Funkce

funkce – (z lat. functio = vykonávání, úkon, činnost) – v tradičním matem. významu závislost mezi dvěma proměnnými, předpis, podle něhož se prvkům x množiny M, které se nazývají argumenty f., přiřazují určité prvky y z množiny M. Množina M se nazývá definičním oborem nebo oborem argumentů, množina M oborem hodnot dané f.. V tomto významu, v němž se standardně pojem f. používá v s-gické metodologii, zejm. při analýze a zpracování dat, pojem f. zavedl poprvé G. W. Leibniz v rukopise z r. 1673 a ve veř. publikaci v r. 1692. O rozpracování teorie f. se zasloužili zejm. Isaac Newton, Leonard Euler, Jacob Bernoulli, Giuseppe Peano aj. Specif. s-gický význam pojmu f. se ustálil až v polovině 20. st., i když pojem f. do s-gie vnesl H. Spencer v rámci úvah o analogii mezi organismem a společností: společnost pojatá jako analogie k organismu má spec. orgány, které vykonávají specif. f. ve vztahu k celému organismu, rozumí se f. pozitivní, tzn. přispívají k jeho přežití a dobrému fungování jako celku. Konkrétněji o pojmu f. uvažoval É. Durkheim, který říká, že při analýze kteréhokoliv soc. faktu jsou k dispozici pouze dvě možnosti, totiž genetická analýza, tj. pokus o odpověď na otázku, jak daný jev vznikl, a určení příčin, které jej způsobují, nebo analýza funkcionální, tj. pokus o odpověď na otázku, jaký účel ve společnosti plní, k jakému účelu slouží. Durkheim obě polohy ostře odděluje a zdůrazňuje, že je nelze zaměňovat, protože existují jevy, které neumíme nebo nedokážeme vysvětlit kauzálně, a jevy, které neumíme vysvětlit funkcionálně, neboť k žádnému účelu nebyly zbudovány a zdánlivě žádný účel neplnily nebo již neplní nebo svůj účel změnily. Podstatná direktiva Durkheimova zní: příčina jevu musí být hledána v předcházejících spol. jevech a nikoliv ve stavech individ. vědomí, f. spol. jevu musí být hledána ve vztahu k nějakému jeho cíli.

Pojem f. byl posléze v různých významech a velmi plodně používán ve funkcionalistické antropologii, např. Ralfem Lintonem (f. komplexu kult. znaků je úhrn jeho příspěvku k udržení a kontinuálnímu trvání sociokult. konfigurace, tj. vyššího kult. celku), M. J. J. Herskovitsem (funkcionální přístup se pokouší najít vzájemné vztahy mezi různými elementy kultury a ukázat, jak přispívají k efektivnímu fungování celku), A. R. Radcliffe-Brownem (f. je příspěvek dílčí aktivity k oné celkové aktivitě, jejíž je částí, nebo jinak – f. je soc. standardizovaný způsob činnosti nebo způsob myšlení, který je v nějakém vztahu k soc. struktuře a nějakým způsobem přispívá k její existenci a kontinuitě), Bronislawem Malinowskim (funkcionální analýza sleduje vysvětlení antropol. faktů na všech úrovních vývoje tím, že určuje roli, kterou hrají v rámci integrálního systému kultury, způsob, jímž jsou spojeny s jinými částmi systému, a způsoby, jimiž je systém spjat s fyzikálním okolím) atd. Ve všech koncepcích je pojem f. vázán buď na pojem sociální struktura, nebo sociální systém, nebo kult. celek, s nímž tvoří jednotu; vztah části, která má být funkcionálně vztažena k celku, je však vymezován různě, tzn. že obsah pojmu f. je různě definován. F. ve vztahu k systému či struktuře může být příspěvkem k její stabilitě, udržení, rovnováze, ale také saturace určitých potřeb atd.

Nejvýznamněji k jednoznačnému pojetí f. v s-gii přispěl Robert K. Merton, který nejprve analyzoval různé významy pojmu f. na všech jazykových úrovních (v angl. má pojem f. dokonce význam veř. slavnosti – kromě významů běžných i v jiných jazycích, jako je formální pozice, úřad, poslání atd.) a poté navrhl definovat f. důsledkem, který určitá aktivita, proces nebo existence nějakého soc. nebo kult. faktu má pro celek soc. struktury. F. je tedy jednoznačně definována především jako důsledek činnosti (soc. a kult. fakta jsou konec konců sama vždycky výsledkem nějaké činnosti), přičemž nemusí jít o důsledek zamýšlený. Proto Merton navrhl rozlišení funkcí manifestních, které odpovídají původnímu záměru aktéra či aktérů, a funkcí latentních, které jsou s těmito záměry v nesouladu. Kromě toho ukázal, že důsledky určitých aktivit nemusejí být pro systém vždycky pozitivní; navrhl proto rozlišení eufunkce a dysfunkce pro odlišení důsledků dané aktivity pro celek. Pojem f. se v těchto významech v s-gické terminologii ustálil a patří k nejstabilnějším termínům, které jsou ovšem akceptovány jen v některých s-gických paradigmatech. Po Mertonově revizi (zavedení pojmu dysfunkce a latentní funkce) je takto definovaný pojem f. akceptovatelný i pro konfliktualistickou či interpretativní perspektivu.

důsledky zamýšlené nezamýšlené
pozitivní manifestní funkce latentní funkce
negativní manifestní dysfunkce latentní dysfunkce

Elementární typologie f.: důsledky zamýšlené, nezamýšlené, manifestní, latentní, pozitivní, eufunkce, eufunkce negativní, manifestní, latentní dysfunkce, dysfunkce.

function fonction Funktion funzione

Literatura: Durkheim, É.: Pravidla sociologické metody. Praha 1926; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. New York 1957; Parsons, T.: The Social System. New York 1951.

Miloslav Petrusek