Revoluce sociální (MSgS)

revoluce sociální (MSgS). Sociální revolucí v širokém slova smyslu rozumíme progresívní kvalitativní přeměny struktury globální společnosti, proces přechodu od starého společenského řádu k novému. Hlavní a nejpodstatnější příčinou sociální revoluce jsou rozpory daného výrobního způsobu, jmenovitě konflikt mezi výrobními silami a výrobními vztahy, k němuž dochází zákonitě na onom stupni vývoje, kdy se existující výrobní vztahy stávají brzdou dalšího rozvoje výrobních sil společnosti. Z toho plyne, že v každé sociální revoluci se jedná v poslední instanci vždycky o progresívní kvalitativní přeměny v ekonomické základně. Revolučním převratem v ekonomické základně čili — stručně řečeno — ekonomickou revolucí se uskutečňuje změna typu hospodářské moci a tím zároveň změna typu celkového výrobního způsobu.

Vyřešit vyhrocený rozpor daného výrobního způsobu, jakož i jím podmíněné rozpory na jiných úsecích společenského života v podmínkách třídních nelze, aniž je především odstraněna stará politická nadstavba, moc dosud vládnoucí třídy, jež je nejmohutnější silou, udržující přežilé výrobní vztahy při životě. Proto klíčovou otázkou sociální revoluce je tu otázka politické moci. Revolučním převratem v politické nadstavbě čili — stručně řečeno — politickou revolucí mění se typ třídně politické moci.

Vedle podstatných přeměn v ekonomice a politice k základním složkám sociální revoluce patří pak konečně i podstatná přeměna onoho komplexu třídně ideologických forem společenského vědomí, jež vedle politiky řadíme k nadstavbě. Revolučním převratem v této oblasti čili — jak se běžně říká — kulturní revolucí se mění typ třídně ideové moci a tím zároveň celkový ráz duchovní kultury a koneckonců kultury dané společnosti vůbec.

Vzájemné vztahy a posloupnost uvedených základních složek sociální revoluce nejsou standardní, nýbrž utvářejí se různě v jednotlivých historických typech sociálních revolucí. Tak zatímco při přechodu od feudalismu ke kapitalismu dochází nejprve k mohutnému rozvoji kapitalismu v ekonomice a teprve v důsledku toho k mocensko-politickému převratu, při dosavadních přechodech od kapitalismu k socialismu bylo tomu právě naopak: mohutný rozvoj revoluce v ekonomice tu následuje teprve za revoluční změnou politické moci.

Sociální revolucí v užším slova smyslu se rozumí změna třídního panství, k níž dochází svržením politické moci staré (reakční) a nastolením politické moci nové (progresívní) třídy. Sociální revoluce v tomto smyslu je protichůdná nejen sociální evoluci, ale rovněž změnám reformním, nakolik jejich hlavní zvláštnost a podstata je v tom, že k nim dochází nikoli v důsledku dobytí politické moci novou třídou, nýbrž v důsledku aktů a opatření vládnoucí třídy samé.

Sociální revoluce v uvedeném smyslu je možná jen tehdy, když pro ni v dané zemi vyzrály objektivní i subjektivní podmínky. Objektivní podmínky sociální revoluce vyzrávají v obdobích, kdy rozpory daného společenského řádu se vyostřují a vyvolávají tak jeho krizi, ekonomickou i politickou. Taková hluboká krize, jež vytváří revoluční situaci, je základním objektivním předpokladem a východiskem jakékoli skutečné revoluce. Sama revoluční situace, vznikající nezávisle na vůli jednotlivých stran a tříd, pro revoluci nestačí. K tomu je bezpodmínečně třeba ještě podmínek subjektivních, jimiž třeba rozumět schopnost revolučních tříd vytvořit potřebnou ideovou a politickou jednotu a dosáhnout žádoucí organizovanosti a akceschopnosti. Řečeno slovy Marxovými, subjektivní podmínky revoluce dozrávají, jestliže revoluční ideje proniknou do mas, ovládnou je a promění se tak v materiální sílu, schopnou radikálně změnit stávající společenský řád. Jsou-li dány potřebné objektivní i subjektivní podmínky, vzniká situace, kterou nazýváme obvykle akutní revoluční situací nebo akutní celonárodní revoluční krizí; taková situace vede za jinak příznivých okolností bezprostředně k revoluci.

