Retreatismus
retreatismus – (z angl. retreat = ústup, ustoupení, odtáhnutí) – podle R. K. Mertona jedna ze zákl. forem adaptace na požadavky společnosti a soc. skupin, při níž individua kult. cíle ignorují, protože na ně neaspirují a jsou jim proto také lhostejné institucionalizované prostředky jejich dosahování. Dalšími formami adaptace jsou: konformita, inovace, ritualismus a vzpoura. Svoji klasifikaci forem adaptace zavedl Merton do s-gie na základě rozlišení přípustných, společností akceptovaných nebo dokonce vyžadovaných kult. cílů a institucionálních prostředků k jejich dosažení: individua i spol. skupiny reagují odlišnými způsoby jak na situaci, kdy jsou pro ně určité cíle nedosažitelné (buď vůbec, nebo právě jen soc. přípustnými prostředky), tak na stav špatné vzájemné kult. integrace cílů a prostředků. Konformita je nejobecnějším mechanismem či formou adaptace a spočívá v přijetí a respektování jak kult. cílů, tak jim odpovídajících prostředků. Inovace obecně znamená odmítnutí institucionalizovaných prostředků k dosahování soc. přijatelných cílů. Podstatou ritualismu je lpění na institucionálních formách při současném ignorování cílů. Rebelie neboli vzpoura znamená odmítnutí cílů i prostředků, současně však také snahu po ustavení nového strukturního uspořádání společnosti. Ve všech případech jde o adaptaci zejm. na stav soc. anomie. Lidé, kteří se adaptují pomocí r. či se neadaptují vůbec, jsou sice formálně ve společnosti, ale reálně do ní nenáleží; jsou cizími, často marginálními lidmi (viz osobnost marginální). Původně do kategorie těch, kteří se adaptují na obtížné soc. situace, požadavky společnosti nebo na stav anomie útěkem, tedy vyznačují se retreatistickým chováním, Merton zařazoval některé psychotiky, lidi postižené autismem, párie, tuláky, těžce závislé alkoholiky, narkomany atd. R. se soc. projevuje v defétismu, kvietismu a rezignaci, v soc. apatii a eskapismu. Z hlediska společnosti bývá posuzován velmi negativně jako neproduktivní zátěž, někdy přímo jako forma sociálního parazitismu. Jednou z cest, jak retreatistické chování učinit soc. méně napadnutelným, je jeho medikalizace. Avšak tím, že některé formy r. jsou prohlášeny za chorobu a jsou spíše léčeny než trestány, nepřestávají být sociální deviací. U Mertona byl původně fenomén r. spojován především s dominující hodnotou úspěchu. Zejm. ve výkonových společnostech je odsuzován proto, že společnost se nesnadno zříká své zákl. hodnoty, po níž mají všichni toužit. R. je forma deviantního chování, která je sice většinou dosti ostře odsuzována, ale současně, jak ukázal antropolog A. Kardiner, nachází řadu pozitivního hodnocení ve fantazijních, dokonce uměl. projevech. Filmovým prototypem zobrazení pozitivních hodnot r. je Chaplinův tulák. R. je především individ. reakcí, která se však může projevit soc. jako hromadná apatie nebo jako soc. organizovaný eskapismus. Syndrom r. byl znám již ve starověku pod označením acedia nebo acidia (lat. světobol, melancholie) a katol. církev jej uvádí jako jeden z velkých hříchů. Acedia jako lenost, nehybnost, která vede k psych. a mravní degradaci, poutala pozornost středověkých filozofů a teologů; o tomto syndromu píše řada spisovatelů, např. G. Chaucer, R. Burton, A. L. Huxley, R. Westová. Ve formě apatie nebo anhedonie zajímá také psychiatrii. (Viz též frustrace, sociologie deviantního chování.)
retreatism retrait des valeurs culturelles et des moyens institutionnels Rückzug, Desinteresse retreatism
Literatura: Klofáč, J. – Tlustý, V.: Soudobá sociologie. Sv. 2. Praha 1967; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. Glencoe 1957.