Činnost
činnost – specif. lidská forma chování zaměřená obvykle k dosažení nějakého cíle. Podle Z. Strmisky je č. v nejširším smyslu každé chování nebo proces, pokud jsou funkčně zaměřeny; proto se běžně mluví o č. stroje, srdeční č., pracovní č. apod. V užším smyslu však jde o aktivní vztah soc. subjektu (individua nebo skupiny) k vnějšímu prostředí, soc. a přír., který předpokládá stanovení cíle, použití určitých prostředků k jeho dosažení a většinou také pravidla, jimiž se tento aktivní proces řídí. V některých fil. koncepcích č. se zdůrazňuje subjekt-objektový vztah jako základ a předpoklad č. V s-gii se vedou definiční, zčásti věcně zdůvodněné spory o rozlišení pojmů č., chování a jednání. Dvojice pojmů chování a č. je podle Stebbinse rozlišitelná tak, že chování označuje reakci organismu na mentální, fyziologický nebo biol. stav, která nemá přímou vazbu na vědomí, myšlení a interpretaci tohoto stavu, zatímco č. je bytostně soc. aktivitou, protože je aktem vědomé vůle, je založena na soc. naučených a osvojených způsobech myšlení, cítění a jednání, které umožňují zvolit takový akt, který je dané situaci z hlediska aktéra nejpřiměřenější. Zatímco pojem chování poukazuje spíše na podobnosti mezi člověkem a subhumánními živočichy, pojem č. zdůrazňuje rozdíly mezi nimi. Klasická s-gie byla výrazně orientována na problém č., proto také uvažovala o vědách soc. a humanitních, zatímco některé směry moderní s-gie (zejm. novopozitivistické orientace) poukazují na význam reaktivních forem a způsobů chování, a uvažují proto spíše o vědách behaviorálních (G. A. Lundberg).
Již v klasické s-gii se ve vztahu k chápání č. vytvořily dvě tradice. První je reprezentována K. Marxem a jeho pojmem praxe, příp. É. Durkheimem a jeho pojmem sociálního faktu (č. je soc., strukturálně determinována a prostor pro svobodné rozhodování je proto relativně malý), druhá M. Weberovým důrazem na smysluplnost lidské činnosti či jednání. Podle M. Webera lze lidskou č. pochopit jen tehdy, jestliže rozumíme významům, jež jsou č. přisuzovány, a smyslu, který do č. aktér vkládá prostřednictvím motivů. Porozumění č. umožňuje posléze její kauzální vysvětlení. Weber rozlišuje tři typy č.: afektivní č., která vyplývá z individ. emocionálních stavů a je reakcí na konkrétní situaci v konkrétním čase, č. tradiční, která je založena na ustálených zvycích, obyčejích a stereotypech, a č. racionální, která je spjata s jasným vědomím cíle a úvahou o prostředcích k jeho dosažení. V dějinách s-gie se posléze ustálila dichotomie s-gie orientované k analýze soc. makrostruktur, v níž se soc. č. váže především na kolekt. subjekty a současně se zdůrazňuje soc. původ a determinace č. individ. soc. aktérů (holistické a deterministické pojetí, jakkoliv T. Parsons mluví o voluntaristické koncepci), a s-gie orientované ke studiu společnosti, jež je pojata jako produkt vědomých lidských aktivit a smysluplného jednání. První typ představuje marxismus téměř ve všech svých variantách, nejvypjatěji pak L. Althusserova koncepce strukturálního marxismu (ale také s-gická koncepce Parsonsova), druhý typ symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie a zejm. etnometodologie. Byly učiněny význ. pokusy tuto dichotomii mezi makrostrukturálně a akčně orientovanou s-gií překonat. Prvním z nich je vlastně dílo samotného Maxe Webera, v němž se spojují pohledy a analýzy zřetelně makrostrukturální s důrazem na smysluplnost lidského jednání. Z novějších pokusů pak jde o teorii Paula Willise, zejm. však o tzv. teorii strukturace Anthony Giddense. V Giddensově pojetí se objevuje koncept duality struktur, jímž se vyjadřuje myšlenka, že struktury nemohou existovat nezávisle na č., ale ani č. nemohou být vykonávány bez stabilizovaných strukturních rámců. Systematické, zejm. opakované č. produkují struktury a struktury umožňují výkon č. Elementárním a srozumitelným příkladem, na němž se dualita struktur dá demonstrovat, je Giddensova reinterpretace známého rozlišení jazyka jako systému (langue) a řeči jako činnosti (parole): každým řečovým aktem oživujeme jazyk jako stabilizovanou strukturu a dáváme jí žít (nemluvený jazyk se stává mrtvým jazykem), předpokladem řečového aktu je však existence nadindivid. struktury, která existuje nezávisle na řečových aktech.
