Chování kolektivní

chování kolektivní – termín zavedený R. E. Parkem a E. W. Burgessem v r. 1921 pro relativně spontánní, neinstitucionalizované chování větší skupiny osob, které reagují na neobvyklou, nejednoznačnou, nepřesně definovanou, nepředvídanou a neznámou situaci. První systematickou teorii ch.k. rozpracoval na bázi symbolického interakcionismu Herbert G. Blumer v r. 1939, na jeho podněty navázal v 60. l. N. J. Smelser, který vypracoval funkcionalistickou teorii ch.k., jež později dostala žertovný název „teorie přidané hodnoty“. Smelserovu teorii modifikoval a podstatně doplnil J. Lofland, který je také tvůrcem soustavné klasifikace ch.k. Lofland říká, že ch.k. má 3 zákl. dimenze: 1. dominantní emoci, jíž může být strach, radost nebo nenávist; 2. org. formu, což je např. dav, masa, soc. hnutí; 3. emocionální intenzitu (dav má např. větší emocionální potenciál než masa apod.). Pak lze navrhnout toto schéma:

emocionální intenzita	forma ch.k.	dominantní emoce
		strach	nenávist	radost
větší	davy	dav se bojí	nenávidí	raduje se
menší	masa	masa se bojí	nenávidí	raduje se

Podobně lze schematicky zobrazit klasifikaci forem ch.k., kterou navrhl Lofland:

typ ch.k.	dominantní emoce
	strach	nepřátelství	radost	smíšené
lokalizované (davové)	panika	protestní dav	expresivní dav	veřejný smutek
		lynčující dav hromadná		hromadná sebevražda
disperzní (masové)	masová hysterie	zdivočení	móda	fáma
			koníčky	městské legendy

Zákl. formy ch.k., které bývají standardně předmětem zájmu, jsou: panika, masová hysterie, davové chování, zejm. chování davů aktivních, fámy, móda, to, co se v anglosaské literatuře označuje termínem „fads“, a sociální hnutí. Fads (koníčky) jsou stavy ch.k., kdy se náhle objeví nějaký kult. element (hra, sbírání něčeho, dieta apod.), který se na krátký čas stane populární a rychle, téměř beze stopy zase zmizí. H. Blumer formuloval 3 obecné charakteristiky ch.k.: 1. vzniká jako reakce na tzv. fluidní situaci, v níž také probíhá; 2. podílí se na něm dosti velký počet lidí, kteří se vzájemně stimulují a tak vytvářejí společné emocionální naladění, které je udržuje pohromadě; 3. je většinou orientováno proti etablovaným soc. normám a standardnímu, normativně určenému skup. chování, což má vážný metodol. důsledek v tom, že pro analýzu ch.k. nelze použít kategorie kultury a sociální struktury. Beth B. Hessová situuje vcelku standardně ch.k. na 4 kontinuích: spontánní – strukturované, krátkodobé – dlouhodobé, expresivní – instrumentální, vědomě – nevědomě motivované. Z hlediska míry strukturovanosti pak jednotlivé typy ch.k. uvádí v tomto pořadí: koníčky, módy, masová hysterie, panika, expresivní dav, soc. revoluce.

