Hnutí
hnutí – zpravidla a původně kolekt. výraz odporu ovládaných, marginálních, kolonizovaných a manipulovaných proti vládnoucí moci. Tento moment spojuje děl. hnutí 19. st. s nár. osvobozovacím hnutím poloviny 20. st. nebo s h. disentu 3. čtvrtiny téhož století. H. tohoto typu mají univerzalistické představy o podobě žádoucí společnosti a vesměs apelují na obecné morální hodnoty ve snaze legitimovat své vize o správném uspořádání světa. V případě svého vítězství postupně opouštějí původní principy a za clonou původních ideálů budují pragmaticky nové struktury moci či jsou naopak moci zbavovány. Jsou-li poraženy, mají šanci zůstat svým ideálům věrny. Výjimečně sehrála hnutí tohoto typu silně negativní hist. roli, spec. hnutí fašistické (viz fašismus). Jiným typem jsou h. parciální, která si nestavějí univerzální cíle; jejich ambice jsou skromnější a týkají se zpravidla obrany práv a nároků určité spol. skupiny. Jedná se např. o dělnické hnutí, h. regionální, různá hnutí mládeže (beatnici, hippies, punk, skinheadi atd.), h. feministické (viz feminismus), h. homosexuálů, hnutí abstinentské, konzumeristické, hnutí odborové aj. Tato h. hovoří pouze za sebe, necítí se být mluvčími celých společností či národů, jejich cíle jsou věcně omezené, mohou být uskutečněny i bez radikální přeměny spol. vztahů a nevyžadují výměnu mocenské elity. Argumentují svými právy a nikoli abstraktními morálními hodnotami. Jsou většinou apolit. v tom smyslu, že neusilují o moc či alespoň o podíl na moci jako předpokladu realizace svých cílů. To je chrání před pokušením proměnit se z nástroje ve vlastní samoúčel. Mezi parciální h. ovšem patří výjimečně případy h. postavené na bázi předsudků, rasismu, např. hnutí antisemitské (viz antisemitismus). Třetí typ h. je určitou kombinací obou typů předchozích; lze do něj zařadit hnutí mírové, h. antinukleární, ekologické hnutí. S prvním typem jej spojuje zájem o všelidské záležitosti, konkrétně o možnost přežití lidstva, neapelují však na obecné morální hodnoty, nýbrž na zdravý rozum, což snižuje jeho možnosti při manipulaci s veř. míněním. S druhým typem h. jej spojuje nechuť k přebírání moci, neboť jeho představitelé dobře vědí, že hrozba války či ekologické katastrofy je především systémovou záležitostí, kterou nelze vyřešit pouhou obměnou figur u moci. Apelují proto především na pud sebezáchovy lidstva, který je však na jedné straně blokován zájmy držitelů moci a mesiášskými ambicemi h. prvého typu, na straně druhé je přehlušován dílčími požadavky parciálních h. V posledních letech se objevují tzv. hnutí nového typu eskalující další humanitární cíle. V jistém smyslu mají všechna tato h. charakter protestních hnutí. Hist. lze jako specifická vydělit náboženská hnutí, která se dnes prolínají s různými tzv. komunitními hnutími a reprezentují pokusy o alternativní životní styly (viz kibuc, nadace findhornská, Taizé). Specif. typem h. je hnutí svépomocné, které je v jistém smyslu inversně směrované ve srovnání s tradičním h.: je postaveno na přebírání soc. povinností státu místo na jejich vymáhání od státu. Všechna tato h. lze nazvat sociálními hnutími v širším slova smyslu. V užším slova smyslu se soc. hnutí týká soc. požadavků, vesměs však přerůstajících v požadavky polit. a právní (typický je chartismus, dnes např. hnutí humanitární pomoci, které má svépomocný charakter). Současná proměna h. se stává dominantním s-gickým tématem, vytváří se sociologie sociálních hnutí. Termín h. se také používá pro výrazné názorové inovační proudy ve vědě. Existuje např. hnutí sociálních ukazatelů (viz sociální ukazatele), antipsychiatrické hnutí (viz antipsychiatrie) apod.
movement mouvement Bewegung movimento
Literatura: Touraine, A.: Le retour de l'acteur. Paris 1984; viz též hnutí sociální, sociologie sociálního hnutí.