Význ. a ve 20. st. nejvlivnějším přínosem pro s-gické zkoumání č. je dílo Tacotta Parsonse, které je z větší části zasvěceno právě analýze č.: od zkoumání č. v klasické s-gii (Weber, Durkheim, Marx, V. Pareto) a ekonomii (A. Marshall) přechází Parsons k tomu, že svou teorii č. sváže s teorií sociálního systému (1951) a nakonec se pokusí o průnik do jiných oborů, zejm. do ekonomie (ve spise Economy and Society). Parsons definuje č. jako proces probíhající v systému aktér-situace, který má motivační důležitost pro individ. aktéra, nebo v případě kolekt. aktérů pro každé individuum, jež je součástí dané kolektivity. Výkon č. je spojen se satisfakcí či gratifikací (odměnou) nebo s vyhnutím se deprivaci (trestu). Tak je u Parsonse, jako konec konců v každé teorii č., spojena č. s potřebami: teorie č. je obvykle současně teorií potřeb, a to potřeb individ. (v případě individualistické, weberiánské tradice) nebo societálních (v případě tradice strukturální a metodol. kolektivistické). U Parsonse je č. spojena se čtyřmi zákl. societálními či systémovými funkcemi, a to s udržením modelů či vzorců kontroly, s integrací systému, s dosahováním a realizací kolekt. cílů a s adaptací na vnější, především fyzikální prostředí. Podobně je v jiných, především ovšem konfliktualistických koncepcích spojena teorie č. s teorií moci: v krajní formulaci je každý systém soc. činností současně systémem moci (koordinace, kooperace a organizace lidských činností vyžaduje pyramidální strukturaci s centrem moci a řízení), a pak se teorie soc. č. nutně mění v s-gii politiky a s-gii organizace. Tato orientace je dosti vlivná ve fr. s-gii, zejména v akcionalismu Alaina Touraina. Tourainova teorie i výzk. praxe jsou přímo prototypem toho, co jiný fr. sociolog Louis Quesnel nazval makros-gickou analýzou činnosti. Touraine operuje ve svém akcionalismu (který ústí v teorii s-gické intervence jako vědomého, plánovaného a s-gicky fundovaného vstupu do soc. reality) se 6 zákl. pojmy: historicitou, systémem dějinných činností, třídními vztahy, institucionálním systémem, soc. organizací a soc. hnutím. Prostřednictvím těchto zákl. pojmů chce vysvětlit nejen soc., resp. společenskou činnost, ale především vytvořit ambiciózní teorii sociální změny.