Bylo rozpracováno několik teorií ch.k. s různou hodnotou a mírou empir. podložení. K nejdůležitějším patří: Blumerova, založená na premisách symbolického interakcionismu; klasická teorie nákazy, vycházející z Le Bonovy teorie davového chování, jejíž podstatou je předpoklad, že ve všech formách ch.k. dochází k emocionální nákaze, která danou kolektivitu udržuje pohromadě, současně jí však dává iracionální a nezřídka násilnické rysy; konvergenční teorie, která má podloží psychoanalytické a vychází z premisy existence shodných latentních dispozic, které se v ch.k. pouze manifestují a davové chování pak není ničím jiným než sumou individ. reakcí na společný podnět (experimentálně to ověřoval S. Milgram); teorie vzniku nových norem (emergent-norm theory), navržená R. H. Turnerem a L. M. Killianem (1972), která popírá tezi, že ch.k. není řízeno žádnou normou a snaží se doložit, že v průběhu ch.k., které vzniká spontánně, se postupně vynořují a ustavují specif. normy, které ch.k. posléze řídí, byť většinou jde o normy, které neodpovídají struktuře standardních akceptovaných norem; teorie přidané hodnoty, což je proslulá šestistupňová Smelserova koncepce; teorie mobilizace zdrojů. Smelserova teorie uvádí 6 podmínek, které musejí být postupně splněny, aby k ch.k. vůbec došlo: 1. strukturální způsobilost, tzn. v soc. struktuře a v jejích insitutcích musí být zabudována možnost vzniku situace, která vyvolá ch.k.; 2. strukturální napětí, tzn. že ze situace určitým způsobem dramatizované, která se stává nepřehlednou a problémovou, vzniká soubor negativních, nepříjemných psychol. stavů; 3. společně sdílené názory, přesvědčení a víry (posléze bylo dodáno – a ideologie) o tom, jak situaci řešit nebo jak na ni reagovat společně, kolekt.; 4. spouštěcí faktor, což je neočekávaná, obvykle dramatická událost s širokou publicitou; 5. mobilizace k akci, což je vyjádření ochoty spojit se ke kolekt. jednání; 6. pokles soc. kontroly, a to jak vnější, tak vnitřní.

Smelserova teorie nebyla sice přijata jednoznačně, zejm. jeho třetí předpoklad byl nejednou kritizován, nicméně jde asi o nejrozšířenější teorii ch.k.. Teorii mobilizace zdrojů vypracoval Ch. Tilly a korigovali M. Zalde a J. D. McCarthy v kontextu analýzy protestních hnutí a soc. revolucí. Podle Tillyho protestní aktivita jako zákl. forma ch.k. není abnormální reakcí na abnormální situaci, která přitahuje především alienovaná a marginalizovaná individua, ale naopak – jde o součást procesu distribuce a redistribuce zdrojů. Teorie mobilizace zdrojů se snaží vždycky odpovědět na dvě otázky – které zdroje (polit., kult., ekon., soc., ekologické) mají být aktivizovány a jak silný je ten, kdo aktuální distribuci potenciálně aktivizovaného zdroje kontroluje. Na tom závisí zdar protestní aktivity. Dalšími podmínkami je vůdcovství, administrativní a org. zdatnost, komunikační síť, stupeň legitimity, kterou hnutí získalo v širší veřejnosti. Zejm. téma legitimity je dnes předmětem rozsáhlých analýz v souvislosti s ch.k. Protestní aktivity většinou bývají organizovány a stimulovány lidmi nikoliv marginalizovanými: feministické hnutí neiniciovaly ani neudržují při životě nejbezmocnější a nejvíce utiskované ženy, černošské hnutí za občanská práva nevedli a neudržují lidé reprezentující nejchudší a nejpotřebnější vrstvy černošské populace atd. V souvislosti se zkoumáním ch.k. se analyzují další podstatné fenomény, jako je kolekt. ohrožení (reálné a fiktivní, např. ekologické ohrožení, ohrožení AIDS apod.), teror a terorismus, role symbolického násilí a nátlaku, nenávistné sportovní davy (výzkumy a teorie Gladys Langové, 1981), agresivní pouliční davy, různé druhy extatického chování, projevy náb. fanatismu, hromadné sebevraždy atd. V čes. zemích výzkum ch.k. zatím nemá tradici a aktuálně se příliš nerozvíjí.

collective behaviour comportement collectif Kollektivverhalten comportamento collettivo

Literatura: Lofland, J. F.: Collective Behavior: Elementary Forms. In: Rosenberg, M. – Turner, R. H. eds.: Social Psychology. New York 1982; Lofland, J. F.: Protest: Studies in Collective Behavior and Social Movement. New Brunswick 1985; Rose, J. D.: Outbreaks: The Sociology of Collective Behavior. New York 1982; Smelser, N. J.: The Theory of Collective Behavior. New York 1962; Tilly, Ch.: From Mobilization to Revolution. Reading 1978; Turner, R. H. – Killian, L. M.: Collective Behavior. Englewood Cliffs 1972.

Miloslav Petrusek