Interakcionismus
interakcionismus – směr vykládající spol. dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich soc. styku. Sociální interakce je v něm základem soc. kontroly a soc. řádu, tedy stávajícího uspořádání společnosti. V důsledku socializace zahrnuje též interakci jedince se sebou samým. Zakladateli i. jako soc.-fil. směru byli utilitaristé J. Locke, D. Hume, A. Smith, J. Bentham a J. S. Mill, teor. zdůvodňující a prakticky propagující užitečnost vzájemných vztahů, zejm. ekon. směny mezi členy společnosti. Výkladovým modelem společnosti se stala dyadická interakce (viz dyáda), tj. vztah dvou jedinců sledujících vlastní prospěch. Rozrůzněnost a konflikt jejich zájmů však v tomto atomistickém pojetí ohrožuje trvání interakce. Již tehdy se ukazovalo, že struktura interakce není vysvětlitelná jen ze struktury jejích analytických jednotek. Předpokládá určitého nadosobně platného, společného a tedy vskutku soc. jmenovatele. T. Hobbes proto poukazoval na nezbytnost mechanismů ustavujících z meziosobních vztahů sociální řád, I. Kant na význam nadindivid. vztažného rámce morálních imperativů interakce, J.-J. Rousseau na význam společenské smlouvy. G. W. F. Hegel rozšířil toto téma o dialektiku pána a raba. V s-gii začal zkoumat normativní součást kultury tvořící výrazy kontrolního působení společnosti na interagující pluralitu jednotlivých jednajících É. Durkheim (1893). G. Simmel (1911) se zabýval formami objektivizovaných vztahů, spontánně vytvářených v procesu interakce a zpětně determinujících smysl jednání každého jejího účastníka. Poprvé položil otázku, „jak je společensky možná“, a odpověděl, že pouze jako souhrn vztahů mezi soc. generalizovanými osobami. Tento výklad později rozpracovala zejm. teorie role. M. Weber (1922) vyvozoval interakci z vymezení činnosti jako specif. lidského chování, kterému jednající jedinec přikládá subjektivní význam. Při spol. činnosti musí brát v úvahu očekávané chování ostatních. Zdůraznil význam motivace a s-gickou nezbytnost porozumět „zamýšlenému smyslu“ akce. Za determinující rámec interakce považoval nejen kulturu (jako jeho předchůdci), ale též ekon. a polit. systém. Podle P. A. Sorokina (1927, 1947) interakce zahrnuje jednak úmysly a významy, hodnoty a normy ji podněcující, v ní uskutečňované a směňované, jednak činnosti a materiální jevy objektivizující takové úmysly a významy. Sorokin byl jedním z přímých předchůdců symbolického i. L. von Wiese (1928) poukázal na systémotvornou reciprocitu interakce.
T. Parsons (1937), který nejdůsledněji rozpracoval interakcionistický přístup ke spol. skutečnosti, rozlišuje jednotky interakce, strukturu jednotek i systému interakce, proces a prostředí interakce. Na rozdí od svých předchůdců považuje za takovou jednotku nikoli jedince, ale jednání v jeho systémových souvislostech s jednajícím, situací a orientací jednajícího na tuto situaci. Jednání se podle Parsonse, podobně jako podle Webera, vyznačuje symbolicky vyjádřitelnou smysluplnou motivací a cílovou zaměřeností. Prostředky dosahování cílů nejsou voleny jen na základě racionality utilitárních strategií, ale stejně jako tyto cíle jsou vybírány na základě obdobné normativně hodnotové orientace účastníků interakce. Tato orientace představuje také hlavní podmínku trvání interakce. V pozdějším Parsonsově pojetí (1951, 1952) je podobnost individ. orientací založena na všeobecně se prosazující struktuře rolí a na dominantních, spol. institucionalizovaných hodnotách. Tyto hodnoty tvoří kult. systém společnosti. Vyjadřují a uspořádávají orientace účastníků interakce a zároveň vyvolávají proces jejich soc. kontroly. Uznávání těchto hodnot je podmínkou stability soc. řádu. Nicméně i pro Parsonse je výchozím modelem interakce styk dvou jednajících jedinců. Říká, že systém interakce může být analyzován v termínech rozsahu konformity akcí ega s očekáváním „alter“ a vice versa (1951). Symbolicky zprostředkované vzájemné ovlivňování vytváří komplementaritu jejich očekávání a jejich výslednou vzájemnou závislost. Právě z ní soc. řád a soc. struktura prvotně vznikají. Každý jednající je současně subjektem akce i objektem orientace pro sebe sama i pro ostatní. Subjekt-objektová podmíněnost, „dvojí kontingence“ interakce souvisí jednak se schopností jedince využít danou situaci pro uspokojení svých potřeb a zájmů, jednak s jeho schopností poznat nebo odhadnout a zakalkulovat možnosti, které mu ostatní účastníci interakce v této situaci poskytují. Výsledkem interakce je na úrovni jedince rozhodnutí, na úrovni mezilidských vztahů komunikace.
Podle R. F. Balese (1953) se též vlastní já stává pro jedince soc. objektem interakce. Parsonsovo pojetí odhaluje hlavní logický rozpor celého směru: dyadická interakce se ve výchozím názorném modelu odehrává v soc. vzduchoprázdnu. Sama kulturu nevytváří, ale předpokládá ji jako základ své smysluplnosti a stability. Rozpracovaný model předpokládá, že význam vzájemných očekávání se v průběhu interakce přesouvá z prediktivního na normativní, soc. sankcionovaný obsah. Tím se tato očekávání teprve stávají součástí kult. systému. Ten je však zároveň nezbytnou podmínkou samotného vzniku, zahájení procesu interakce. V tomto pojetí nejsou tedy propojeny hist.-genetické a strukturálně-funkční souvislosti interakce. Dyadický výklad společnosti, představující vlastně soc.-psychol. směr v s-gii, přetrvává v řadě dalších teorií. Přímým pokračováním i. je symbolický interakcionismus.
interactionism interactionisme Interaktionismus interazionismo
Literatura: Homans, G. C.: Social Behavior: Its Elementary Forms. New York 1961; Parsons, T.: The Structure of Social Action. Glencoe, Ill. 1937; Parsons, T. – Shils, E. eds.: Toward a General Theory of Action. Cambridge, Mass. 1951.