Třídy (viz třídy a třídní boj), které byly starým společenským řádem utlačovány a vykořisťovány a které proti němu povstávají do revolučního boje, nazýváme hybnými silami revoluce, nejaktivnější a nejrevolučnější z nich pak hlavní hybnou silou. Hlavní hybnou silou každé skutečné revoluce jsou třídy pracující a vykořisťované, společenské skupiny, představující rozhodující jádro masy lidu. Sociální skupina, která revoluci politicky vede, je hegemonem revoluce. Svazek tříd, probojovávajících dějinné úkoly určité sociální revoluce, nemusí být — a také nebývá — uskupením stálým. Revoluční potence jednotlivých společenských tříd a skupin bývají značně rozdílné a běžně dochází k tomu, že jednotlivé třídy a skupiny, jež jsou s to jít s revolucí v jedné její etapě, odpadávají v jiné její etapě.

Charakter sociální revoluce je dán společenskými rozpory a jim odpovídajícími dějinnými úkoly, které revoluce řeší. Politicky je sociální revoluce charakterizována tím, která třída je od moci svrhávána a která na místo ní svou moc nastoluje. Přitom je třeba počítat s tím, že vztah objektivních a subjektivních podmínek a stránek revolučního převratu není mechanický, ale dialektický. Objektivní podmínky jsou pro charakter revoluce koneckonců určující; tj. jsou určující v tom smyslu, že vytyčují varianty možných revolučních procesů, jež subjektivní faktor může reálně přeměnit ve skutečnost. Avšak to, jakého charakteru revoluce bude, která z uvedených možností se bude realizovat, už nezávisí jen na objektivních podmínkách, nýbrž je výslednicí vzájemného působení vnitřních i vnějších subjektivních podmínek. S ohledem na to třeba posuzovat zejména otázku, jaký význam má pro charakter revoluce ekonomika a politika. Stanovit správně charakter revolučního převratu vyžaduje vyjít z organické jednoty obou těchto oblastí, počítat s tím, že koneckonců určující — tj. určující v dlouhodobé, epochální časové dimenzi — je sice vždy ekonomika, avšak že bezprostředně určující se může stát, a také stává, politika.

Za skutečnou revoluci naprosto nelze považovat tzv. revoluci palácovou, puče apod., to je politické převraty, provedené bez lidu ve špičkách státního aparátu, neznamenající změnu třídního panství, nýbrž jen záměnu jedněch představitelů vládnoucí třídy druhými.

Prvním základním historickým sociálním typem v novodobých dějinách je revoluce buržoazní. Podstatou buržoazní revoluce je řešení antagonismů feudálního řádu, spočívající ve svržení tohoto řádu a uvolňování buržoazního řádu z jeho pout. Ve sféře ekonomické základny vnitřní náplní buržoazní revoluce je nahrazení feudálních výrobních vztahů vztahy kapitalistickými, přechod od prosté výroby zboží k výrobě zboží na vyšší úrovni, kdy tato výroba se stává všeobecnou, vládnoucí, kdy zbožím se stává i samotná pracovní síla. Hlavním obsahem buržoazní revoluce ve sféře politické je svržení moci feudálů a nastolení moci buržoazie. V ideologicko-kulturní sféře pak běží o boj abstraktních humanitních ideji s církevně feudální ideologií, posvěcujících dosavadní hierarchické společenské uspořádání.

Buržoazní revoluce jako celkový proces nebývá uskutečňovaná jednorázovým aktem v jednom souvislém časovém období, nýbrž prochází obvykle řadou dílčích, časově od sebe odlišných zvratů, „skoků“. Tento etapovitý, „vlnovitý“ vývoj buržoazní revoluce bývá především důsledkem nedůsledností, ke kterým dochází při řešení jejich objektivních historických úkolů. Základní příčinou těchto nedůsledností bývá zbabělost buržoazie, její strach z proletariátu a vůbec pracujících mas, a ovšem i slabost těchto širokých mas samých, neschopných ještě dovést revoluci samostatně do konce. V podmínkách nedořešených, objektivně daných buržoazních úkolů, uchovává se pak půda pro nový dílčí zvrat. Např. ve Francii započala epocha buržoazní revoluce v roce 1789. Po zakončení své první etapy v roce 1794 však následují ještě etapy další v roce 1830 a 1848. Ve svých základních úkolech byla celá epocha buržoazní revoluce ve Francii dovršena teprve roku 1870.

V epoše světové buržoazní revoluce, jež byla zahájena nizozemskou revolucí v 16. století a anglickou revoluci v 17. století a která byla v proudu až do imperialismu, případně do Říjnové socialistické revoluce v Rusku, vyznačovaly se buržoazní revoluce tím, že očistou sociálních poměrů od feudalismu uvolňovaly cestu rozvoji buržoazního řádu, a to jak v rámci té které země, tak i v měřítku celosvětovém. Tehdy, kdy se kapitalismus vyvíjel ještě po vzestupné linii a lidové masy bojující proti feudalismu nedokázaly se ještě emancipovat z politického područí buržoazie, byly takové důsledky buržoazních revolucí přirozené.