Louis Quesnel zajímavě systematizoval zákl. premisy každé s-gie č., jež lze shrnout (a komentovat). 1. V evrop. kult. tradici má č. přednost před nečinností, je preferována i v hodnotovém žebříčku. Tato premisa je hist. i prostorově nesamozřejmá (je totiž evrop. či evropsko-am.) a moderní (srovnej kontemplativní orientaci středověku, akcent na pozitivní a smysluplnou nečinnost v některých asijských náboženstvích atd.). 2. Vědění je preferováno před nevěděním a zejm. ignorancí. Odtud vyplývá požadavek věd. vědění a racionality, který se promítá do téměř každé teorie č. Velkým problém většiny teorií č. je proto problém vztahu její racionální a iracionální komponenty (tzv. Paretův problém). V této souvislosti nutno také zmínit Althusserův koncept teor. praxe (vycházející z marxovské tradice) jako typu č., který je specif. pro tradiční intelektuály (jejím opakem je praktická teorie, která je specif. pro moderní technokraty). Intelektuální praxe je také významnou soc. č. zejm. z hlediska svých reálných a potenciálních důsledků. Tomuto tématu věnoval J. Fourastié samostatnou práci Les conditions de l'esprit scientifique (1966). 3. Problém soc. č. je také problémem vztahu determinismu a indeterminismu, protože právě v tomto kontextu se problém svobodné vůle projevuje nejnápadněji. Teorie č. lze pak dělit na spinozovské (svoboda je pouze neznalost skutečných příčin) a popperovské (není absolutního determinismu). 4. Analýza č. má v sobě prvek previze, předvídání, a to na úrovni teor. i praktické: v každé č. obvykle musíme anticipovat také její výsledek. Zkoumání soc. č. by tedy mělo být také analýzou jejích nezamýšlených důsledků, jež R. K. Merton označil termínem latentní funkce. Optimistická představa, že soc. č. jsou většinou svrchovaně racionální (podle formulace G. Bachelarda je č. aplikovaným racionalismem) a ústí tedy také ve svrchovaně pozitivní efekty, byla vyvrácena celou hist. a zejm. novodobou zkušeností lidstva. 5. S-gie č. by neměla být hodnotící aktivitou: smyslem s-gické analýzy není posuzovat konkrétní aktivity z hlediska ideol. a polit. programů či utop. vizí, ale zkoumat jejich začleněnost do celku soc. systému nebo jejich smysluplnost z hlediska aktéra (v závislosti na pozici, kterou pro analýzu č. volíme). Je ovšem přirozené, že solidně fundovaná teorie č. je použitelná pro každou polit. praxi a v rámci každého polit. systému. 6. Lze připustit, že s-gická zkoumání č. by mohla vést k návrhům optimalizace lidských aktivit asi v tom smyslu, jak je navrhuje praxeologie. Studium č. má tak nejen aspekty ryze kognitivní, ale i praktické (studium praxe vyúsťuje v návrhy praktických doporučení). Tento krok však není pro s-gii obecně závazný a je odlišně akcentován v jednotlivých přístupech k s-gii jako vědě a k jejím funkcím. Nepochybně nejvýzn. k analýze soc. č. přispěla s-gie práce, organizace, politiky a soc. hnutí včetně těch odnoží těchto disciplín, které jsou vysloveně prakticistní povahy (např. teorie human relations). K těmto optimalizačním a praxeologickým studiím je nutné využít metodol. aparát soudobé s-gie, zejm. její kvant. odnože.
Zdá se rozumné rozlišit tzv. makros-gii č., která je orientována na kolekt. subjekty a společnost jako systém a strukturu, a mikros-gii č., která se orientuje spíše na studium každodenní interakce individ. aktérů. Toto členění odpovídá jak tradici, která se při studiu soc. č. ustálila, tak současnému paradigmatickému členění vnitřních zájmů s-gie. Současně umožňuje navrhnout řešení do jisté míry specif. čes. terminologického sporu, jak eventuálně odlišit č. a jednání: č. je spíše termínem makrostrukturálním, jednání spíše mikrostrukturálním (jedinec jedná, soc. hnutí jsou činná). Toto rozlišení je samozřejmě věcí případné budoucí konvence, ale nepostrádá věcný smysl a je v zásadě v souladu s jazykovým cítěním.
