Lebenswelt
Lebenswelt – něm. termín překládaný jako životní svět, svět života, přeneseně též přirozený svět – označuje skutečné i možné horizonty zkušenosti lidského života. Je to jeden ze zákl. pojmů fenomenologie, jehož koncepce vychází z Husserlovy analýzy „fenoménu světa“, z faktu, že lidský život již předem, v každé své formě předjímá svět, k němuž se vztahuje nereflektovaně jako k něčemu samozřejmě danému. Na druhé straně se také předpokládá, že svět, je-li předmětem výkladu, nemůže být tematizován jinak než v korelaci se „subjektem“. Ještě před E. Husserlem použil pojem L. G. Simmel (v nefenomenologickém smyslu). Úvahám o L. předcházelo období, ve kterém svět přestával být myšlen jen v koncepcích kosmu a přírody a stále více se o něm uvažovalo v rovině hist., jazykové a soc. existence člověka (J. G. Herder, W. von Humboldt, W. Dilthey aj.). U nás se problematikou přirozeného světa zabýval již v r. 1936 J. Patočka. L. se podle Husserla jeví na první pohled jako svět prvotních zájmů, snah a bezvýhradně přijímaných zřejmostí, jako svět každodenního života a zdravého rozumu. Je podle něho sférou „známou všem“, je „bezprostředně evidentní“. Je to okruh jistot lidského života považovaných za bezpodmínečně platné mimo veškerou „potřebu vědeckého zdůvodnění“. L. je základem „každého objektivního poznání“. Je předem daným horizontem, předpokladem každé skutečné i možné praxe. Věda vytváří svět „ideálních objektů“, které jsou jednoznačně určeny pro každého, je výsledkem abstrahování a ideace věcí, jevů a vztahů prapůvodního životního světa. Od objektivně logické evidence vede cesta zpátky k prapůvodní evidenci, v níž je předvěd. svět našeho života předem dán. Husserlovo pojetí L. bývá označováno za transcendentálně ontologické, což je vyjádřením toho, že zákl. (ontologická) určení jsoucna jsou podmíněna (transcendentálně) významy, které lze nalézt v tzv. předvěd. světě. Husserl tento proces analyzuje především v Krizi evropských věd a vykládá jej na principu ega, subjektivity, intencionálního, nereflektovaného základu pozdější věd. schematizace světa. Husserlova tematizace L. se považuje dnes za nedostatečnou. Vede se diskuse o tom, zda je to pouze plod pozdních Husserlových úvah, nebo zda byla koncepce L. imanentní součástí jeho díla od jeho počátku, byť nebyla vykládána explicitně. V každém případě nevymezil pojem L. jednoznačně.
Po 2. svět. válce se výraz L. rozšířil v různých kontextech, nejen ve spol. vědách, a pronikl nakonec i do běžné řeči. Dnešní pokusy o systematizaci výkladu L. vycházejí také z díla M. Heideggera a A. Schütze, kde je zjišťován vliv, který koncepce L. měla na vývoj filozofické antropologie (E. Rothacker, W. Schapp) nebo s-gie, především sociologie každodennosti či etnometodologie. Změna, která ovlivnila koncepce L., byla podmíněna Heideggerovou kritikou Husserla, jeho výtkou přílišného přeceňování tradičního pojetí subjektu a subjektivity. Heideggerovo pojetí L. je označováno za transcendentálně-antropol., i když on sám užívá termín „Weltbegriff“ ve významu „životního světa“. Ze subjektu se stává konkrétní lidské bytí (Dasein), jehož vztah ke světu není „bezzájmově vnímajícím poznáním“. Pod vlivem Heideggerovým se výrazněji projevilo odmítání ontologického pojmu světa a prosadila se postupně hlediska antropologizující (Schapp), která byla ještě doplněna o empir. přístupy (Rothacker). Na fenomenologickou sociologii měl největší vliv A. Schütz, který zpracoval pozdní Husserlovy „reflexe“ nad pojmem L. a učinil je základem svého pojetí „struktur životního světa každodennosti“. L. splývá u Schütze se světem vůbec. Východiskem soc. analýz se stává každodennost (world of everyday life, life world), která vymezuje veškerý prostor zkušenosti jedince, tedy předmětů, osob, událostí, které jej každodenně provázejí. Tento svět, který předchází objektivizující věd. reflexi, je světem lidské bezprostřednosti, fenomenálním světem cítění, snažení, usilování, fantazírování, přání a toužení, pochybování, tvrzení, vzpomínání na minulé a předvídání budoucího. Cílem fenomenologického úsilí je znovusjednocení L. se světem vědy a znovuvzkříšení lidské subjektivity.
Tematika L. se zákl. způsobem dotýká toho, co bylo označováno za apriorní v transcendentální filozofii, z čeho lze vše, co je myšleno i konáno, odvodit. Otázka, jak je to, co se děje, možné, je vztahována k tomu, co předchází, ale nikoliv libovolně či v širším slova smyslu iracionálně, chaoticky. Je to struktura, která má preexaktní podobu a jsou na ní postaveny exaktní výklady. Její odkrytí je předpokladem porozumění soc. jednání i odlišnosti typů jednotlivých kultur. Teoretiky zabývající se L. nezajímá ani tak jeho geneze či obsahová složka, jako spíše formální založení, možnost odvodit jej z univerzálně lidských předpokladů jakéhokoliv zaměnitelného obsahově rozmanitého spektra možností, které mají společný základ. Odkrytí L. je zároveň odhalením roviny, která nemůže být vyložena ani pouze z antropol. vlastností, ani ze specif. typu soc. soužití. Oba dva faktory se vzájemně pronikají a z jejich neustálého napětí vyrůstá nárok na nové tematizace L. odpovídající specif. podmínkám intenzity vzájemného pronikání soc. a individ. sféry. V tomto smyslu někteří autoři překračují rámec pokusů o fenomenologický přístup (tedy určování podstat, východisek, obecně závazných určení) k čistě popisnému určení „apriorních struktur“ životního světa jako základu věd. teorií v tzv. „konstruktivistické vědecké teorii“ (P. P. W. Lorenzen).
life-world univers de vie Lebenswelt –
Literatura: Brand, G.: Die Lebenswelt. Berlin 1971; Husserl, E.: Krize evropských věd. Praha 1972; Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha 1993; Patočka, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha 1992; Schütz, A. – Luckmann, T.: Strukturen der Lebenswelt. Neuwied 1975; Welter, R.: Der Begriff der Lebenswelt. München 1986.