Tím je dáno, proč do marxistické teorie byl zaveden pojem buržoazní revoluce jako specifické metody řešení rozporu mezi feudálním řádem a lidovými masami.

Už v epoše světové buržoazní revoluce byly mezi buržoazními revolucemi v jednotlivých zemích značné rozdíly co do úrovně a stupně jejich demokratických rysů, k nimž patří především: účast širokých lidových mas v revoluci, zvláště vystupují-li samostatně s vlastními politickými a hospodářským požadavky, a dále politická forma, v níž revoluce probíhá a vyúsťuje, jmenovitě zavedení buržoazní demokracie. Pro revoluce, mající tyto demokratické rysy výrazně rozvinuty, se vžilo označení revoluce buržoazně demokratické. Základem protifeudální buržoazně demokratické revoluce bývá obvykle agrární rolnická revoluce. K účasti širokých lidových mas v buržoazně demokratické revoluci může ovšem dojít také v souvislosti s bojem za jiné stěžejní demokratické požadavky, jako např. bojem za národní osvobození, za mír apod. Tak je tomu běžně v soudobé epoše, kdy na cestu demokratické revoluce se dostávají nejenom ekonomicky zaostalé země s významnými pozůstatky feudalismu, ale i země kapitalisticky vyspělé, v nichž rozpor mezi prací a kapitálem je v určitých etapách zastiňován naléhavými úkoly boje proti imperialismu, politické reakci a jinými demokratickými úkoly.

Nejvyšším základním historickým typem sociální revoluce je revoluce socialistická. Socialistickou revolucí v širším smyslu rozumíme proces, jímž se uskutečňuje přeměna kapitalistické společnosti (případně jiné předsocialistické společnosti) v socialistickou. Socialistickou revolucí v užším smyslu chápeme mocensko-politický převrat, v jehož průběhu moc přechází z rukou vykořisťovatelských tříd do rukou proletariátu, který ji využívá k odstranění starého a budování nového socialistického společenského řádu.

Socialistický převrat ve sféře mocensko-politické umožňuje uskutečnit socialistické přeměny i v ostatních základních sférách společenského života, v ekonomice a v celé nadstavbě. Ve sféře ekonomické základny vnitřní náplní socialistické revoluce je nahrazení kapitalistických výrobních vztahů vztahy socialistickými, zajišťujícími další mohutný rozvoj výrobních sil, vybudování materiálně technické základny socialismu. Zákonitou součástí revolučního přechodu od kapitalismu k socialismu je socialistická kulturní revoluce. Podstatou tohoto procesu je dialektické překonání buržoazní ideologické nadstavby a vytvoření nové ideologické nadstavby v socialistickém duchu.

V závislosti na konkrétních historických podmínkách nabývají socialistické revoluce různých forem. Mohou se uskutečnit násilně v ozbrojené třídní srážce, jako např. Říjnová revoluce v Rusku v roce 1917. Mohou však — za příznivých okolností, k nimž dochází právě v současnosti — proběhnout i bez ozbrojeného třídního boje, to jest mírnými prostředky třídního donucení, pokojnou cestou. Komunistické strany se snaží svou politikou přispět k tomu, aby se možnosti pokojného přechodu k socialismu posílily a rozvinuly a mohly být přeměněny ve skutečnost. O tom svědčí, mimo jiné, i jejich programové dokumenty, kde jsou masy na cestu pokojného vývoje revoluce orientovány (viz např. programy komunistických stran Velké Británie, USA, Itálie, Francie, Španělska atd.). To, jakou formou, jakými prostředky se v jednotlivých zemích přechod k socialismu fakticky uskuteční, nezávisí ovšem jen na progresívních třídách, nýbrž na celkových podmínkách dané konkrétní historické situace, hlavně na tom, jak si bude počínat sama buržoazie příslušné země, zda sama použije či nepoužije násilí.

