Rasismus
(přesměrováno z Segregace rasová)
rasismus – nepřátelský postoj vůči příslušníkům jiné rasy nebo etnika lidově považovaného za rasu, který může nabýt fanatických podob a může přerůst v ideologii i v systematický teror. Většinou se obrací vůči izolované menšině s výraznějšími rozlišovacími znaky fyzickými, jazykovými, profesionálními, náb. atd. Masový r. bývá výrazem soc. napětí uvnitř většiny, které není řešeno a vede k vyhledávání univerzálního „viníka“. R. je postaven na specif. předsudku, je to v podstatě iracionální postoj, i když má i racionální důvody. Bývá spojen se snahou odstranit pracovní konkurenci, přenést na někoho odpovědnost za vlastní bídu. Rasistické postoje spojené s agresí se objevují často u neúspěšných jedinců, mají svůj základ v individ. i skup. frustraci související se vzrůstem míry nejistoty, nerovnosti, s hosp. úpadkem atd. Občasné dílčí projevy r. mohou přerůst v systematickou rasovou diskriminaci spočívající v omezování práv příslušné rasy, které může vést k rasové segregaci a vystupňovat se příp. až v genocidu. Může jít o víceméně živelný proces, ale i o státní politiku podpořenou rasistickou ideologií. Ta staví na přirozené nerovnosti mezi rasami, na převaze jedné rasy nad druhými, přičemž absolutizuje význam jednotlivých odchylných znaků.
Přesvědčení o privilegovaném postavení či poslání tzv. bílé rasy se šířilo zejm. v době koloniální expanze evrop. národů. R. bylo podloženo otroctví v Americe, i když bylo motivováno potřebou levné pracovní síly. Řada rasistických teorií 19. st. vznikla z pera jižanských soc. myslitelů. Soc. podřadnost černé rasy byla podle nich důsledkem přír. zákonů, vůle boží nebo obojího. Podle Thomase R. Dewa otroctví brání diferenciaci bílé populace, je základem rovnosti bílých. John C. Calhoun předpokládal, že otroctví je nutné v zájmu pokojného soužití a dosažení štěstí obou ras, pomáhá pozdvihnout duchovní a morální úroveň černochů, tlumí konflikty mezi prací a kapitálem. Josiah Nott přidal k těmto argumentům v knize Types of Mankind (1854) antropol. důvody – dokazoval nižší intelektuální úroveň černochů. Také s-gické poznatky se účastnily tvorby rasistické ideologie: George Fitzhugh v knize Sociologie Jihu aneb Selhání svobodné společnosti (1854) a v knize Všichni kanibalové aneb Otroci bez pánů (1859) obhajoval existenci uzavřené, patriarchální společnosti, která má primát vůči jedinci (svoboda patří divošství), v níž si lidé nejsou rovni. Civilizace podle Fitzhugha prohlubuje nerovnost. Fitzhugh kritizuje kap. systém s jeho individualismem, nevyhnutelným třídním bojem a úpadkem morálky, zločinností a nejistotou, a staví proti němu am. Jih, kde má otrok klid, jistotu, netrpí hladem, jeho potřeby jsou uspokojovány, řád je stabilní. I po porážce Jihu v občanské válce (1861–1865) se r. v USA udržel. Rasistické teorie se snažily využívat i věd. poznatky, např. testy inteligence. Biol. opožděnost černochů zdůvodňovali Charles Carroll (Černoch neboli zvíře, 1900), Robert W. Shufeldt (Černoch – hrozba pro americkou civilizaci, 1907), Nathaniel Southgate Shaler (Černošský problém, 1884). Např. Shaler tvrdil, že černoši jsou pro svou animálnost nemorální a asoc., a proto obhajoval jejich rozptýlení po USA. Frederick L. Hoffman spojoval vyšší výskyt nemocí a úmrtí u černochů s jejich amorálním, nezřízeným životem (Znaky a rasové tendence amerických černochů, 1896). Obhajobou civilizace zdůvodňoval nutnost zachování nerovnoprávnosti černochů John W. Burgess (černoši podle něho neměli úspěchy v oblasti myšlení a polit. kultury, nevytvořili žádnou skutečnou civilizaci). Nezpůsobilost černochů k polit. životu dokazovali i historici James Ford a William A. Dunning. Ohrožení am. rasy nižší černou rasou, ale také bílými přistěhovalci, obhajoval ve své knize Pomíjení skvělé rasy Madison Grant (1916). Myšlenku, že degeneraci rasy může přinést míšení ras, kterou vyslovil William McDougall v knize Je demokracie v Americe v bezpečí? (1921), rozvinul Charles B. Davenport tvrzením, že rasové míšení vede k funkčním a inteligenčním poruchám. Rasovou diskriminaci na základě s-gických výzkumů obhajoval Henry Pratt Fairchild (Omyl teorie melting pot, 1926). Henry Fairfield Osborn hlásal, že rasa je základem, který vzdělání a výchova nezmění. Rasistické názory vyznávali i am. prezidenti, jako Woodrow Wilson, Warren Gamaliel Harding a Calvin Coolidge.
