Sci-fi
sci-fi – (z angl. science fiction = věd. fikce) – původně liter. žánr nazývaný též věd. fantastickou literaturou, zvl. případ liter. fikce vycházející nejen z představ o světě, ale i ze zkušeností o jeho fungování, inspirovaný pokrokem ve vědě a technice. V jistém smyslu lze za předchůdce sci-fi považovat utop. literaturu, protože je rovněž formou výpovědi o „možném světě“ (viz utopie). Počátky sci-fi se kladou do 19. st. a váží se zejm. k dílu J. Verna. Typická je ovšem sci-fi spíše pro druhou polovinu 20. st., kdy se diferencuje do různých proudů a její doménou se vedle literatury stává zejm. film. Intenzívnější rozvoj sci-fi se ale datuje už od 20. l. 20. st., kdy zejm. v am. časopisech (tzv. pulp magazines) vychází řada vědeckofantastických povídek (mnohdy nevalné úrovně). Pak přicházejí knihy a „comicsy“. O něco později byla slovesná podoba sci-fi rozšířena o populárnější podobu audiovizuální, nejdříve filmovou, nyní i formou videoklipů. Sci-fi má formu pohádky, povídky, románu, detektivky, dramatu aj., nabývá i podob legendy a mýtu. Umožňuje max. rozvinutí imaginace, vyjádření specif. životní filozofie, dramatické vykreslení vize budoucí společnosti, vztahů mezi lidmi, jejich způsobu života. Často je průmětem obav z hypertrofie tech. dimenze civilizace. Může splňovat funkci varovné prognózy i sebenaplňujícího se proroctví (z 86 „přepovědí“ H. G. Wellse se jich uskutečnilo 57 – patří k nim objev radioaktivity, atomové elektrárny aj.; H. Clarke v knize Wireless World z r. 1945 načrtl systém telekomunikačních družic, který se uskutečnil o čtvrt století později apod.). Sci-fi je nejen zdrojem zábavy, ale i katarze a osvěty. Jejím prostřednictvím dnešní člověk sní, objevuje i dobývá neznámé. Sci-fi má řadu prvků romantismu. Jejím častým námětem jsou dobrodružné cesty do „jiných světů“, čelení hrozbám přicházejících z vesmíru, střety se záhadnou „psychologií mimozemšťanů“ a jiné „nevysvětlitelné“ věci. Ze s-gického hlediska je zajímavé, že zhruba do konce 50. l. převládalo v sci-fi optimistické ladění. Souviselo s adorací pokroku, s důvěrou ve výsledky věd.tech. rozvoje. Pokud sci-fi pojednávala o letech do kosmu a o kontaktech s jinými civilizacemi (světy), předpovídala vesměs kladné, lidstvu prospěšné vztahy. Zlom na počátku 60. l. přinesl katastrofické vize, varování před možným zneužitím pokroku, resp. věd. poznatků (zejm. z oblasti genetiky, bioinženýrství) nebo techniky (především počítačů). Stále častěji se objevují obrazy globální ekologické katastrofy. Nadšení z budoucnosti ustoupilo pocitu nejistoty a obav. Sci-fi má často podobu novodobé dystopie. V 70. l. vznikají také tzv. sci-fi comicsy s „antihrdiny“ (dobří supermani jsou nahražováni zlými).
Sci-fi se vyznačuje specif. ikonografií: kosmické koráby, super-zbraně, příšery apod. umocňují tuto formu výpovědi o budoucím možném světě. Sci-fi je fenomén spojený s masovou společností a masovou kulturou. Příznivci sci-fi se sdružují ve spec. klubech (existuje např. Evropská společnost sci-fi, Evropský archiv sci-fi), jsou vydávány spec. časopisy s tímto žánrem (v čes. zemích čas. Ikárie, Nemesis, Magazín Fantasy & Science-fiction) a stanovuje se pořadí „úspěšnosti“ jednotlivých děl. Za „ryzí“ sci-fi je považována Marťanská kronika Raye Bradburyho, 2. v pořadí je Odyssea na Marsu od Stanleye G. Weinbauma. Mezi nejvýzn. autory tohoto žánru kromě již jmenovaných jsou řazeni I. Asimov, A. C. Clarke, A. Huxley, St. Lem, C. S. Lewis, bratři Strugatští, Th. Sturgeon, J. Wyndham a další.
Se sci-fi je obvykle sapojován žánr fantasy, což je vlastně „pohádková literatura pro dospělé“. Na rozdíl od sci-fi se nezabývá věd. a tech. objevy, ani budoucností naší civilizace či lety do kosmu. Čerpá z archetypů uložených v podvědomí, transformovaných v mýty a pohádky. Příběhy se většinou odehrávají v blíže neurčeném čase a prostoru, vědu zastupuje magie, místo atomových válek se objevují klasické souboje známé z historie. Mezi postavami fantasy literatury najdeme obry, rusalky, čaroděje a bohy a mezi jejími tématy klasický střet dobra se zlem. Obliba tohoto druhu literatury se značně zvýšila po uveřejnění trilogie J. R. Tolkiena: Pán prstenů v r. 1955. Tolkienovy romány se odehrávají v přesně vymezeném (zmapovaném) světě, který má vlastní pravidla, morálku, technologii a obyvatele, k nimž kromě lidí patří různé příšery. Z fantasy románů a povídek se vyvinuly posléze i fantasy hry (název první byl Pán jeskyně), při nichž se hráči ztotožňují se zvolenými postavami (musí s nimi překonávat nejrůznější nebezpečí, aby získali poklad nebo princeznu) a které slouží k odreagování problémů skutečného světa. V posledních letech se ukázalo, že může vzniknout závislost na podobných hrách, která je podobná tzv. gamblerství a je výrazem chronického útěku před realitou. Obliba fantasy literatury a her bývá vysvětlována postmoderní potřebou odklonu od současného vývojového stupně společnosti a návratu k civilizaci založené na zcela jiných hodnotách. V posledních letech se také poměrně často objevují díla, v nichž se fanasy prolíná s hororem: zápletky jsou postaveny na hrůze z nevysvětlitelného, nepřirozeného či nadpřirozeného. Tento druh literatury zatlačuje do pozadí psychologický horor a s trochou nadsázky se v této souvislosti hovoří o renesanci tzv. gotického románu.
sci-fi, science-fiction sci-fi, science-fiction Science-fiction fantascienza