Mecenáš
mecenáš – původně podporovatel, ochránce, patron umělců, později i filozofů a vědců. Je to specif. spol. role, jejíž potřebu vyvolalo labilní postavení nositelů zmíněných profesí ve společnosti, jejich materiální i soc. nezakotvenost, a jejíž realizaci umožnila zvýšená míra citlivosti, pochopení pro spol. význam umění a vědy i pro jejich potenciální komerční efektivnost u některých příslušníků bohatých, privilegovaných vrstev společnosti. Role patrona umění se vytváří v době, kdy se umění alespoň částečně emancipuje od jiných činností, umělci ztrácejí své existenční zakotvení v rámci stabilizovaných profesí a kdy zároveň existuje příznivá spol. atmosféra pro rozvoj umění. Termín m. pochází z antického Říma: Horácius věnoval jednu svou ódu svému patronu Maecenatovi, který jej finančně zajišťoval a byl milovníkem umění. Jméno tohoto patrona se zapsalo do všeobecného povědomí ve vztahu ke specif. případu patronství nad umělci. Ve středověké Evropě najdeme známky tohoto jevu (nikoli termín m.) již v 10.–13. st. v souvislosti s hnutím trubadúrů a minesengrů, jimž věnovali materiální podporu, soc. ochranu (často i dlouhodobý azyl) a úctu knížata a králové. Později podporovali i toulavé studenty-básníky (vaganty a goliardy) a toulavé herce. Institucí se stalo mecenášství v renesanční Itálii, kde se pojí k silnému vzrůstu spol. prestiže umělců. Velkým m. byl Lorenzo Vznešený Medicejský, který byl nejen obdivovatelem a finančním podpůrcem, ale i velkým znalcem umění, dobrým odhadcem talentu a šikovným organizátorem. I tyto vlastnosti, stejně jako určité rysy paternalismu a snaha o kontrolu nad veškerou produkcí umělce charakterizovaly roli m. (ne však nezbytně). V alžbětinské renesanční Anglii se pozornosti m. těšili hlavně herci, kteří nosili barvy a erbovní znaky svých šlechtických ochránců. Po vzoru uměl. mecenášství se tento postoj formoval i ve vztahu k filozofům, astrologům a jiným vědcům (viz případ J. J. Rousseaua, J. Dobrovského apod.). V některých případech nelze dobře odlišit roli m. a zaměstnavatele (např. u Rudolfa II., na jehož dvoře se vystřídaly stovky umělců).
Mecenášství ale nelze chápat jako druh dobročinnosti, soc. podpory, která se poskytuje neproduktivním členům společnosti z humanistických a altruistických důvodů. Mecenášství je v podstatě reciproký vztah mezi tvůrcem a elitním konzumentem, založený na směně hodnot, který supluje absentující žádoucí vazby mezi umělcem a společností. Ve své čisté formě je to jev přechodný, který mizí s tím, jak narůstá a zevšeobecňuje funkce umění jako zboží a jak vznikají složité komerční mechanismy a soc. instituce v oblasti umění. Určité prvky či modifikované podoby m. ale přežívají. Mecenášství se dnes spojuje se sběratelstvím, s touhou po reprezentaci, po specif. druhu spol. prestiže. Po velkých sběratelích a m. se nazývají nadace, ceny, galerie (viz např. Fordova nadace, Pulitzerova cena, galerie Gugenheimové apod.). M. v současnosti tíhnou ke snobismu. V souvislosti s komercializací umění vznikl nový typ m., představovaný bohatým obchodníkem s obrazy, nakladatelem, majitelem galerie apod., který dokáže „objevovat talenty“ a existenčně zajišťovat neetablované umělce nákupem jejich děl (impresionisté měli svého A. Vollarda, kubisté D. H. Kahnweilera, surrealisté P. Rosenberga). Postupem času se tyto vztahy staly značně složitými a rozporuplnými a spol. význam m. do značné míry přebírá manažer orientovaný na prodej uměl. děl. Zároveň se ale rozvíjejí instituce „státních patronátů“, za jejichž zakladatele se považuje Colbert, který vytušil význam umění pro zahraniční obchod státu. Na této bázi začaly vznikat Akademie a podobné instituce, které zároveň plnily a plní roli kontroly a selekce uměl. produkce i uměl. trhu. Dnes se státní patronáty projevují dotacemi nejrůznějším kult. organizacím i pro jednotlivé akce, zakládáním uměl. škol, udílením individ. stipendií a propagací a reklamou uměl. děl a umělců ve veř. sdělovacích prostředcích. Přímou roli m. přebírají nadace, sponzorované státem i soukromými firmami (viz též sponzorství). Vakuum organického včlenění umělce do společnosti se zaplnilo, i když ne zcela optimálně. Stagnující a často zbyrokratizovaná pravidla selekce uměl. produkce vytvářejí poměrně ostrý řez mezi oficiálním společností podporovaným uměním a tzv. alternativním uměním, které v podstatě hledá své moderní m. I životaschopnost moderní vědy, zejm. oborů, které nemají bezprostřední ekon. efekt, je závislá na moderní podobě m., na sponzorech, nadacích, grantových agenturách apod. Tyto instituce provádějí selekci výzk. projektů z hlediska odborných kritérií i kritérií spol. užitečnosti.
Maecenas, Patron, sponsor, backer mécène Mäzen mecenate
Literatura: Foster, A. W. – Blau, R. J.: Art and Society. Readings in the Sociology of the Arts. New York 1989; Vollard, A.: Vzpomínky obchodníka s obrazy. Praha 1959; Zolberg, V. L.: Constructing a Sociology of Arts. New York 1990; viz též umění, sociologie umění.