Vnímání
vnímání – též percepce – identifikace, diskriminace, zjišťování a odrážení vlastností předmětů a vztahů mezi nimi, jakož i časoprostorové vztahy těchto předmětů k vnímajícímu subjektu. Existuje v. času, vzdálenosti, věcí atd. V. bývá vymezováno jako stupeň smyslového poznání, kval. se lišící od pouhého čití. Čití se týká jednotlivých vlastností věcí a jevů (barev, zvuků atd.), zatímco v. předmětů jako úhrnu určitých vlastností (T. P. Zinčenko, 1974), a to ve smyslově názorné podobě. V. je považováno za „prvopočátek psychických procesů“. V marx. psychologii je zákl. definiens v. pojem odrazu (viz teorie odrazu), jinak je v. chápáno spíše jako „konstrukce skutečnosti“ s akcentem agnosticismu (H. R. Maturana, F. J. Varela, 1987), nebo prostě jako příjem a zpracování informací, což neodlišuje v. od myšlení. W. Schönpflug a U. Schönpflugová (1983) rozlišují dvojí význam v.: 1 vnitřní zobrazení objektu v. ve vnímajícím subjektu (tj. v. jako výsledek, vjem); 2. vnitřní průběh, jímž je zobrazování navozováno (v. jako proces). Funkcí v. je adaptace chování subjektu dané situaci a daným životním podmínkám za současného uplatnění vlivu motivace, což se projevuje zaměřeností v., resp. pozorností (aktivním pozorováním). Lze to doložit nejen experimentálně, ale i fylogenezí smyslových orgánů. Různé druhy zvířat mají různé smyslové orgány, které se vytvořily v závislosti na životních podmínkách organismu (viz. např. „biologický radar“ uplatňující se při nočním létání netopýrů). V. je vždy zapojeno do kontextu činnosti a na tomto základě se konstituují hlavní percepční operace.
T. Tomaszewski (1975) zdůrazňuje kult.-hist. podmíněnost v., o níž svědčí fakt, že v různých hist. epochách a v různých kulturách jsou tytéž objekty zobrazovány různě (např. konturové vidění v neolitu, siluetové v paleolitu, jak o tom svědčí nástěnné malby). Avšak primárně tu jde spíše o rozdíly ve stylizaci, ve funkci imaginace. Vlivy kult. příslušnosti, soc. statusu aj. však spolehlivě prokazuje řada experimentů (J. S. Bruner a další). Konstantnost ve v. dokládá výrazně vliv zkušenosti na v.: barvy, velikosti a tvary známých předmětů jsou konstantní, i když se mění příslušné podmínky (např. objekt je blíže nebo dále od pozorovatele). V. není nikdy jen organizací senzorických dat. Spolu s rozvojem řeči dochází ve v. ke kategorizaci vnímaných objektů a k přiřazování významů těmto objektům, které tím získávají sémantický obsah. V tom se projevuje specif. lidská povaha v., které se tak stává současně věděním. Spontánní doplňování nestrukturovaných stimulů svědčí o tom, že v. je provázeno psych. projekcí. J. J. Gibson (1966) vytvořil ekologickou teorii v., dnes velmi rozšířenou a empir. dokládanou. V dlouhodobém vztahu organismu k životnímu prostředí se v jeho zkušenosti vytvářejí invarianty jako zapamatované podstatné a stálé znaky tvořící velmi komplexní struktury, které jsou podkladem v. (např. struktura krajiny, celého seskupení objektů apod.). Percepční systém pracuje v tomto smyslu jako celek a získává pro organismus význ. poznatky o jeho životním prostředí. Percepční systém chápe Gibson jako hledání informací o okolí, což v podstatě souhlasí s pojmem „percepční operace“ u rus. psychologů a J. Piageta. Pro v. je rozhodující učení, jak prokazuje postupný vývoj percepčních operací u dětí (L. A. Venger, 1975).
perception perception Wahrnehmen, Wahrnehmung percezione
Literatura: Gibson, J. J.: Principles of perceptual learning and development. New York 1969; Held, R. – Richards, W. eds.: Perception: mechanisms and models. San Fracisco, Calif. 1972; Veličkovskij, B. M. – Zinčenko, V. P. – Lurija, A. R.: Psichologija vosprijatija. Moskva 1973.