírá ve světě důmyslných smyslových a myšlenkových fikcí, zcela vzdálen realitě. Někteří dekadentní autoři se s pojmem d. identifikovali, o čemž svědčí i to, že v 80. l. 19. st. vycházel v Paříži časopis Le Décadent. Dekadentní umění a životní styl se na konci 19. st. uplatnily i v Anglii (typickým dílem je Obraz Doriana Graye od O. Wildea, 1891), méně již v Německu, kde přerůstaly v estétské velikášství, a v Rakousku, kde měly podobu melancholického expresionismu (G. Trakl aj.). Za největšího rus. představitele d. je považován F. M. Dostojevskij (zejm. jeho Zápisky z podzemí, 1864), v Polsku je to S. Przybyszewski, který inklinoval k satanismu. Poměrně výrazný proud d. vznikl také v Čechách. Autoři první vlny (tzv. predekadenti) tvořili pod vlivem J. Vrchlického a lumírovců a jejich díla měla především snový charakter. Orientovali se na výlučnost světa umění, zdůrazňovali poetičnost proti všednosti. Druhá vlna se obracela i k vnějšímu soc. světu, který líčila v jeho deprimujících, odpudivých podobách. Za hlavní představitele jsou považováni J. Karásek ze Lvovic, K. Hlaváček a A. Sova (v duchu d. tvořil ale i mladý S. K. Neumann a řada dalších). K d. bývá řazen i svérázný filozof a spisovatel L. Klíma, který nihilistické koncepce světa převádí do roviny absurdity a černého humoru.
decadence décadence Dekadenz, Entartung decadenza
Literatura: Česká básnická moderna. Praha 1987; Francouzský symbolismus. Praha 1974.