Jako protiváha bílého r. se ovšem záhy objevil i r. černý. Určitou reakcí na bílý r. byl i panafrikanismus, vzniklý původně v USA a šířený na afr. kontinent. Černošský r. reagoval heslem „buď hrdý na svou rasu“ (Marcuse Garvey), které radikalizovali černí muslimové ideou černé nadřazenosti (W. D. Farah Muhammad, Elihah Poole aj.). Nejsilnějším proudem v černošském hnutí se stalo Black Power, které vzniklo r. 1964 a rasové nepokoje přivedlo do podoby, kdy se černoši poprvé stali útočící stranou. Pokojné hnutí vedené Martinem Lutherem Kingem (zavražděn r. 1968) hlásalo integraci do am. společnosti. L. Elridge Cleaver, zakladatel Černých panterů, radikálně odmítl am. ideály.
Novodobé rasistické teorie se objevily v 19. st. Jejich zárodek vznikl v šlechtických kruzích ve Francii jako odpověď na ohrožení jejich pozic. Hrabě de Boulainvilliers odvozoval své šlechtictví z normanské, teutonské krve. Klasickým dílem se ale stala až práce J. A. de Gobineaua z r. 1853–1855 O nerovnosti lidských ras, v níž jsou „plavovlasí Teutoni“ uznáni Årijci a revol. otřesy jsou spojovány s rasovou degenerací. Gobineau své naděje upínal k nordické rase, k níž, jak se domníval, sám patřil. Rasy považoval nejen za tělesně, ale také za duševně odlišné a rasové míšení bylo podle něho důvodem degenerace velkých hist. národů. Dějiny viděl jako dějiny rasových bojů. Jeho ideje rozvinul H. S. Chamberlain v Základech 19. století (1899). Mezi „klasiky“ r. patřil i F. Galton, který tvrdil, že mezi rasami existuje přirozená nerovnost a za nejnižší rasu pokládal černochy (Dědičný génius, jeho zákony a důsledky, 1869). Nacistický r. je svým způsobem vyvrcholením všech těchto ideologií ve 20. st. Popsán je v Hitlerově knize Mein Kampf a v knize A. Rosenberga Mýtus XX. století. Výrok, že Hitler přenesl rasové učení z říše idejí do světa skutečností, pochází od Rudolfa Hesse. Nacismus odsoudil k vyhlazení i řadu bílých etnik, zejm. ale Židy (i když např. podle A. Montagna nejsou rasou ve vlastním slova smyslu). Antisemitismus je specif. variantou r. Za jeho opačný pól se někdy považuje sionismus (zejm. Židy samotnými takto vysvětlován není). R. zajímá s-gii z mnoha hledisek, např. proto, že vytváří ve společnosti komunikační bariéry, zužuje určitým skupinám lidí mobilitní kanály, vede k soc. separaci, sociální diskriminaci až k ostrakismu a likvidaci určitých osob a skupin lidí, na druhé straně k vytváření nátlakových skupin projevujících se agresívně, a to často z řad mladých lidí. Rasistické rysy měla Hitlerova mládež a dnes je lze najít u skinheadů, některých odnoží punku aj. V čes. zemích a na Slovensku se prvky r. objevují zejm. ve vztahu k Romům, takže r. se zčásti zabývají s-gické výzkumy romské problematiky. Hist. význ. jevem je slov. antisemitismus (viz otázka židovská). Problém r. se v s-gii řadí k těm, vůči nimž podle názoru některých autorů (viz např. P. L. Berger, 1963) nelze zachovat „nehodnotící“ přístup. Pokud se s-gie angažuje ve prospěch r., popírá vlastní humanitní základy.
racism racisme Rassismus razzismo
Literatura: Myrdal, G.: An American Dilemma. 1962; Richmond, A. H.: The Colour Problem. 1961; Rose, A.: The Roots of Prejudice. Paris 1951; viz též rasa.