V čes. s-gii se teorií č. nejsystematičtěji zabýval Emanuel Chalupný, jehož 3. svazek 4. dílu nedoceněné a monumentální Sociologie je cele věnován právě soc. č. Chalupný opírá svůj s-gický systém o tezi, že předmět s-gie, jímž je civilizace čili kultura, se skládá ze tří prvků: činitelů, č. a výtvorů, každý s-gický jev pak je buď tím, či oním, nebo jejich kombinací. Chalupný zdůrazňuje, že č. jsou jevy stejného řádu jako činitele a výtvory a mají proto stránku objektivní a subjektivní, jsou však proměnlivější, rozmanitější a mnohotvárnější, a proto s-gickému studiu působí také větší nesnáze. Chalupný navrhuje několik klasifikací č., z nichž za svrchovaně aktuální lze pokládat rozlišení č., které udržují život a které se spojují se spec. výtvory (hospodaření s ekon. institucemi, politizování s politkou atd.), a č., které mění život tvořivě a tím umožňují vývoj. Toto Chalupného členění anticipuje dichotomickou klasifikaci, která se inspiruje prací J. Ortegy y Gasseta Meditación de la técnica (1939) a vychází z prací A. Giddense a pol. psychologa Jozefa Kozieleckého (O czlowieku wielowymiarowym, 1988) a kterou u nás navrhl M. Petrusek, totiž členění na č. repetitivní s dominantní funkcí reprodukční a č. transgresivní (metaforicky označované jako vášeň překračovat hranice a vlastní omezení). Kromě toho Chalupný dělí č. na tělesné a duševní, skladebné (pozitivní) a protikladné (negativní), zejm. však na práci a zábavu a na tzv. akce (tj. č. v zásadě shodné s požadavky zachování druhu) a fikce (produkty ryze kult. tvořivosti). Důraz položený na rozlišení práce a zábavy je pozoruhodný proto, že v souvislosti s úvahami o přechodu moderních společností ve společnosti postmoderní se nezřídka zdůrazňuje, že tradiční paradigma práce je postupně nahrazováno paradigmatem volného času s jinou dominantní aktivitou, jíž je spotřeba (A. Hellerová, Z. Bauman aj.). V Chalupného teorii č. jsou obě komponenty předvídavě analyzovány velmi rovnovážně: kromě práce Chalupný zkoumá hru, sport, zábavu, zejm. tanec, a volný čas. Ve formulacích sice dobově podmíněná, ale rozhodně nepřehlédnutelná je pozornost, kterou věnuje Chalupný tomu, jak organizací práce i volného času v nedílné jednotě manipulují oba totalitní systémy jeho doby – nacionální i stalinský socialismus. Spec. práce Jeana Fourastiého na toto téma 40 000 heures (1961., čes. 1969) byla napsána až celé čtvrtstoletí po Chalupném.
V bývalém SSSR se teorie č. rozvíjela poměrně zajímavě pouze v kontextu psychol. (L. S. Vygotskij, A. N. Leonťjev, G. M. Andrejevová), v s-gii a filozofii se činnostní princip deklaroval, ale reálné badatelské výsledky (Kagan aj.) byly zanedbatelné. Dokonce i velmi nosná Marxova myšlenka o vztahu poznání a praktické č. (spol.-hist. praxe jako kritérium pravdivosti poznání) byla degradována na ideol. slogan, ačkoliv záp. marxismus s touto ideou jistý čas poměrně efektivně pracoval. U nás se zabýval psychologií č. zejm. ve vazbě na soc. komunikaci J. Janoušek, s-gicky byly analyzovány především pracovní č. a č. ve volném čase.
activity, action action Tätigkeit attivita, azione
Literatura: Chalupný, E.: Sociologie IV.3.: Sociální činnosti. Praha 1941; Janoušek, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984; Leonťjev, A. N.: Činnost, vědomí, osobnost. Praha 1978; Parsons, T.: The Structure of Social Action. New York 1937; Parsons, T.: The Social System. New York 1951; Parsons, T. – Shils, E.: Toward a General Theory of Action. New York 1951; Parsons, T. – Bales, R. – Shils, E.: Working Papers of the Theory of Action. New York 1953; Strmiska, Z.: Činnost. In: Malý sociologický slovník. Praha 1970; Touraine, A.: Sociologie de l'action. Paris 1961.
Viz též heslo činnost, společenská činnost v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)