Dějinnou nutnost zániku kapitalismu a vzniku socialismu objevili zakladatelé vědeckého komunismu, Marx a Engels, kteří také vypracovali základy teorie a taktiky socialistické revoluce. Učení o socialistické revoluci rozvinul dále v nových podmínkách imperialismu V. I. Lenin. Teoreticky dokázal — a praxe to potvrdila — že socialistická revoluce se nemusí uskutečnit nejprve v zemích kapitalisticky vyspělých, jak se do té doby soudilo, nýbrž že k ní dojde tam, kde se vystupňují imperialistické rozpory a v řetězu imperialismu se tak obnaží nejslabší článek, nehledě na to, půjde-li o země kapitalisticky vyspělé či zaostalé. Vyvrátil představy o „čisté“ světové socialistické revoluci a dokázal, že tento proces nemůže proběhnout jinak, než jako epocha, v níž se občanská válka proletariátu proti buržoazii pojí s nejrůznějšími demokratickými revolučními hnutími. Říjnovou socialistickou revolucí se uzavřela definitivně epocha světové buržoazní revoluce a byla zahájena epocha světové socialistické revoluce, jejíž podstatou a hlavním obsahem je přechod lidstva od kapitalismu k socialismu.

Rozmach světové socialistické revoluce od Října 1917 až do současnosti prokázal mimořádný význam demokratických úkolů a demokratických společenských přeměn jako specifických forem přístupu a přechodu k socialismu. Prokázal, že rozvoj demokratického hnutí a jeho prohloubení k socialistické dimenzi se stávají v celkové tendenci tím akutnější, čím vyšší úrovně dosahují výrobní síly, čím vyšší je stupeň zespolečenštění výroby a čím humánnější hodnoty jsou v sázce.

V soudobé epoše se rýsují tři základní typy demokratických přeměn s revolučním obsahem:

Demokratické revoluce, jimž vtiskují zřetelnou pečeť svých politických a ekonomických požadavků „plebejské vrstvy“, tj. především dělnická třída a rolnictvo, pronikající do mocensko-politické sféry. Prologem tu byly už buržoazně demokratické revoluce v Rusku v letech 1905—1907 a v roce 1917, klasické podoby pak nabyl tento proces v revolucích lidově demokratických koncem druhé světové války.
Tyto tzv. novodemokratické revoluce nejsou výlučnou etapou ani epochy buržoazní, ani epochy socialistické revoluce v dané zemi, nýbrž revolučním procesem, nacházejícím se na pomezí těchto dvou epoch.
V novodemokratických revolucích s vyhraněným protifeudálním obsahem mají „buržoazně“ demokratická opatření nadstavbového rázu ještě buržoazní sociálně ekonomický obsahový ekvivalent, neboť jsou krokem vpřed od starého stavu, kdy rozvoj kapitalismu byl brzděn, ke stavu, kdy překážky tohoto rozvoje, které kladly reakční třídy, byly odstraněny. I v novodemokratických revolucích protifeudálního zaměření je tato jejich objektivně buržoazní náplň však jen jednou stránkou jejího celkového obsahu, neboť tyto revoluce klestí současně i cestu socialismu.
Novodemokratické revoluce, ve kterých protifeudální momenty nemají už žádný zvláštní význam, v nichž zůstávají nadstavbová demokratická opatření bez příslušného buržoazního sociálně ekonomického ekvivalentu, mají jen formálně analogické buržoazní rysy. Jejich podstatou je protimonopolistický, tj. protikapitalistický ráz. Tím je však dáno, že vzdálenost, „odcizenost“ buržoazně demokratických rysů těchto revolucí od rysů příznačných pro buržoazní revoluce v pravém slova smyslu jde tak daleko a dosahuje takového stupně, že přestává mít smysl jak z teoretického hlediska, tak i z hlediska potřeb praktického revolučního hnutí, používat označení buržoazní.
Vlomu do buržoazního řádu, případně existujících vykořisťovatelských pořádků vůbec, který novodemokratická revoluce provádí a který ve sféře politické moci ztělesňuje revolučně demokratická diktatura lidu, vůbec nemusí být dosahováno „na jeden ráz“, ale často postupně, teprve po jistých předstupních diktatury lidu.
Demokratické, národně osvobozenecké revoluce, vedené buržoazií, popř. maloburžoazií. Obrovského rozmachu nabyly po druhé světové válce, kdy přivodily rozpad světové koloniální soustavy. Základním rysem těchto revolucí bývá protiimperialistický a protifeudální ráz. V důsledku existence světové socialistické soustavy mají objektivní možnost přerůstání do socialistické etapy s pominutím kapitalistického stadia vývoje.
Demokratické strukturální reformy, na něž se orientují v současnosti komunistické strany v oblastech vyspělé industriální kapitalistické společnosti. Tato orientace vychází z toho: a) že se státně monopolistickému kapitalismu podařilo ztlumit některé ze svých imanentních rozporů průběžným vstřebáváním relativně přebytečného kapitálu ekonomickým ústrojím kapitalistických metropolí za rozhodujícího přispění státu; b) že se tak mohlo stát jen přechodem k ještě vyššímu stupni zespolečenštění čili jen za cenu dalšího, ještě těsnějšího přiblížení se k prahu socialismu.

