Lingvistika strukturální
lingvistika strukturální – specif. přístup ke studiu jazyka, resp. metodol. směr v lingvistice, který vznikl na počátku 20. st. a ze kterého se vytvořil vývojový proud ovlivňující prakticky všechny spol.vědní disciplíny. Proti pozitivistickému mladogramatickému atomismu postuluje l.s. chápání a zkoumání jazyka jako systému, tj. vnitřně strukturovaného celku. Pozorováním a popisem jazykových jednotek se údajně zabýval již Řek Panin (300 l. př. Kr.), ale začátky l.s. se kladou do počátků 20. st. a bývají spojovány se jmény Jeana Baudouina de Courtenay a Mikolaye Kruszewského, zejm. ovšem Ferdinanda de Saussura, který je považován za zakladatele l.s. K zákl. metodol. východiskům l.s. patří ontologické odlišení jazyka (langue) jako abstraktního a soc. dorozumívacího kódu (tj. znakového systému) a řeči (parole) jako jednotlivé, individ. realizace tohoto kódu v dorozumívacím aktu. Ontologické rozlišení jazyka a řeči vedlo k vyčlenění fonologie jako vědy o zvukovém plánu jazyka a fonetiky jako nauky o zvukové stránce lidské řeči. L.s. také zdůrazňovala nutnost vymezit v jazykovědných výzkumech přesně aspekt synchronní a diachronní. Tím reagovala na převahu historismu (diachronie) v jazykovědě 19. st.
L.s. není směrem jednolitým, z jejích premis vycházelo několik škol. V meziválečném období se vytvořila tzv. pražská lingvistická škola, soustředěná kolem Pražského lingvistického kroužku, jejíž zásluhou byl zejm. rozvoj fonologie. V Evropě sehrála význ. úlohu také škola kodaňská, jejímiž tvůrci byli Viggo Brøndal a Louis T. Hjelmslev a která se zaměřovala na logickou strukturu jazyka. Rozvíjela tzv. glosematiku, formalizovanou analýzu textu, s cílem najít „glosém“, invariantní funkční jazykovou jednotku. Zatímco pražská škola uvažovala i soc. souvislosti jazykových projevů, kodaňská škola ve svém klasickém období naopak zdůrazňovala autonomii jazykového systému. V USA se pod vlivem prací Edwarda Sapira, který jazyk studoval jako „klíč ke kultuře“, a Leonarda Bloomfielda, který jej studoval v rovině chování, vytvořil směr nazývaný „americká deskriptivní lingvistika“ neboli distribucionalismus. Předmětem jeho bádání byl výskyt (distribuce) jazykových jednotek v konkrétním textovém souboru. Důraz na zkoumání konkrétních textů vedl v Evropě ke vzniku stylistiky jako relativně samostatné jazykovědné disciplíny. V jistém smyslu pokračováním a v jistém smyslu reakcí na am. l.s. 20. a 30. l. je generativní gramatika N. Chomského z 50. l. Principy l.s. se rozvíjejí v posledních desetiletích v rámci sémiotiky, resp. sémantiky. Vychází z nich lingvistická antropologie a zasahují do interpretativní sociologie a etnometodologie (viz též sociologie jazyka).
structural linguistics linguistique structurale strukturelle Linguistik linguistica strutturalista
Literatura: Bloomfield, L.: Language. New York 1933; Harris, Z. S.: Methods in Structural Linguistics. Chicago 1951; Hjelmslev, L.: Prolegomena to a Theory of Language. Baltimore 1953; Hjelmslev, L.: Jazyk. Praha 1971; Sapir, E.: Language. New York 1921; Saussure, F. de: (1916) Kurs obecné lingvistiky. Praha 1989; viz též gramatika generativní.