Předpokladem rozvinutí procesu demokratických strukturálních reforem není nezbytně revoluční krize, která by byla provázena mimořádným zostřením bídy a utrpením mas. Naopak, komunistické strany musí vycházet z faktu, že poválečný kapitalismus funguje mnohem lépe než dříve, že v něm nedochází k hrozivým cyklickým krizím, že podíl mezd a platů na národním důchodu neklesá a že celková životní úroveň relativně stoupá. Musí počítat s tím, že představitelé státně monopolitického kapitalismu, ačkoli přirozeně tíhnou k politické reakci, za daných konkrétních podmínek ve své většině naprosto nevystupují proti demokratickým právům a svobodám, ale naopak stavějí je do popředí jako základní hodnoty západního světa v ideologickém zápolení se socialistickými zeměmi. Komunistické strany musí tedy počítat se zcela novým typem revoluční situace, kdy krize politiky vládnoucích monopolistických kruhů a aktivita mas neznamená, že by se škála možných impulsů ke vzniku takové revoluční situace zmenšovala. Naopak, tato škála se v současnosti zvětšuje. To je dáno rozšiřujícím se okruhem demokratických humanitních úkolů a požadavků mas. K nejpřednějším z těchto aktuálních úkolů současnosti patří např. rozvinutí mírového hnutí a dále též hnutí za zachování národní suverenity proti útlaku cizího imperialismu, které je i ve vyspělých zemích aktuální záležitostí.

Orientace na demokratické strukturální reformy je alternativou strukturálních reforem, které jsou prováděny „shora“ monopolisty v zájmu zachování buržoazního panství. Je jejich demokratickou alternativou. Objektivním základem této orientace je existence rozporů mezi vládnoucími monopoly a lidem, k němuž v dané fázi patří i určité kruhy buržoazie. Subjektivním předpokladem je taková míra demokratického uvědomění mas, která jim umožní, aby pronikly do klíčových pozic ve veřejném a hospodářském životě a paralyzovaly tak ekonomickou a politickou moc monopolů. Toto pronikání pracujících mas do státního aparátu je svým způsobem usnadněno jeho rozrůstáním, tím, že se tento aparát nemůže obejít bez jejich rozsáhlého začlenění. Rozrůstají se, jak známo, řady technokratů, manažerů a rostou štáby státních úředníků, přičemž postavení těchto vrstev, jejich sociální postavení se sbližuje s dělnickou třídou. Většina příslušníků těchto skupin se v důsledku své základní pozice jako námezdně pracujících stává dokonce přímou součástí dělnické třídy ve smyslu souhrnného dělníka, jak o něm hovoří Marx. Určitou příznivou okolností je přitom i relativní samostatnost jednotlivých částí a složek státního aparátu, protože pracující mohou v některých z nich snáze nabýt vrchu, čili mohou tu provést určité dílčí vlomy do mocensko-politické a ekonomické sféry. Orientace na strukturální demokratické reformy počítá s pravděpodobností postupných přeměn, což plyne z významných modifikací v charakteru i tempu utváření se revoluční situace v těchto zemích. S tím souvisí těsně i pravděpodobnost uskutečňování strukturálních reforem pokojnou formou s případným využitím parlamentu.

Významnou zvláštností strukturálních reforem tak, jak je chápou komunistická strana Itálie, Francie a další komunistické strany, je skutečnost, že tyto reformy — přesně vzato — nejsou vlastně už reformami v původním a vlastním slova smyslu, neboť vybočují už za hranice evolučního stadia vývoje. Co do své podstaty jsou to de facto už elementy a složky revolučního procesu. Přesto však nepozbyly zcela charakteru reforem. Jsou jimi v míře, v níž dosud vládnoucí třída si zachovává svou dosavadní mocenskou pozici ve společnosti. V případě strukturálních reforem dochází k revolučním reformám a reformě uskutečňované revolucí. V příznivých podmínkách se mohou stát součástí procesu permanentních přeměn, který ve svém celku nebude ničím jiným, nežli socialistickou revolucí samou. Tato významná zvláštnost strukturálních demokratických reforem, oproti reformám z dřívějších historických etap, je umožněna jednak tím, že monopolní kapitalismus se neobyčejně těsně přiblížil k hranicím, které ho dělí od socialismu, a zároveň tím, že síly světového socialismu jsou dnes nesrovnatelně větší než dříve.

Jiří Houška

Viz též heslo revoluce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)